Bezpečná práce se škvárou
Partneři sekce:
V současné době se škvára vozí na skládky, kde se používá k prokládání jednotlivých vrstev zhutněného směsného odpadu a pro pokrytí tělesa skládky při rekultivaci. Dříve se škvára používala do obsypů, zásypů, násypů a do škvárobetonů. Ze škvárobetonu se zhotovovaly například zdicí prvky, stropní prefabrikáty apod. Škvára se dnes objevuje na staveništi zpravidla jen při rekonstrukcích.
Zdroje škváry
Původně byla škvára natavený tuhý zbytek ze spalování kusového paliva (např. uhlí) v roštových topeništích. Škvára se spolu s popelem odstraňovala z roštu spalovacího zařízení a odvážela na složiště.
Pro stavitelství se materiál získával většinou ze starších odvalů kvalitnější škváry.
K takovým lokalitám patřil například Rynholec u Kladna. Zpravidla to jsou místa, kde byly v blízkosti umístěny i větší výrobny škvárobetonu. Později byly důležitým zdrojem škváry také spalovny tuhých komunálních odpadů.
Do 3/2006 platila ČSN 72 2051 – Škvára ze spaloven tuhých komunálních odpadů pro stavební účely. Týkala se škvár do obsypů, zásypů, násypů a škvárobetonu. Norma platila pro skladování, dopravu, dodávání, využití a zkoušení škváry pro stavební účely.
Složení škváry
Co se týká složení škváry, jedná se o zpevnělé kusy popelovin s obsahem určitého podílu původních nespálených hořlavých složek paliva. Nespálené zbytky z hnědého uhlí a lignitu byly nežádoucí, protože způsobovaly ve vlhku objemovou nestálost a snižovaly odolnost škváry proti účinkům povětrnosti.
Pro stavebnictví byly nebezpečné hlavně čerstvé škváry, protože v nich byl obsažen nespálený zbytek, který navíc ještě nebyl rozložen. Škváry ze spaloven tuhých komunálních odpadů obsahují minerální a jiné různě slinuté zbytky vzniklé spálením komunálních odpadů. Takto získaná škvára je tříděná nebo netříděná.
Škvára pro použití ve stavebnictví nemůže obsahovat popílek zachycovaný v elektroodlučovačích při spalování tuhých komunálních odpadů, zasolené úsušky z II. stupně čištění kouřových plynů a kaly.
Škvára nesmí obsahovat volné oxidy CaO a MgO. Omezeno musí být i množství síry.
Přípustné množství veškeré síry vyjádřené jako SO3, nesmělo podle ČSN 72 2051 přesáhnout 3 % hmotnostní. Z toho sirníková síra (jako S) nesměla přesáhnout 0,4 % hmotnostní. Pro škváru na zásypy a výplňové škvárobetony platily požadavky méně přísné, než je uvedeno výše. Pro vyztužené škvárobetonové prvky byly požadavky naopak o něco přísnější, než je uvedeno výše.
Škvárové obsypy, zásypy, násypy a podsypy
Škvára se používala pro obsypy a zásypy. Při rekonstrukcích kleneb byla s výhodou využívána nízká hmotnost škvárových výplní dutin. Pro násypy se používaly tříděné i netříděné škváry bez škodlivých přimíšenin, zrnitosti do 10 mm a vlhkosti do 4 %.
Objemová váha volně sypané vysušené škváry musela být menší než 1 000 kg/m3. Při aplikaci škváry do dřevěných podlah musel být násyp kolem polštářů a pod nimi dobře upěchován. Měl všude doléhat a neměl dále sedat.
K malému sednutí po delší době nakonec však docházelo. Mohlo to potom vyvolat prohýbání, houpání a vrzání podlahy. Proto se musel násyp mezi polštáři urovnat o něco výše, než byl vrchní líc polštářů. Pomůckou bývala dřevěná šablona, která byla vyříznuta do mírného oblouku.
Další možností bylo to, že se po přibití každé prkno dodatečně podpěchovalo škvárovým násypem. Rovněž bylo třeba dobře zajistit záklop a stropnicové kapsy těsněním lištami nebo jiným vhodným způsobem, aby se násyp otřesy skrz skuliny nevysypával do mezistropního prostoru.
