Mizející vnitrobloky a dvorky: Nenápadná zákoutí, která držela města pohromadě

V polovině 20. století byl dvorek nejen praktickým, ale i společenským prostorem. Žilo se na něm, štípalo se dříví, věšelo se prádlo, ale také se tu potkávali obyvatelé domu. Dnes při pohledu na dvorky cítíme zvláštní pocit. Možná nostalgii. Projít se dnes starší částí města, ať už Prahy nebo Brna, a nahlédnout přes oprýskanou branku do dvora je vždy s pocitem nostalgie. Jenže takováto zákoutí v posledních letech mizí. A spolu s nimi se vytrácí něco, co drželo komunity pohromadě.

Nádvoří, dvorky, vnitrobloky lze často nalézt zrovna v naší zemi. Jsou to nádvoří charakterizovaná centrem budovy a obklopená byty ze čtyř stran. Odpradávna to byla místa plná života, která si město chamtivě přisvojilo. Nicméně bývala i tichými svědky bídy či lesku svých obyvatel. Dalo by se říct – odraz společnosti. Tady si v bezpečí přes den hrály děti.

Byl to prostor soukromý i veřejný, kam se většinou přes zavřená vrata a dveře neprodral chvat pulzujícího města. Vše se ale změnilo, když se města začala měnit. Dvorky začaly ustupovat. Zavíraly se, zastavovaly nebo se dokonce přetvářely na garáže, sklady či technické dvory.

Nové bytové domy už s dvorky nepočítají, neplánují je. Návrhy se soustředí především na parkovací místa, výtahy a energetické standardy. Přijde nám to smutné – ano, ono to totiž smutné skutečně je.

Se zánikem dvorků přišlo i něco dalšího, a to změna ve vnímání sousedů.

Soukromí se stalo hodnotou, kterou chráníme víc než vztahy v bezprostředním okolí. Zmizel přirozený dohled – ne ten šmírující, ale lidský, starostlivý. Ten, díky němuž se sousedé znali jménem, věděli, když někdo potřebuje pomoc, nebo prostě jen věděli, že nejsou sami.

Dnes žijeme v domech, kde známe možná jedno jméno na zvoncích. Zvykli jsme si, že anonymita je normou, a dvorky, dříve důvod k setkání, se změnily v mrtvé zóny mezi stěnami.

Co na nich bylo tak příjemného?

Zahrádky za činžáky, společné sušáky, lavičky, pískoviště nebo jen prázdný plácek hlíny – to všechno a mnohem víc vytvářelo prostor, který měl tři kvality, dnes tolik vzácné:

• Společný rytmus

Dvorek dával lidem možnost vídat se pravidelně a nenuceně.

• Solidaritu

Prostor byl sdílený, takže starosti a různá vylepšení byla na obyvatelích těchto míst.

• Bezpečí

Stejně jako teď, tak i kdysi se lpělo na bezpečnosti dětí. Mohly si hrát, a přitom na ně dospělí dávali pozor. Živo bylo venku, ne doma.

To všechno utvářelo městské sousedství – ne idealizované, ale živé, skutečné, lidské. I s různými hádkami a nedorozuměními.

Jinak to není ani u vnitrobloků

Problém dnešních dvorků, ale i vnitrobloků, je obecně známý. Jak jsme již zmínili, tato místa jsou často zanedbaná, slouží pro parkování aut, venčení psů, nebo se z nich stala místa, kde stojí popelnice. Hlavním důvodem, proč tomu tak je, je, že drtivá většina dvorků má problematickou majetkovou strukturu. Nejčastěji jsou tato místa ve vlastnictví společenství vlastníků jednotek. Ta se sice dokážou o domy postarat, ale méně se starají o přiléhající pozemky.

Správa je neefektivní. Různé dvorky a vnitrobloky jsou převážně v soukromém majetku, a tak to brání tomu, aby do nich například investoval někdo třetí, nejčastěji místní úřad.

