Výpadky proudu jako varování: Zachrání nás evropská supersíť?
Eliška Hřebenářová 
Výpadky proudu, které v posledních měsících postihly Španělsko a Portugalsko, znovu otevřely zásadní otázku: je Evropa připravena na budoucnost, v níž se energetická bezpečnost stává jedním z klíčových faktorů ekonomické i politické stability? Souběh několika globálních jevů – válečný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, akcelerující změna klimatu, napětí v mezinárodním obchodě a nestabilní ceny fosilních paliv – ukazuje, že kontinent stojí na energetické křižovatce.
Evropská unie již dříve v reakci na tyto výzvy oznámila, že v roce 2025 navýší instalovanou kapacitu obnovitelných zdrojů o 89 GW, což představuje nárůst o 10 GW oproti roku 2024. Největší podíl připadne na nové solární projekty.
Tento krok je součástí snahy dosáhnout klimatických cílů pro rok 2030, zejména snížení emisí skleníkových plynů o 55 % oproti roku 1990. Přesto se ukazuje, že samotné rozšiřování obnovitelných zdrojů nestačí, a proto se stále více diskutuje o koncepci evropské supersítě (v angličtině „supergrid“).
Koncepce supersítě
Supersíť by byla přeshraniční vysokonapěťovou sítí, doplněnou odpovídající infrastrukturou na všech úrovních napětí. Jejím cílem by bylo efektivní propojení regionů, kde dochází k výrobě přebytků, s oblastmi s vysokou spotřebou. Koncepčně by mohla pokrýt celou Evropu, rozšířit se do Turecka a propojit i části severní Afriky, které disponují vysokým solárním potenciálem.
Přínosy jsou zřejmé: stabilizace dodávek energie, vyrovnání cenových výkyvů a zvýšení celkové odolnosti systému. Výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů je totiž proměnlivá. Větrné turbíny přestanou dodávat energii bez větru, solární panely nefungují v noci, zatímco v obdobích intenzivního slunečního svitu či silného větru může vznikat přebytek, který nelze efektivně uložit. Supersíť by umožnila tento přebytek distribuovat a současně zajistit, aby v době nedostatku bylo možné využít energii z jiných regionů.
Experti často přirovnávají supersíť k evropské dálniční síti. Ta také nevznikla najednou, ale postupným propojováním jednotlivých národních úseků. Podobně by se mohly rozvíjet i tzv. „malé supersítě“ – víceúčelové projekty vysokonapěťového stejnosměrného přenosu (HVDC), které by se postupně propojovaly do většího celku. Již dnes se připravují pobřežní supersítě zaměřené na integraci větrné energie z moře, které mohou významně přispět ke snižování emisí i nákladů.
Klimatická změna a potřeba transformace
Dopady klimatické změny posilují argumenty pro vznik supersítě. Extrémní počasí, jako jsou vlny veder či rozsáhlé povodně, představují rostoucí riziko pro tradiční infrastrukturu. Variabilita obnovitelných zdrojů pak ukazuje, že stabilní evropský systém nelze zajistit bez rozsáhlé integrace a diverzifikace přenosových tras.
Evropská komise odhaduje, že k dosažení cílů transformace bude do konce tohoto desetiletí zapotřebí přibližně 584 miliard eur investic do rozvoje sítí. Mezinárodní energetická agentura varuje, že právě nedostatečná kapacita přenosové soustavy se stává jedním z hlavních problémů přechodu k bezemisní energetice. Pokud nebude posílen přeshraniční přenos a vnitrostátní sítě, mohou regionální nedostatky vyvolat provozní problémy, zvyšovat náklady a zpomalovat dekarbonizaci.
Zároveň se však ozývají hlasy varující před bezhlavým budováním obří infrastruktury. Supersíť by měla respektovat ekologické limity, podporovat sociální spravedlnost a zajistit spravedlivý přístup k energiím. Jinak hrozí, že místo řešení jedné krize se vytvoří nové problémy, například v podobě nadměrné centralizace a oslabení lokální energetické demokracie.
Politické, technické a ekonomické překážky
Celoevropská supersíť naráží na řadu překážek. Vedle astronomických nákladů jde především o komplikovaný proces povolování staveb a neefektivní implementaci legislativy EU v jednotlivých státech. Problémem je i roztříštěnost mezi veřejnými institucemi a soukromými investory, která brzdí koordinaci.
Dalším citlivým bodem je rozdělení nákladů a přínosů. Investice jsou často nutné na jednom místě, zatímco jejich pozitivní dopady se projeví jinde. To vyvolává spory mezi členskými státy o férové rozdělení finanční zátěže. Kromě toho se objevuje odpor veřejnosti, především v regionech, kde má vzniknout nová infrastruktura.