Terénní svahy násypů ze škváry musely být chráněny vrstvou zeminy tloušťky minimálně 500 mm. Škvárový podsyp například pod zvukovou izolací (do podlah) nebo pod tepelnou izolací (do střech) se musel dokonale srovnat latí, aby jeho nerovnostmi nedocházelo k prorážení nebo lámání desek izolace.
Škvárobetony
Škvára pro škvárobeton mohla obsahovat jen minimální množství humusových látek, cihelných úlomků a skleněných, keramických i porcelánových střepů. Nesměla obsahovat velké kusy nespáleného papíru, dřeva a plastických hmot. U škvár ze spaloven nesměl obsah těchto látek překročit 3 %.
Škvára musela být před použitím volně uložena na nekryté skládce minimálně po dobu tří měsíců. V suchém období se doporučovalo škváru kropit vodou. Na výrobu škvárobetonů se používala drcená a tříděná škvára. Cement se dávkoval v množství 200 kg až 270 kg na 1 m3 škvárobetonu. Vodní součinitel býval až 1,2.
Tvrdnutí škvárobetonu probíhalo nejčastěji za normální teploty. Při průmyslovém zpracování ho bylo možné urychlit i beztlakovým propařováním. Škvárobeton dosahoval objemové hmotnosti 1300 kg/m3 až 1700 kg/m3. Pevnosti v tlaku byly od 3 MPa do 12 MPa. Ustálená vlhkost se pohybovala kolem 5 % až 8 % hmotnostních. Nasákavost byla 25 %.
Do 8/2002 pro škváry používané jako lehká výplň do škvárobetonu platila ČSN 72 2050 – Škváry pro škvárový beton. Škváry, na něž se vztahovala tato norma, sloužily k přípravě směsí pro nosné škvárobetonové prvky (nevyztužené i vyztužené), železobeton (se škvárou jako plnivem) a předpjatý škvárobeton.
A dále se podle této normy používala škvára k výrobě nenosného škvárobetonu (podkladního, spádového, výplňového a tepelněizolačního) a nenosných škvárobetonových tvarovek. Ze škvárobetonu se zhotovovaly např. tvárnice, cihly, malé prefabrikáty, stropní vložky apod. Norma však neobsahovala žádná podrobná ustanovení, která by se týkala ochrany životního prostředí.
Zdění ze škvárobetonových tvárnic
Pro zdivo ze škvárobetonových tvárnic se vyráběly tvárnice z cementu jako pojiva a škváry jako plniva. Pro tyto tvárnice platila ČSN 72 3181 – Lehké betonové tvárnice, která byla k 1. 11. 2004 zrušena.
Tvárnicové zdivo bylo lehčí než cihelné. Protože tvárnice byly větší než cihly, zdění probíhalo rychleji.
Jeho nevýhodou byla však menší únosnost. Škvárobetonové tvárnice se používaly pro nižší objekty na nosné zdivo nebo na nenosné (výplňové) zdivo. Nosné zdivo mohlo být namáháno pouze přípustným zatížením určeným na základě statického výpočtu.
Nenosné zdivo se mohlo vyzdívat bez průkazu o jeho pevnosti a stabilitě až do výšky 7 m. Pevnost a stabilita nenosného zdiva vyššího musela být prokázána statickým výpočtem. Obvodové zdivo se zakládalo minimálně 300 mm nad úroveň přilehlého upraveného terénu. Zdivo muselo být řádně odizolováno od účinků vlhkosti.
Aby bylo chráněno od přímých vlivů povětrnosti, omítalo se nebo obkládalo. Pokud se požadovaly tvárnice odolné proti mrazu, muselo se to předem dohodnout s jejich dodavatelem (výrobcem). Drážky pro instalace se směly sekat jen do zdiva nosných tvárnic plných do hloubky maximálně 30 mm.
Větší drážky se vytvářely vazbou pomocí doplňkových tvárnic. Pokud byly tvárnice vylehčeny otvory, kladl zedník tyto tvárnice otvory dolů. Dutiny nemohly zůstat otevřené do líce zdiva. Zdivo ze škvárobetonových tvárnic nebylo možné bez zvláštních opatření bránících vnikaní vlhkosti používat do zdiva pro provozy s vysokou relativní vlhkostí vnitřního prostředí a pro trvale vlhké provozy.
