Nové stavby v Česku rychle chátrají. Chybí miliardy na údržbu

Postavit reprezentativní stavbu, přestřihnout pásku a odškrtnout si politický či developerský úspěch, to umíme. Co se ale často nedomýšlí, je druhá půlka příběhu: každodenní provoz a údržba. Bez nich se i nejmodernější budovy mění během pár let v ostudu. Nedávný případ nového nádraží Praha-Bubny ukazuje, jak křehký je rozdíl mezi „architektonickou chloubou“ a „problémovým objektem“.

Bubny: terasa, na kterou se skoro nedostanete

Moderní železniční stanice Praha-Bubny byla otevřena v létě 2025 jako ukázka nové tváře městské infrastruktury. Součástí projektu je i střešní terasa, původně prezentovaná jako atraktivní veřejný prostor s výhledem na město. Jenže realita je jiná.

Terasa je sice přístupná, ale jen za velmi omezených podmínek. Otevírá se v několika hodinách týdně, pod dohledem a s kamerovým systémem. Správa železnic vysvětluje restrikce tím, že není schopna zajistit trvalý provoz bez obav z vandalismu, bezpečnostních incidentů nebo nákladného servisu. Pro veřejnost, která očekávala volně dostupný vyhlídkový prostor, jde o zklamání.

Situaci podtrhlo i to, že krátce po otevření už terasa utrpěla první zásah vandalů. A budoucnost místa je nejistá – do několika let má na střeše vyrůst administrativní nástavba, která vyhlídkovou plošinu nahradí.

Problém, který se opakuje

Bubny nejsou výjimkou. V Česku i jinde se často staví s velkou slávou, ale rozpočet na údržbu a správu se buď vůbec neřeší, nebo se v něm hledají úspory. To vede k několika scénářům: prostory se omezí jen na minimum provozu, rychle chátrají kvůli zanedbaným opravám, nebo se z nich stane nechtěná přítěž – a to jak ekonomicky, tak společensky.

Příčiny? Krátkodobé politické uvažování, tlak na snižování provozních nákladů, ale i architektonické návrhy, které s údržbou nepočítají. Velká skleněná plocha nebo atypická fasáda vypadají dobře na vizualizaci, ale vyžadují náročné a drahé čištění i pravidelné revize.

Pokud se nechceme znovu a znovu potýkat se stavbami, které se sice slavnostně otevřou, ale už po pár letech působí zanedbaně, je nutné změnit samotný přístup k veřejným investicím. Údržba totiž nesmí být až dodatečná položka, která se v rozpočtu řeší podle zbytku peněz. Už ve fázi přípravy by mělo být samozřejmostí počítat nejen s cenou stavby, ale i s náklady na její „život“, tedy dlouhodobý provoz, opravy a modernizace.

Zásadní je také spolupráce architektů a odborníků na facility management. Pokud se provozní realita začne řešit až ve chvíli, kdy v budově selže první technologie nebo do ní začne zatékat, bývá už pozdě a opravy stojí násobně víc.

Dalším klíčovým krokem je transparentnost. Veřejnost by měla mít jasný přehled o tom, kolik stojí provoz nádraží, kulturní instituce nebo sportovní haly – nejen kolik se utratilo za jejich výstavbu. Jen tak lze otevřeně debatovat o tom, zda jsou investice opravdu udržitelné.

A nakonec – každá stavba by měla mít svůj „rezervní fond na údržbu“. Stejně jako bytové domy spravované společenstvím vlastníků, i veřejné objekty potřebují finanční polštář, ze kterého se mohou průběžně hradit opravy a servis. Jinak se vše řeší až ve chvíli, kdy je problém akutní – a tedy nejdražší.

Užívání a údržba: nejdelší fáze životního cyklu stavby

Mimochodem, i v Česku se o významu dlouhodobé správy a údržby staveb začíná otevřeně mluvit. Důkazem je například kniha Facility Management ve zkratce, která shrnuje nejnovější poznatky z oboru a ukazuje, že fáze užívání budovy je tou nejdelší a rozhodující částí jejího životního cyklu. Publikace přibližuje praktické návody pro správu a údržbu, představuje moderní nástroje včetně digitalizace, internetu věcí (IoT) a metody BIM, která umožňuje sdílení informací o stavbě napříč celým životním cyklem. Díky těmto principům lze prodloužit životnost budov, zvýšit komfort jejich užívání a snížit provozní náklady. V Česku existují ale i další odborné zdroje, které tyto principy popularizují.

Lesk se rychle může změnit v bídu

Nádraží Bubny je varováním: pokud budeme stavět jen proto, abychom měli co otevřít a nafotit, skončíme s objekty, které jsou polovičatě využívané nebo se rychle rozpadají. A to je ekonomická i společenská ztráta.

Dlouhodobě udržitelná architektura neznamená jen „ekologické materiály“ nebo „moderní design“. Znamená hlavně realisticky naplánovanou údržbu a správu. Bez nich se každá stavba – ať už jde o nádraží, kulturní centrum nebo radnici – promění v přítěž.