Supersíť také přináší bezpečnostní otázky. Čím je propojenější, tím je citlivější na kybernetické útoky i rozsáhlé výpadky. Nedávný incident na Iberském poloostrově ukázal, že přílišná provázanost může být současně výhodou i slabinou – propojení umožňuje vzájemnou pomoc v krizi, ale zároveň hrozí, že lokální problém přeroste v celoevropský kolaps.
Technické výzvy zahrnují potřebu sjednocení pravidel a standardů, aby mohli spolupracovat různí výrobci technologií. Významným omezením je i nedostatek pracovní síly a kapacit energetického průmyslu, které jsou nezbytné pro výstavbu a údržbu nové infrastruktury.
Co se stalo na Iberském poloostrově?
Evropa se letos potýkala s největším výpadkem elektřiny za více než dvě desetiletí, který zasáhl Španělsko, Portugalsko a část Francie. I když jsou evropské přenosové soustavy považovány za jedny z nejstabilnějších na světě, událost znovu otevřela otázku, zda může podobná situace nastat i jinde. Energetičtí odborníci upozorňují, že žádná síť není absolutně odolná. Výpadky s nízkou pravděpodobností, ale vysokým dopadem se mohou vyskytnout kdykoli, protože stoprocentní spolehlivost by vyžadovala neúměrné investice.
Hlavní příčinou rozsáhlých blackoutů bývají faktory, které je obtížné předvídat nebo zcela kontrolovat. K nim patří extrémní počasí a přírodní katastrofy, jako jsou bouře, vlny veder či zemětřesení, jež mohou poškodit klíčovou infrastrukturu. Riziko těchto událostí navíc roste v souvislosti s klimatickou krizí, která zvyšuje jejich četnost i intenzitu. Do hry vstupují také lidské faktory – od geopolitického napětí a kybernetických útoků až po možné chyby při řízení soustavy. Kybernetické útoky na energetické sítě už se v minulosti staly, například na Ukrajině v letech 2015 a 2016, a i když v případě Pyrenejského poloostrova byla možnost sabotáže rychle vyloučena, odborníci varují, že tato hrozba zůstává reálná.
Podle dosavadních zjištění došlo ve Španělsku k náhlému výpadku dvou velkých výrobních zdrojů v solární oblasti na jihozápadě země, což během sekund destabilizovalo spojení s Francií a nakonec vedlo k plošnému kolapsu sítě. Diskuse se proto obrací i k otázce, zda na výpadku nemohla hrát roli rostoucí závislost na obnovitelných zdrojích.
Tradiční fosilní a jaderné elektrárny disponují rotujícími turbínami, které vytvářejí setrvačnost a pomáhají udržovat stabilní frekvenci kolem 50 Hz. Solární a větrné zdroje tento efekt neposkytují, což ztěžuje řízení soustavy při náhlé ztrátě výkonu. Náhlé kolísání frekvence pak může vést k automatickému odpojování dalších zdrojů a vyvolat dominový efekt.
Supersíť jako součást širší transformace
Názory odborníků se shodují v jednom: supersíť sama o sobě není univerzálním řešením. Je nezbytné ji chápat jako součást širší strategie, která zahrnuje kombinaci centralizovaných a decentralizovaných řešení, podporu lokálních zdrojů a rozvoj chytrých sítí. Off-grid technologie, lokální bateriová úložiště nebo komunitní energetika mohou významně snížit tlak na přenosovou soustavu a zajistit, že transformace bude nejen efektivní, ale také spravedlivá.
Skutečná výzva tedy není pouze technická. Jde o schopnost najít rovnováhu mezi hospodářskou efektivitou, ekologickou udržitelností a sociální spravedlností. Pokud se Evropa rozhodne supersíť budovat, bude nutné, aby projekt nejen zajišťoval stabilitu a dekarbonizaci, ale také respektoval místní komunity a jejich zapojení.
Supersíť tedy představuje jeden z nejambicióznějších infrastrukturních projektů, které kdy Evropa zvažovala. Její potenciál je obrovský: umožnila by efektivněji využívat obnovitelné zdroje, stabilizovat dodávky energie, posílit odolnost kontinentu a snížit závislost na dovozu fosilních paliv.
Na druhé straně je to projekt nesmírně nákladný, politicky složitý a technicky náročný, s vysokými požadavky na koordinaci mezi státy i institucemi. Pokud má být úspěšný, bude nezbytné spojit politickou vůli, finanční prostředky a dlouhodobou vizi, která překročí hranice jednotlivých států.
Budoucnost evropské energetiky se tak neodehraje pouze v laboratořích, na poli větrných turbín nebo solárních parků, ale především na poli politické dohody a schopnosti hledat řešení, která jsou ekologicky, sociálně i ekonomicky udržitelná. Supersíť může být klíčovou součástí této cesty – ale jen tehdy, pokud se nestane pouhou inženýrskou ambicí, nýbrž vizí spravedlivé a udržitelné energetické Evropy.