Nenosné škvárobetony a další aplikace škváry
Při rekonstrukcích se často setkáváme s odlehčenými podkladními betony, spádovými betony, výplňovými betony a tepelněizolačními betony. Provádění podlahového (střešního) škvárobetonu na škvárový násyp je poměrně obtížné, protože navlhčený škvárový násyp pod ním lze jen těžko rozlišit od škvárobetonu.
Škvárový násyp musí být dokonale rovný a zhutněný. Jinak ztrácíme přehled o dodržení předepsané tloušťky. Ještě složitější to je, pokud jsou vrstvy realizovány ve sklonu. Škvárobeton je třeba rozprostírat mezi vodicí hranoly nebo lešenářské trubky a rovnat hladítky do tloušťky min. 50 mm podobně jako betonovou mazaninu.
Vzhledem k tomu, že povrch může být křehký, je vhodné provést na něj ještě zpevňující cementový potěr tloušťky min. 30 mm až 35 mm. Škvára se často objevovala například jako finální vrstva na škvárových sportovních hřištích.
Škvára se na sportovní plochu doplňovala z rezervních hromad za hrací plochou. Aby materiál neprášil, musela se škvára často kropit. V zimě jsme mohli vidět škváru aplikovat jako posyp na kluzké vozovky.
Možnost ozáření osob
Z hlediska možného ozáření osob mají význam především izotopy radia (226Ra) včetně členů jejich přeměnových řad. Radioaktivní prvky jsou charakteristické tím, že jádro atomů je u nich nestabilní.
Jádro atomů se samovolně přeměňuje a přitom se uvolňuje záření, které má zčásti charakter nabitých částic (záření alfa a záření beta) a zčásti se jedná o elektromagnetické vlnění (záření gama).Dominantním zdrojem vnitřního ozáření jsou částice alfa a beta uvolňující se při přeměně radonu (222Rn). Zevní ozáření osob způsobuje především záření gama z radia (226Ra).
Povinnosti zhotovitele
Zhotovitel by měl usilovat o to, aby měl k dispozici veškeré informace týkající se druhu škváry, zrnitosti škváry, druhu paliva, roštu topeniště, odvalu apod. Zhotovitel by měl získat, zkontrolovat a dobře uložit veškeré doklady o dodavateli škváry.
Při odběru vzorků ze škváry (škvárobetonu) je třeba rozhodnout o tom, jaké množství vzorků bude reprezentovat celkové množství materiálu, který byl již dříve zabudován do stavby. Vzorky není třeba odebírat z materiálů komerčně dodaných na trh od roku 1991, které už byly ze zákona kontrolovány.
Prokáže-li radonová diagnostika, že zdrojem nadměrného množství radonu je škvára, je třeba materiál s vysokým obsahem radia odstranit. Opatření je však možné aplikovat pouze u těch materiálů, které lze z konstrukce snadno vyjmout (např. škvárové násypy z podlah a stropů).
Od partnerů ASB
Literatura
(1) Nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích
(2) Vyhláška č. 422/2016 Sb., o radiační ochraně a zabezpečení radionuklidového zdroje
(3) ČSN 72 2050 – Škváry pro škvárový beton (účinnost do 8/2002)
(4) ČSN 72 2051 – Škvára ze spaloven tuhých komunálních odpadů pro stavební účely (účinnost do 3/2006)
(5) ČSN 72 3181 – Lehké betonové tvárnice (zrušena k 1. 11. 2004)
(6) ČSN 73 0602 – Ochrana staveb proti radonu a záření gama ze stavebních materiálů
(7) Rambousek, F. a kol.: Stavební konstrukce I, SNTL, Praha, 1969
(8) kolektiv: Stavebné látky, ALFA, Bratislava, 1984
(9) Rochla, M.: Stavební tabulky, SNTL, Praha, 1969, 1980, 1987
(10) Pendl, K., Štrop, J., Tibitanzl, O.: Příručka pro zedníka, Sobotáles, Praha, 1999
(11) Jiránek, M.: Dům bez radonu, ERA, Brno, 2001
(12) archiv autora
Text + Foto: Ing. Kamil Barták, CSc.
Článek byl uveřejněn v časopisu Realizace staveb 3/2019.
