Studovala Fakultu stavební ČVUT v Praze. Ve vydavatelství Jaga Media působí od roku 2018 a zastává pozici šéfredaktorky odborných titulů REALIZACE STAVEB a TZB HAUSTECHNIK.
Ve své práci se dlouhodobě věnuje tématům na pomezí architektury, urbanismu a ekologie. Zajímá ji zejména propojení stavebního prostředí s přírodou, udržitelnost v kontextu městského plánování a dopady klimatických změn na současnou i budoucí výstavbu. Ve svých textech propojuje odborné poznatky s mezioborovým přesahem a důrazem na praktické dopady do praxe.
Digitalizace českého stavebnictví se během posledního desetiletí – a zejména posledních let – stala jedním z nejdiskutovanějších témat odborné veřejnosti. V mediálním prostoru bývá často spojována především s problémy zavádění digitálního stavebního řízení, skutečný rozsah digitalizace stavebnictví je však podstatně širší.
Zatímco města hledají způsoby, jak do ulic vrátit více zeleně a přiblížit obyvatele přírodě, Češi mají jednu tradici, která je s krajinou spojuje už po staletí. Sběr hub, bylin a lesních plodů dnes zažívá renesanci, která dalece přesahuje víkendové houbaření. Souvisí s udržitelností, potravinovou soběstačností i naším vztahem k prostředí, v němž žijeme. Jenže ani příroda není nevyčerpatelným supermarketem a to, co v ní roste, nemusí být vždy zdravé.
Za rozvojem umělé inteligence stojí rozsáhlá fyzická infrastruktura, jejíž nároky na elektřinu, chlazení a technické vybavení budov rychle rostou. Spotřeba datových center se podle odhadů Mezinárodní energetické agentury může do roku 2030 více než zdvojnásobit. Jak se proměňuje jejich výstavba, proč se stávají strategickou infrastrukturou a jaké výzvy přinášejí projektantům, energetikům i městům?
Dlouhé zimy, silný vítr a extrémní mrazy naučily severské země stavět domy, které spotřebují minimum energie a zároveň nabízejí vysoký komfort bydlení. Za jejich úspěchem však nestojí jen silnější izolace. Rozhodující jsou konstrukční detaily, dřevostavby, precizní prefabrikace i důraz na celý životní cyklus budovy. V čem se skandinávské stavebnictví liší od toho středoevropského a co bychom si z něj mohli vzít?
Na venkovské trati zarůstají pražce trávou, osobní vlak už roky nepřijel, ale koleje stále vedou mezi obcemi, podniky a regionálními centry. Francouzský projekt Ferromobile se pokouší tuto nevyužitou infrastrukturu vrátit do služby nikoli klasickým vlakem, ale upraveným elektrickým automobilem.
Mohou se střechy supermarketů, kancelářských budov nebo nevyužité vnitrobloky proměnit v nové zdroje potravin? Evropská města ukazují, že pěstování zeleniny nemusí být výsadou venkova. Od komunitních zahrad až po technologicky vyspělé farmy vznikají projekty, které propojují produkci potravin, architekturu a udržitelné hospodaření s vodou i energií. Jaký potenciál městské zemědělství skutečně má, co všechno lze na střechách vypěstovat a kde naráží na své technické a ekonomické limity?
Celá města pro statisíce lidí, nové bytové komplexy, široké bulváry a moderní infrastruktura. Jen obyvatelé chybějí. Čínská „města duchů“ jsou jedním z nejvýraznějších důsledků stavebního a realitního boomu, který měl podpořit ekonomický růst země. Proč vznikla, komu patří miliony prázdných bytů a co s nimi bude dál?
Kvalitně osvětlené město nemusí být městem zalitým světlem. Moderní přístup k veřejnému osvětlení ukazuje, že méně může znamenat více – větší komfort, nižší spotřebu energie i menší dopad na přírodu. Rozhodující přitom není jen typ svítidla, ale také to, kam světlo míří, jakou má intenzitu a barvu nebo zda svítí naplno i hluboko v noci. Řadu těchto principů lze navíc využít nejen ve veřejném prostoru, ale také při osvětlení budov a jejich okolí.
Vývoj stavebnictví ve 20. století byl charakterizován snahou o dosažení vysoké mechanické odolnosti konstrukcí, požární bezpečnosti, chemické stability a současně ekonomické efektivity výstavby. Tento vývoj vedl k masovému rozšíření materiálů, které byly v době svého zavedení považovány za technicky přínosné, avšak jejich dlouhodobé zdravotní a environmentální dopady byly identifikovány až s časovým odstupem.
Každé město je živý celek, který může během několika let přijít o uhelný zdroj, získat datové centrum s velkým množstvím odpadního tepla, zrenovovat část sídlišť a zároveň narazit na kapacitu elektrické sítě. Pokud se o každé změně rozhoduje zvlášť, mohou vzniknout předimenzované zdroje, drahé sítě nebo investice, které si navzájem zhorší ekonomiku. Evropská unie proto přesouvá vytápění a chlazení mezi oblasti, které mají města plánovat dlouhodobě a společně.
Trávník ve městě není jen zelená výplň mezi domy. Dokáže ochlazovat rozpálené ulice, zadržovat dešťovou vodu a ovlivňovat kvalitu prostředí kolem budov. Ne každý zelený povrch ale funguje stejně. Rozdíl mezi loukou, klasickým trávníkem a jeho umělou náhražkou může být v horkém létě překvapivě výrazný.
Letní požáry se v jižní Evropě staly pravidelnou součástí zpravodajství, jejich příčiny však bývají popisovány příliš zjednodušeně. Pozornost se zpravidla soustředí na vysoké teploty, sucho a silný vítr, tedy na projevy měnícího se klimatu. Stejně důležitou roli však hraje způsob, jakým se proměňuje krajina a rozšiřují se sídla do oblastí s hořlavou vegetací.
Projekt Botley West má přinést elektřinu pro stovky tisíc domácností a stát se největším solárním parkem v Evropě. Jeho cesta k povolení však ukazuje, že u velké fotovoltaiky nerozhoduje jen výkon a úspora emisí, ale také dopady na krajinu, půdu, biodiverzitu, památky i místní obyvatele.
Na dlouhá období extrémních veder nejsme v Česku příliš zvyklí a řada tuzemských bytů a domů na ně není dobře připravena. Přehřáté interiéry se tak mohou během několika dnů proměnit v rozpálené pece, ve kterých už nejde jen o nepohodlí, ale také o zdraví. Jak poznat, že organismus vysoké teploty přestává zvládat, a kdy už je potřeba rychle zasáhnout?
Horkovzdušné fritézy se během několika let staly běžnou součástí českých kuchyní. Lákají na rychlejší vaření, menší spotřebu energie a méně oleje, jejich přínos ale nekončí u křupavých hranolků. Výzkumy ukazují, že oproti klasickému smažení mohou výrazně omezit množství škodlivých částic ve vzduchu. Ani air fryer však není zcela bez emisí a bez správného větrání či pravidelného čištění se neobejde.
