Jaderná bomba v univerzitním areálu. Nové muzeum v Princetonu vyvolává rozporuplné reakce

Poslední říjnový den se otevřelo zbrusu nové muzeum umění jedné z nejprestižnějších vysokých škol Ameriky, Princetonské univerzity. Protože podobně rozsáhlá veřejná budova tak významné instituce nevzniká každý den ani každý rok, stojí za to se na tento projekt podívat blíže.

Stavba nového muzea v srdci univerzitního kampusu na ploše 13 565 m² byla oznámena v roce 2018 ředitelem muzea Jamesem Stewardem a univerzitním architektem Ronem McCoyem. Budovu navrhla architektonická firma Adjaye Associates, projektovou dokumentaci realizovalo studio Cooper Robertson.

Navrhli velkoryse pojatý areál, který zhruba zdvojnásobuje nynější prostory pro výstavy i stálé expozice z obrovských sbírek školy, restaurátorské a konzervační práce, vzdělávání i společenské akce. Hlavní myšlenkou projektu je setkávání lidí, myšlenek, humanitních věd a umění z kultur celého světa.

Laboratoře, výstavní sály i společenské centrum

Koncepce návrhu je tak založena na flexibilitě a otevřenosti, která má veřejnost lákat k návštěvě. V devíti propojených pavilonech, které zabírají tři patra, se nacházejí jak hlavní výstavní síně, tak intimnější galerijní prostory, odpočinkové místnosti s výhledy na historický kampus Princetonu. Exteriér budovy se vyznačuje střídáním hrubých a leštěných kamenných povrchů – organických materiálů vybraných s ohledem na materiály použité v okolních budovách. Vstupy do budovy jsou symbolicky na všech stranách, žádný z nich není „vedlejší“ nebo „zadní“.

Mezi pavilony jsou umístěna četná bronzová a skleněná „okna“, která mají opticky rozrušit masu celého komplexu. Součástí budovy jsou venkovní terasy, včetně prostor pro různá divadelní představení a další akce s kapacitou od dvou set po dva tisíce lidí. Velký multifunkční sál, četné učebny a dvě „kreativní laboratoře“ a restaurace ve třetím patře s terasou na střeše slouží studentům univerzity, žákům základních a středních škol i návštěvníkům z řad široké veřejnosti.

Většina výstavních prostor se nachází ve druhém patře budovy. Tady byla potřeba nárůstu kapacity opravdu markantní. Ačkoli rozsáhlé sbírky muzea zahrnují více než 117 000 uměleckých děl z více než 5 000 let z kultur z celého světa, v bývalých prostorách bylo kdykoli vystaveno ne více než dvě procenta z nich.

V srdci historického kampusu

Kromě zachování knihovny Marquand Library poskytuje muzeum také nové sídlo pro univerzitní katedru umění a archeologie. Společně mají tyto tři jednotky i nadále fungovat jako centrum pro výzkum a výuku.

Návrh také dynamicky začleňuje muzeum do života kampusu pomocí klíčových pěších cest, které vedou do budovy a procházejí jí prostřednictvím dvou „uměleckých chodníků“ – komunikací, které fungují jako komunikační páteř objektu.

Navzdory deklarovanému záměru architektů přizpůsobit design muzea nedalekým historickým budovám a stavět na jeho otevřenosti se ale nelze vyhnout dojmu, že neobrutalistní projekt jde spíše opačným směrem a zejména jeho exteriér působí velice masivně a z pohledu z odstupu spíše jako nepřístupná pevnost. Uvnitř je dojem o poznání příjemnější, zejména díky použití dřevěných obkladů stropů a dalších teplých materiálů. Interiérové povrchy z teraca a dřeva působí dojmem kvalitního řemeslného zpracování a trvalosti.

Odpálení jaderné bomby

Také s ohledem na výše uvedené se vůči nové budově rozjela vlna kritiky, která se projevila třeba i na webu absolventů univerzity Princeton Alumni Weekly: „Skvělé vězení,“ prohlásil o něm například kritik architektury Catesby Leigh.

Historik umění W. Barksdale Maynard kritizoval fakt, že „kampus přišel o zelené plochy, které tam byly od viktoriánské doby nebo i déle“.

„Prostě se rozhodli umístit jadernou bombu, odpálit ji a umístit tuhle masivní, velkou, brutální věc doprostřed kampusu,“ shrnul názor (nejspíš) mnohých historik architektury Sean Sawyer.

Univerzitní architekt Ron McCoy projekt samozřejmě hájí, takto např. pro server Dezeen: „V projektu se objevují prvky klasického brutalismu… Myslím, že tato architektura má určitou aktuálnost, kterou budova zachycuje.“ Budovu pochválil třeba také britský Guardian.

Britský architekt tanzanského původu

Autor návrhu, sir David Adjaye, je britský architekt, narozený roku 1966 v tanzanském Dar es Salaamu. Vyrůstal v mezinárodním prostředí jako syn ghanského diplomata, což mu podle jeho slov formovalo cit pro různé kultury a architekturu. Roku 2000 založil firmu Adjaye Associates se studii v Londýně, New Yorku a Accře.

Mezi jeho nejznámější díla patří například Smithsonian National Museum of African American History and Culture (Washington, otevřeno 2016) – projekt, který byl označen za „kulturní událost roku“. Za svou práci obdržel v roce 2021 cenu RIBA Royal Gold Medal, jedno z nejvyšších architektonických ocenění.

Adjaye tvrdí, že každý jeho projekt vychází z konkrétního místa, komunity a kulturního kontextu – ať jde o obytný dům, výstavní pavilon nebo veřejnou instituci. Svůj styl se tedy alespoň verbálně snaží adaptovat podle konkrétního zadání, místa a uživatele.
Nakolik těmto postulátům odpovídá princetonské muzeum a zda je spíše brutalistní nebo brutální, si musí odpovědět každý sám…