Co se dá ve vnitrobloku vytvořit?

Bloková zástavba ve vnitřním městě je vždycky napínavá. Když už se v nich začne něco dít, člověk je minimálně překvapen a vyčkává, co z toho bude. Ve většině případů ale taková revitalizace dopadá dobře. K budování a dlažbě se v posledních letech přidala zajímavá vegetace. Má to i výhody. Města se ochladí a navíc se snáze zadrží voda.

Pomoci výrazně mohou popínavé rostliny, které se vysadí na místech, kam se jiná zeleň nevejde. Někdy stačí opravdu málo a prostor je pro ně vytvořen. Jejich možnou nevýhodou je, že potřebují oporu. Takže se vysazují podél zdí. Pokud je povrch zdiva pevný a soudržný, nepředstavují samopnoucí dřeviny problém. Potíž nastane u zateplených fasád, kde kotvy, které nesou izolaci, nemusí hmotu rostliny udržet.

Když se vyčerpá vegetace, přijde jiná varianta. Mnohé průchody či dvorky jsou využity jako obchodní prostory, recepce hotelů, zahrádky restaurací, a tam, kde není možné komerční využití, je jednoduše zavřeno.

Něco zmizelo už během nepopulární asanace, o zbytek se postaral socialismus. Asi musíme vidět i tu malou jiskřičku v podobě dvorků, které ještě existují a zatím neztratily svůj půvab. V nabídce je jich ještě několik, ale vybrali jsme pro vás 3, která stojí za to prozkoumat.

Moskevská ulice

Když se řekne kavárna a květiny, moc lidí si to nedá do souvislosti. Ale v moskevském vnitrobloku ve Vršovicích vznikla kavárna Botanica Coffee Truck. Jedná se o klidné místo, kde si můžete sednout a v klidu si kávu vypít. Tím, že se jedná o vnitroblok, vás ani nic neruší.

Botičská, Praha 2

Ze zanedbaného dvorku s betonovým povrchem vzniklo po rekonstrukci příjemné místo. Nabízí vlastní identitu, kam lidé mohou často znovu zajít. Vlivem revitalizace má ale také jeden důležitý dopad – sousedé se díky němu opět spojují, diskutují, plánují i sledují. A tak tento vnitroblok znovu žije a plní svou původní funkci.

Lvovská, Praha – Vršovice

Kdysi tu toho moc nebylo. Dlouhé roky byl dvůr jen neurčitým erárním prostorem, jak se mu říkávalo ještě v době, kdy se společná půda nevnímala jako příležitost, ale jako břemeno. Obyvatelé jej míjeli bez povšimnutí, protože tu nebylo nic, co by je zastavilo – ani lavička, ani trávník, ani kousek stínu. Postupně ale přišla změna. Momentálně se přemýšlí nad jeho co nejcitlivější obnovou.

Sounáležitost úplně nezmizela

Dnešní města jsou složitější než ta dávná. Mají více obyvatel, méně prostoru a větší tlak na soukromí. Ale potřeba sounáležitosti nezmizela. Jen se přesunula do kaváren, na náměstí, do coworků nebo na internet. Zkrátka do míst, kde se snažíme nahradit to, co dřív vznikalo přirozeně mezi domy.

Možná je čas začít dvorky znovu otevírat. Nejen fyzicky, ale i v naší představě o tom, co město znamená.

Protože město není jen dopravní infrastruktura, obchody a byty. Je to především vztah mezi lidmi. A dvorek, často zanedbaný, i když je skromný či malý, je jeho nejjemnějším vláknem.

Pokud tato vlákna znovu obnovíme, možná zjistíme, že městská sounáležitost nikdy nezmizela. Jen čekala na prostor, kde se může znovu nadechnout.

Zdroje:

1. Kniha Pražské dvorky – Petr Sojka
2. Archiweb.cz
3. Medium.com