Když přístavba není přítěž: Školní architektura v Česku se proměňuje

Na první pohled jednoduchý červený kvádr u sto let staré školy v hanácké obci Drahotuše je ve skutečnosti symbolem širšího trendu. Přístavba tělocvičny k tzv. Červené škole ukazuje, že i menší obce začínají brát školní architekturu vážně, podobně jako v případě přístavby školní družiny v Újezdě v Plzni nebo střídmého rozšíření školy ve Studenci.

Školní přístavby už v Česku nejsou jen „nutné krabice“ na metry čtvereční, ale čím dál častěji plnohodnotné veřejné stavby, které pracují s kontextem, měřítkem i veřejným prostorem. Důkazem je i fakt, že přístavba tělocvičny v Drahotuších si z letošního ročníku Ceny Rudolfa Eitelbergera odnesla hlavní ocenění pro nejlepší stavbu v Olomouci a okolí.

Školní přístavby v Česku: od nutného zla k plnohodnotné architektuře

Ještě před pár lety působila řada školních dostaveb jako čistě technická odpověď na potřebu kapacit – rychle přidat třídy, tělocvičnu, družinu. V poslední době se ale objevuje stále více projektů, které pracují s architekturou mnohem komplexněji: řeší nejen vnitřní provoz, ale i to, jak škola funguje v rámci obce, jak vypadá prostor před vstupem, jak stavba komunikuje s ulicí.

Vedle velkých měst začínají kvalitní realizace vznikat i v menších lokalitách. Přístavba školní družiny v Újezdě v Plzni nebo pragmatická a střídmá dostavba školy ve Studenci ukazují, že rozšíření školy může být zároveň racionální, ekonomické a architektonicky kultivované. Přístavba tělocvičny v Drahotuších se do této nové vlny školních staveb výrazně zapisuje a současně ukazuje, jak může takový projekt vypadat v kontextu hanácké vesnice.

Červená škola a nový objem v hanácké vsi

Drahotuše jsou typickou hanáckou obcí s nízkými domky při hlavní ulici. Dominantou je přes sto let stará škola s ornamentální fasádou, která svou barevností dala vzniknout přezdívce „Červená škola“. Právě k ní byla připojena nová tělocvična od studia PAB – architekti Jana a Pavla Pospíšilových.

Novostavba se nesnaží tvářit jako historická, ani se neskrývá. Hlavní hmotou je čistý kvádr se sportovní plochou, který je záměrně výrazný. Aby ale nezůstal jako solitérní „kostka“ u staré školy, obepíná jej nižší podnož. Ta obsahuje zázemí tělocvičny a zároveň v měřítku i orientací vstupu navazuje na rytmus okolní uliční zástavby.

Do prostředí hanácké vesnice tak vstupuje nová, současná architektura, která si dovolí být výrazná, ale neignoruje okolí. Hmotové řešení stojí na jednoduchém, čitelném provozním schématu: sportovní plocha v hlavním objemu, zázemí v nižší části, jasně definovaný vstupní prostor.

Břízolit, slída a červená RAL 3009

Podnož je oblečená do materiálu, který je pro okolí typický, jen v jiné podobě. Mnoho sousedních domů má fasádu z břízolitu, „nezničitelné“ omítky oblíbené v době socialismu. Architekti tenhle motiv přiznávají, ale přepracovávají: břízolit doplňují kousky slídy a celý objem ladí do jednotné červené RAL 3009.

Materiálová rovina tu má několik vrstev. Je to zároveň odkaz na místní stavební tradici, estetické gesto, které dává škole a přístavbě jednotný charakter, a zároveň racionální rozhodnutí. Zvolená barva je běžně dostupná v základních vzornících bez příplatku. Přístavba tak ukazuje, že výrazná architektura nemusí být nutně drahá, pokud pracuje chytře s dostupnými materiály.

Starší ornamentální fasáda školy a nový hladký kvádr přitom fungují vedle sebe, nikoliv proti sobě. Historická budova zůstává čitelná, novostavba je jasně současná. Areál školy díky tomu nepůsobí jako slepenec, ale jako promyšlený celek, který se v čase vyvíjí.

Tělocvična, která se neuzavírá před vesnicí

Podstatná část kvality stavby neleží jen ve formě, ale v práci s veřejným prostorem. Přístavba tělocvičny nevznikla jako izolovaná sportovní hala za školou, ale formuje nový vstupní a shromažďovací prostor, který slouží jak žákům, tak místním obyvatelům.

Před objektem je vytvořené místo, které funguje jako nárazníková zóna mezi ulicí a školou – prostor pro potkávání, čekání, nástupy na akce, každodenní provoz. Prosklené plochy umožňují nahlédnout přímo na sportovní dění uvnitř, takže tělocvična se nestává anonymním, uzavřeným kvádrem. Dění uvnitř je „vidět“, škola je otevřenější vůči obci a tělocvična se přirozeně propojuje s životem vesnice.

V kontextu českých škol, kde jsou tělocvičny často odříznuté a vnímány jako čistě provozní „krabice“ někde vzadu v areálu, je to posun – architektura tady od začátku pracuje s tím, že škola je centrem komunity, nejen institucí za plotem.

Jednoduchost bez laciných efektů

Návrh tělocvičny v Drahotuších stojí na jednoduchosti, a to v dobrém slova smyslu. Provozní schéma je přehledné, hmota čitelná, detaily nepřebíjejí celek. Nenajdeme tu žádné samoúčelné motivy, které by měly jen „vypadat dobře na vizualizaci“. Přesto stavba není fádní, její výraznost stojí na jasném objemu, promyšleném měřítku a práci s barvou a materiálem.

Přístavba tělocvičny k Červené škole se prosadila i v odborné konkurenci. V letošním ročníku Ceny Rudolfa Eitelbergera, která hledá nejzajímavější stavby v Olomouci a okolí, porota posuzovala 23 realizací – od rekonstrukcí historických objektů přes novostavby veřejných budov až po rodinné domy.

V pestrém poli se objevily mimo jiné nové kulturní a vzdělávací stavby, domov pro seniory či příkladné obnovy historických fasád. Přesto hlavní ocenění putovalo k relativně malé, ale architektonicky sebevědomé přístavbě tělocvičny v hanácké vesnici. Je to signál, že kvalitní architektura nemusí být okázalá, ani stát v centru metropole.

Drahotuše díky ní získaly architektonický prvek, který přirozeně navazuje na tradici Červené školy a zároveň ji posouvá do 21. století. V kontextu současného vývoje školních staveb v Česku tak nejde o výjimku, ale o výrazný bod na trajektorii, která míří k ambicióznějším a kvalitnějším školním budovám napříč republikou.