Bourání, které změnilo Prahu: nutnost, nebo chyba století?

Letos uplynulo 130 let od pravděpodobně nejkontroverznější události pražských urbanistických dějin – byly zahájeny první demolice v rámci velké pražské asanace. Názory na ni se různí dodnes – šlo o nezbytný krok pro další rozvoj města, nebo následek agresivního a destruktivního lobbingu soudobých developerů?

„Pražská asanace“ je termín, který se používá pro rozsáhlý proces přestavby a modernizace, který probíhal v hlavním městě ve druhé polovině 19. století a na počátku století následujícího. Měl zásadní vliv na podobu městské krajiny, ale také na sociální strukturu a městskou infrastrukturu. V praxi mělo jít o demolice starých a nevyhovujících domů a jejich nahrazení moderními budovami.

To vedlo jednak k dramatickým změnám vzhledu a charakteru pražských čtvrtí, ale i k silným kontroverzím, zapojení známých osobností do veřejné debaty a k mohutným protestům proti zbourání historických památek a vystěhování obyvatel. Právě zde jsou mimochodem počátky dodnes fungujícího Klubu za starou Prahu. Podobné debaty, jako ta z doby před 130 lety, navíc probíhají i dnes.

Zrození moderní metropole

Proč k tomu všemu došlo? Na konci 19. století řešila především městská část Josefov (tedy bývalé židovské ghetto), ale i části okolního Starého a Nového Města, zásadní problémy. Těmi největšími byly přelidnění a zejména katastrofální hygienické podmínky, včetně chybějící či zcela nedostatečné kanalizace. Labyrint úzkých uliček byl považován za semeniště nemocí. V roce 1893 proto městská rada přijala zákon umožňující rozsáhlé demolice a přestavby — šlo o ambici vytvořit moderní, hygienické a reprezentační „velkoměstské“ jádro.

Předmětem asanace byla též povltavská oblast Horního Nového Města při kostele sv. Vojtěcha (Vojtěšská čtvrť), na Zderaze, významně se změnilo i Podskalí s Výtoní. Na Malé Straně došlo k asanačním pracím u Malostranského náměstí, v Mostecké a Letenské ulici.

Asanační obvod měl celkovou rozlohu zhruba 380 000 m². Celkově mělo být zlikvidováno více než 600 domů; ve výsledku jich ale bylo zbouráno asi 469, a to zejména do roku 1914. I to ale stačilo na zásadní proměnu městského centra.
Mezi nejzásadnější změny patřila přeměna úzké Mikulášské ulice na dnešní Pařížskou, tedy reprezentativní městský bulvár pařížského či vídeňského střihu. Podobně i mnoho dalších ulic, zejména v Josefově, mělo splňovat nároky na přehlednou regulovanou zástavbu se širšími chodníky a lepší hygienou. Proměnila se sociální skladba i využití území.

Masivní bourání

V rámci asanace zanikly celé domy, staré měšťanské stavby i uličky. Mezi odstraněné památky patřily mimo jiné bloky v někdejší Rabínské, Střelné, Červené nebo Masařské — tyto ulice dokonce zcela zmizely. Tím se dostáváme k odvrácené straně asanace – mezi zbourané významné objekty patřily třeba i tři staré synagogy v Josefově – tzv. Nová synagoga ze 16. století, Velkodvorská synagoga z počátku 17. století nebo Cikánova synagoga z roku 1613 v Bílkově ulici. Staronová synagoga – nejstarší stále fungující synagoga v Evropě – naštěstí přežila.

Stržena byla ale i řada architektonicky velice cenných měšťanských domů, například slavný dům U dvou velbloudů (neboli Melantrichův), ze kterého nám zůstal jako němá výčitka krásný renesanční portál.

Na místě původní renesanční a barokní zástavby (samozřejmě často s gotickými jádry) vyrostly nové domy v historizujících stylech, velmi elegantní, ale s neporovnatelně menší uměleckou a architektonickou hodnotou. Pokud se podíváme na některé dochované fotografie například z oblasti dnešního Mariánského náměstí, padne i argument o boření nevyhovující natěsnané zástavby – zničeny byly i velké a výstavné barokní paláce. Zkrátka – debaty o moci agresivních developerů a jejich vlivu na rozhodování městských zastupitelstev rozhodně nejsou vynálezem doby po roce 1989.

Bestia triumphans?

Masivní bourání v historickém centru Prahy vyvolalo mezi veřejností vlnu odporu. Tu podpořil i slavný manifest spisovatele Viléma Mrštíka Bestia triumphans z roku 1897. Na jeho straně ale nestála jen řada „nepraktických“ intelektuálů a laiků, ale i respektovaných odborníků, jako například architekti Osvald Polívka, Antonín Wiehl nebo Jan Zeyer.

I díky jejich aktivitě tak vznikl v roce 1900 Klub za starou Prahu, který si kladl za cíl chránit a dokumentovat památky staré Prahy. Nakonec slavili úspěch – demolice byly zastaveny, asanace se v původním plánovaném rozsahu nakonec neuskutečnila. Mnoho památek, které dnes v centru obdivujeme, tak přežilo právě díky aktivitám Klubu a jemu nakloněné veřejnosti.

Nebylo by ale na místě vnímat asanaci jen negativně – podle dobových svědectví i hodnocení mnoha dnešních historiků a odborníků bylo nezbytně potřeba něco udělat s tehdejším stavem zejména bývalého ghetta. Pietní rekonstrukce a zároveň zásadní proměna sociálních a hygienických podmínek na tak rozsáhlém území by byly jednak pravděpodobně nad finanční, ale možná i nad technické možnosti tehdejší Prahy.

Jinou věcí samozřejmě je, že demolice proběhly v rozsahu, který výrazně přesahoval nutnost. Bylo zničeno mnoho cenných památek, z velkého ghetta, které by dnes nemělo obdoby nejen v evropském, ale i celosvětovém měřítku, zbylo jen pár budov. Kéž bychom si z tohoto příběhu dokázali vzít poučení i dnes…