Myslíte, že pořád bude aktuální v architektuře heslo „postavit jednou“? V době, kdy se vlivem technologií i ekologických požadavků stavební prostředí mění rychlostí, která je až zarážející, vstupujeme nejspíš do éry, kdy i budovy budou vnímány jako snadno opravitelné a opakovaně využitelné.
O jezeru Medard se mluví roky. Vizualizace, studie, velké plány. Teď se ale konečně začíná stavět. Do konce března odstartuje výstavba třináctikilometrové stezky kolem jezera Medard na Sokolovsku a právě tahle infrastruktura může být skutečným startem transformace území, které ještě před pár lety připomínalo měsíční krajinu.
Na pražské Vinohradské třídě, jen pár desítek metrů od Václavského náměstí, stál více než čtyřicet let komplex budov Transgas, který se od 70. let 20. století stal jedním ze symbolů brutalistní a high-tech architektury u nás. Tvrdá bitva o jeho zachování či zboření vrcholila před deseti lety.
Architektonický styl známý u nás jako „sorela“ se stal podle sovětského vzoru oficiální estetickou doktrínou poválečných komunistických režimů ve střední a východní Evropě. Jde o zkratku pojmu „socialistický realismus“. Dožije se své renesance, podobně jako třeba brutalismus?
Rychle postupující urbanizace a změna klimatu představují pro městské populace dvojí výzvu – koncentrace zástavby zvyšuje letní teploty ve městech a současně ubývá přírodních prvků, které by mohly tyto negativní efekty tlumit. Nová globální studie však přináší zásadní poznatek: rozšíření zeleně ve městech může hrát klíčovou roli při ochraně zdraví a životů obyvatel.
Představte si, že obec může rozhodnout, kde přesně bude park a kde škola, kde tržní a kde třeba městské byty. Představte si, že obec dokáže zachytit astronomický nárůst hodnoty půdy, který vznikne, když se do pole zaboří první lopata, a tyto peníze investovat zpět do veřejné infrastruktury nebo čehokoliv jiného, co zrovna potřebuje pokrýt. Představte si, že má obec plnou kontrolu nad tím, jak nová část města bude vypadat a jak se napojí na okolí.
Evropská unie směřuje k ambicióznímu cíli – do roku 2040 zásadně snížit emise, transformovat energetiku a přejít na cirkulární ekonomiku jako klíčový pilíř klimatické neutrality. Zkušenost některých členských států však ukazuje, že legislativa, investice a technická infrastruktura samy o sobě nestačí.
V jednom z parků v Madridu se nedávno objevil nový, netradiční návštěvník: plně autonomní elektrický minibus, který má veřejnosti přiblížit mobilitu budoucnosti a zároveň nabídnout možné řešení nedostatku řidičů, který trápí řadu evropských regionů. Jeho cílem je ověřit funkčnost autonomního řízení v reálném provozu – provoz je ale prozatím plánován pouze po testovací dobu.
Víte, kterému městu se před 100 lety říkalo „Salón republiky“? Byl to Hradec Králové a tuto přezdívku si vysloužil díky promyšlené koncepční práci slavného architekta Josefa Gočára. Právě jeho nápady dělají Hradec dodnes velmi příjemným místem pro život.
V roce 1987 slavil Berlín 750 let od svého založení, ovšem v Západním Berlíně toho tehdy k oslavě moc nebylo. Třicet pět let po nejničivějším konfliktu moderních dějin tu zely proluky, ruiny a bolavé rány, které dál prohloubila Berlínská zeď. Právě tady vznikl nejambicióznější urbanistický projekt své doby – IBA 87. Mezinárodní výstava, která znovu definovala město jako místo pro život.
Veřejná participace se v českém developmentu stále častěji stává součástí přípravy větších projektů, zejména u významných developerských záměrů. Přitom právě hlas místních obyvatel může zásadně ovlivnit kvalitu výsledného projektu, od urbanistické struktury až po každodenní fungování nového místa. Architektonicko-urbanistická soutěž na novou obytnou čtvrť v pražské Zbraslavi ukazuje, že zapojení veřejnosti nemusí být pouhou formalitou, ale plnohodnotnou součástí plánování.
Ulice plné kýčovitých světýlek a kulis, stánky, které vypadají jako vytažené z levného e-shopu. Tak bohužel často vypadají české vánoční trhy. Jenže několik měst začíná ukazovat úplně jiný směr – kultivovaný, vizuálně jednotný, postavený na kvalitním designu, lokální tvorbě a hlavně na respektu k městu samotnému. Brno je v tomhle směru o kousek napřed, Praha se veze na vlně globální popularity a Karlovy Vary experimentují s architekturou stánků. Advent se pomalu stává tématem, kde města dokazují svou ambici a kulturní sebevědomí.
Letos uplynulo 130 let od pravděpodobně nejkontroverznější události pražských urbanistických dějin – byly zahájeny první demolice v rámci velké pražské asanace. Názory na ni se různí dodnes – šlo o nezbytný krok pro další rozvoj města, nebo následek agresivního a destruktivního lobbingu soudobých developerů?
V polovině 20. století byl dvorek nejen praktickým, ale i společenským prostorem. Žilo se na něm, štípalo se dříví, věšelo se prádlo, ale také se tu potkávali obyvatelé domu. Dnes při pohledu na dvorky cítíme zvláštní pocit. Možná nostalgii. Projít se dnes starší částí města, ať už Prahy nebo Brna, a nahlédnout přes oprýskanou branku do dvora je vždy s pocitem nostalgie. Jenže takováto zákoutí v posledních letech mizí. A spolu s nimi se vytrácí něco, co drželo komunity pohromadě.
Postavit reprezentativní stavbu, přestřihnout pásku a odškrtnout si politický či developerský úspěch, to umíme. Co se ale často nedomýšlí, je druhá půlka příběhu: každodenní provoz a údržba. Bez nich se i nejmodernější budovy mění během pár let v ostudu. Nedávný případ nového nádraží Praha-Bubny ukazuje, jak křehký je rozdíl mezi „architektonickou chloubou“ a „problémovým objektem“.
