Stavebnictví

Jako jeden z prvních systémů větrání – dokonale fungující – sloužila ve středoevropském klimatu vždy okna. Spáry a netěsnosti v okenních rámech stačily na dostatečnou výměnu vzduchu v interiéru a bylo lhostejné, zda byly vytvořeny vědomě, nebo byly výsledkem nepřesnosti výroby či důsledkem sesychání dřevěných rámů. V kombinaci s lokálními tepelnými tělesy a prohřívanými komíny vytvářely v každé místnosti dokonale funkční větrací soustavu. V zimním období, během topné sezony, bylo nutné odvádět určité množství vzduchu smíšeného s kouřem ven z místnosti komínem; trvalý aerační odtah zajišťoval i v době odstávky v teplém prostředí vnitřních komínů dostatečnou intenzitu podtlakového větrání. Čistý venkovní vzduch byl pak do interiéru nasáván netěsnostmi oken a samotnou konstrukcí. Jakýkoliv způsob regulace větrání podle požadavků nepřicházel v úvahu, na druhou stranu byla výměna vzduchu zajištěna prakticky bez zásahu osob, pouze jako vedlejší projev jeho činnosti, kdy intenzita výměny vzduchu byla závislá na provozu topného zdroje.

Zajištění základních požadavků na větrání budov bylo v minulosti vždy bez vyjímky respektováno všemi architekty. Jejich zkušenosti prověřené staletou praxí se postupně staly základem pro tehdejší stavební řády a zákony. Ty byly dokonalejší než současné předpisy a normy. Je až neuvěřitelné, že již před dvěma tisíci lety byly ve starověkém Řecku předepsány požadované intenzity výměny vzduchu v hodnotách, ke kterým jsme se znovu dopracovali až ve 20. století pomocí rozsáhlých vědeckých výzkumů mnoha univerzit a výzkumných ústavů.