Pouštní město budoucnosti Neom: nejdražší fata morgána světa?

Představte si město, které je 170 kilometrů dlouhé. Přestože v něm bydlí statisíce lidí, najdete v něm jen dvě budovy a nevede jím žádná silnice. Šílený nápad? Ukázka ze sci-fi knihy? Ani to, ani ono. Seznamte se s Neom…

V říjnu 2017 představil saúdskoarabský korunní princ Muhammad bin Salmán na konferenci v Rijádu projekt komplexu budoucnosti, který se bude nacházet v provincii Tabúk na pobřeží Rudého moře a zabírat plochu 26 500 km². Je součástí plánu Saudi Vision 2030, podle něhož se má ekonomika země přeorientovat z těžby ropy na moderní technologie.

Název Neom byl vytvořen spojením řecké předpony neo (nový) a prvního písmene z arabského slova mustakbál (budoucnost). Výstavbu financuje fond Public Investment Fund a náklady se odhadují na půl bilionu amerických dolarů. V oblasti mělo podle původních plánů vzniknout 380 000 pracovních míst.

Poručíme větru, dešti

Neom má být příkladem chytrého města, které bude získávat veškerou energii z obnovitelných zdrojů. Plánuje se zde výroba zeleného vodíku a pěstování geneticky modifikovaných rostlin. Zcela budou chybět silnice, lidé se budou dopravovat letecky nebo podzemními rychlovlaky.

Projekt Neom se skládá ze čtyř hlavních částí: futuristického lineárního města The Line o délce 170 km, plovoucího industriálního komplexu Oxagon, horského střediska Trojena a luxusního ostrovního resortu Sindaláh.

První plány počítaly s podzemní dráhou s vlaky o rychlosti 510 kilometrů za hodinu, které by mohly z jednoho konce The Line na druhý dojet za 20 minut. Většinu prací mají vykonávat roboti, umělá inteligence bude dohlížet na bezpečnost obyvatel a také řídit počasí. U pobřeží má vzniknout plovoucí „industriální čtvrť“ Oxagon.

260 000 lidí na kilometru čtverečním

Podívejme se nyní na hlavní část projektu, město nazývané příznačně The Line. Mělo být dlouhé neuvěřitelných 170 kilometrů od Rudého moře až k městu Tabuk a bydlet by zde mohlo devět milionů obyvatel. To mimochodem s ohledem na plánovanou dispozici města znamená průměrnou hustotu obyvatelstva 260 000 lidí na kilometr čtvereční.

Pro srovnání – Manila, nejhustěji osídlené město na světě v roce 2020, měla hustotu 44 000 na kilometr čtvereční. Projekt The Line se skládá ze dvou zrcadly pokrytých budov, které budou mít i s prostorem mezi nimi na šířku dohromady jen 200 metrů. Vysoké mají být půl kilometru, čímž by se staly přibližně 12. nejvyšší budovou na světě. Zrcadla mají budovám umožnit lépe splynout s přírodou.

The Line by se mělo skládat ze tří úrovní – jedné pro pěší na povrchu a dalších dvou v podzemí – pro infrastrukturu a dopravu. Umělá inteligence bude město monitorovat a pomocí prediktivních a datových modelů hledat způsoby, jak zlepšit každodenní život jeho obyvatel, přičemž obyvatelům se za zasílání dat bude platit.

Myšlenka vertikálního rozvrstvení městských funkcí a zároveň možnost bezproblémového pohybu lidí ve třech rozměrech (nahoru, dolů nebo horizontálně), aby se k nim dostali, je koncept označovaný jako Zero Gravity Urbanism.

Liší se od pouhých vysokých budov a vrství veřejné parky a pěší zóny, školy, domy a místa pro práci tak, aby se člověk mohl bez námahy pohybovat a dosáhnout všech každodenních potřeb během pěti minut. Právě maximální efektivita vysokorychlostní přepravy přitom byla jedním z hlavních důvodů volby netradiční liniové dispozice. Mezi ty další patří mnohem menší zábor půdy a snazší správa, monitoring a plánování.

Infrastruktura jako energie, voda, odpad a doprava navíc může běžet v jedné přímé ose, což snižuje náklady a zvyšuje přehlednost.

Astronomické náklady a první škrty

Náklady na výstavbu byly odhadnuty na 100–200 miliard dolarů, některé odhady sahaly dokonce až k 1 bilionu. Polovinu potřebných peněz měl přitom zajistit saúdský státní investiční fond (PIF).

Že jde skutečně o příliš megalomanský projekt, se projevilo před rokem. 5. dubna 2024 agentura Bloomberg informovala, že projekt byl omezen v důsledku seškrtání financování ze strany PIF. První fáze projektu, která počítala s novým domovem pro 1,5 milionu obyvatel, se tak smrskla na 300 000.

O architektonické plány se měl původně postarat mimo jiné i legendární Norman Foster, podle německého Süddeutsche Zeitung ale ukončil svou účast na projektu kvůli obavám o lidská práva a ekologii, podobně jako Francine Houbenová. Deník také uvedl, že na projektu se stále podílí několik renomovaných architektů: David Adjaye, Ben van Berkel (UN Studios), Massimiliano Fuksas, londýnská kancelář zesnulé Zahy Hadid, Rem Koolhaas, Laboratoř pro vizionářskou architekturu (LAVA) a také Delugan Meissl a Wolf D. Prix z Coop Himmelb(l)au. Architekty první fáze projektu byli jmenováni Delugan Meissl a Gensler.

Otázky (zatím) bez odpovědí

Jak už jsme naznačili výše, tak jako všechny megaprojekty se i Neom setkává z různých stran s kritikou. Jeho specifikem je ale to, že vzhledem ke známé nedůtklivosti saúdského režimu vás tato kritika také může za určitých okolností stát život. Výhrady k projektu tak pocházejí ze dvou hlavních zdrojů – jednak ze strany bojovníků za lidská práva kvůli zacházení s odpůrci Neomu a násilnému vystěhovávání lidí, kteří v oblasti dosud žili, a ze strany architektů, kteří komplex kritizují z pohledu své profese. K tomu by bylo možné přidat ještě pochybnosti o tom, zda se projekt může finančně vyplatit.

To, co někteří považují za ideální ekologické město, jiní nazývají reklamním trikem. Příkladem jsou třeba výzkumníci z centra Complexity Science Hub (CSH).
„Linie je nejméně efektivní možný tvar města,“ řekl k tomu médiím Rafael Prieto-Curiel z CSH. „Existuje důvod, proč má lidstvo 50 000 měst a všechna jsou nějakým způsobem kulatá,“ zdůrazňuje. Za předpokladu, že docházková vzdálenost je jeden kilometr, je od sebe v docházkové vzdálenosti pouze 1,2 % obyvatel. To brání aktivní mobilitě, takže lidé budou závislí na veřejné dopravě.

Páteří veřejné dopravy má být výše zmiňovaný vysokorychlostní železniční systém. „Aby byl každý člověk v docházkové vzdálenosti od stanice, musí být nejméně 86 stanic,“ vysvětluje výzkumný pracovník CSH Dániel Kondor. V důsledku toho vlaky stráví ve stanicích značný čas. Navíc nebudou schopny dosáhnout vysoké cestovní rychlosti mezi libovolnými dvěma stanicemi. Podle výzkumníků se proto očekává, že jedna cesta bude trvat v průměru 60 minut a nejméně 47 % obyvatel bude muset dojíždět ještě déle.

Zní to logicky, ale na vyhodnocení toho, jestli měli pravdu zastánci projektu, nebo jeho odpůrci, si budeme muset ještě pěkných pár let počkat…