Vila Tugendhat: Dá se skutečně bydlet v brněnské ikoně moderní architektury?

Vila Tugendhat patří dnes k nejkanonizovanějším stavbám moderní architektury. Její autor, Ludwig Mies van der Rohe, zde na přelomu dvacátých a třicátých let vytvořil dům, který se stal referencí daleko přesahující dobový i geografický kontext. Jako jediná moderní stavba v Česku je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO, je pečlivě restaurovaná, vybavená exaktními replikami mobiliáře a její návštěva je rezervována na měsíce dopředu.

Otázka, zda se ve vile Tugendhat „dá bydlet“, se často objevuje jako současná pochybnost – jako zpětný soud generace citlivější k otázkám každodennosti, dostupnosti a kontextu. Ve skutečnosti je ale tato kritika téměř stejně stará jako vila samotná. Padla už v roce 1931, necelý rok po dokončení domu, když historik umění Justus Bier reagoval na první publikaci vily v časopise Die Form provokativním dotazem: Kann man im Haus Tugendhat wohnen?

Vila Tugendhat vzniká v době, kdy Mies van der Rohe rozvíjí princip „plynoucího prostoru“, jeden z klíčových principů moderní architektury. Poprvé s ním pracuje na německém pavilonu v Barceloně, vila Tugendhat, postavená v roce 1930 v brněnském svahu, je pak prvním pokusem o převedení této prostorové rétoriky do obytného domu.

Manifest moderny

Slavný „tekutý prostor“ se odehrává pouze v hlavním obytném patře, vloženém mezi klasicky hierarchizované části domu. Nad ním se nacházejí kompaktní, téměř hermetické ložnice, dole pak plně servisní patro s technickým zázemím, strojovnou spouštěcích oken, vzduchotechnikou i zázemím pro obsluhu. Tento princip tekutého prostoru je dodnes inspirací moderní architektury, která se od Miese přiučila hledat flexibilní, plynulé hranice mezi místy k životu.

Tento experiment by nebyl možný bez technického průlomu. Subtilní ocelové sloupy křížového profilu, poprvé použité v soukromém domě, umožnily vznik otevřeného prostoru bez nosných zdí. Chromovaný povrch sloupů, bílá linoleová podlaha a promyšlené „měkké hranice“ mezi jednotlivými zónami vytvářejí prostředí, které je dodnes překvapivě nadčasové. Zcela mimořádné na svou dobu bylo i provozní a technické zázemí domu – rozvody pitné a užitkové vody, systém vzduchotechniky kombinující topení, ochlazování a zvlhčování a bezpečnostní i signalizační zařízení.

Klimatické řešení, které umožňovalo vzdušné chlazení hlavního prostoru, fungovalo výtečně, a to v době, kdy podobné systémy v soukromých domech prakticky neexistovaly.

Současně vila pracuje s materiálovou rétorikou, která je z dnešního pohledu problematická. Onyx z pohoří Atlas, makassarský eben, palisandr, zebrano, hedvábné a sametové závěsy – materiály, jejichž exotický původ nemá s místem téměř žádnou vazbu. Právě tato univerzalita materiálového jazyka umožňuje, aby vila fungovala stejně přesvědčivě v Brně jako v Barceloně. Není náhodou, že fotografie Rudolfa Sandala ml. obletěly svět a vila se objevila na obálce publikace The International Style. Tugendhat se stala ideálním obrazem mezinárodního stylu: přenositelným, abstrahovaným a globálně čitelným.

Kolik prostoru potřebuje člověk?

Z pohledu kritického regionalismu se však nabízí otázka, zda je tato bezadresnost ctností, nebo slepou skvrnou moderny. Tugendhat není hluboce zakořeněná v místních stavebních tradicích ani ekonomické realitě své doby – je spíše manifestem univerzálního ideálu než reakcí na konkrétní místo.

Propojení interiéru a exteriéru patří k nejcitovanějším a zároveň k nejambivalentnějším kvalitám domu. Velkoformátová skla byla díky sofistikovanému mechanismu zasunuta do podlahy, čímž se obytný prostor otevřel přímo zahradě. Jde o gesto, které je na svou dobu technicky i prostorově mimořádné – rozsahem skleněných ploch a mechanikou otevírání, jež v této velikosti nenajdeme jinde. Tento princip zůstává inspirací i dnes, kdy architekti hledají flexibilní hranice mezi vnitřkem a vnějškem. Současně ale toto „otevření“ nese i ambivalentní poselství moderny: zahrada a město jsou rámovány architekturou, příroda je komponována jako obraz – představa, kterou rozvíjel i Le Corbusier a která může působit esteticky krásně, ale abstrahovaně a odtrženě od každodenní zkušenosti.

Klíčovým faktorem umožňujícím tuto otevřenost byla specifická lokalita v Černých Polích. Vila stojí na rozsáhlém pozemku s výhledem na Brno, kde okolní zástavba byla minimální a další stavby níže nerušily soukromí. V době vzniku vily šlo o vznikající rezidenční čtvrť – původní vinice a zahrady plynule přecházely do soukromých pozemků, první vilová kolonie byla založena už v roce 1860 a rodiny Löw-Beerových a Tugendhatových se podílely na kultivaci této části města. Takovou kombinaci rozsáhlého pozemku, výhledu a relativního soukromí dnes nacházíme spíše v satelitních čtvrtích nebo v přírodě než v centru města a umožnila realizaci prostoru, který se mohl fyzicky otevírat ven a zároveň zůstat intimní.

Vila Tugendhat je bezpochyby přínosným a vlivným dílem. Její strohost byla reakcí na přetíženost historismu a její radikalita odpovídala energii doby. Problémem není modernismus jako takový, ale jeho dlouhá dominance, po níž už žádné další vymezení nemělo podobnou sílu. Postmoderna byla rychle odsouzena a moderní ideál zůstal bez skutečné protiváhy.

Dnes, v době bytové krize, nás nákupy onyxových stěn pravděpodobně netrápí. O to paradoxně přijatelnější je, že z mimořádně drahého projektu, který by si stejně téměř nikdo nemohl dovolit obývat, je veřejně přístupné místo. Vila Tugendhat se tak z luxusního experimentu proměnila v kolektivní zkušenost – dům, jehož „plynutí prostoru“ si dnes může zažít každý návštěvník a právě v této roli dává největší smysl.