Berlín jako laboratoř budoucnosti: Jak jedna přehlídka znovu vynalezla město

V roce 1987 slavil Berlín 750 let od svého založení, ovšem v Západním Berlíně toho tehdy k oslavě moc nebylo. Třicet pět let po nejničivějším konfliktu moderních dějin tu zely proluky, ruiny a bolavé rány, které dál prohloubila Berlínská zeď. Právě tady vznikl nejambicióznější urbanistický projekt své doby – IBA 87. Mezinárodní výstava, která znovu definovala město jako místo pro život.

Západní Berlín. Osmdesátá léta. Zjizvené město. Kdysi sebevědomá metropole Německa to odnesla dvakrát: nejprve jako město téměř srovnané se zemí, později jako izolovaný ostrov uprostřed východního Německa. Berlínská zeď rozdělila celé ulice, zmizely stovky domů, vzniklo prázdno – fyzické i společenské. Město nutně potřebovalo nový impulz, plán, jak navázat na svou strukturu a znovu vytvořit živý veřejný prostor.

Odpovědí se stala mezinárodní stavební výstava Internationale Bauausstellung Berlin 1987 (Mezinárodní stavební výstava v Berlíně), zkráceně IBA 87 – projekt urbanistické obnovy, který magazín Time označil za „nejambicióznější přehlídku světové architektury této generace“.

Kritická rekonstrukce: město jako místo k životu

IBA 87 nebyla první berlínskou „výstavou prostřednictvím výstavby“. Už v roce 1957 proběhla slavná IBA 57 ve čtvrti Hansaviertel, která představila moderní vizi bydlení – rozvolněné sídliště z volně stojících solitérů. Mezi autory byly tehdejší špičky globální architektonické scény jako Walter Gropius, Alvar Aalto, Oscar Niemeyer či Arne Jacobsen. IBA 57 reprezentovala modernistický optimismus, ale bez skutečných ulic, parteru a městského života.

IBA 87 na tento přístup reagovala kriticky – hlavní ideou se stal „návrat k městu“. Kritická rekonstrukce, jak ji definoval ředitel výstavy Josef Paul Kleihues, znamenala obrodu městského řádu s respektem k tradici, ale bez nostalgie. Nešlo o návrat k minulosti, nýbrž o promyšlené znovuobjevení klasického bloku, uliční čáry a kontaktu parteru s veřejným prostorem. Kleihues si přístup ověřil už mezi lety 1971–1977 na projektu Blok 270 – uzavřeném, ale průchozím domovním bloku, který byl jasnou odpovědí na dogmata poválečného urbanismu.

Program IBA se rozdělil na dvě části: IBA Altbau pod vedením Hardta W. Hämera se zaměřila na obnovu a rekonstrukci domů, IBA Neubau pod Kleihuesem zase na novostavby v tradičním uličním rastru. Cílem bylo zacelit jizvy a vést dialog s tradicí současným jazykem.

Urbanistický rámec tvořilo několik lokalit: proluky u Prager Platz, Tegel, Tiergarten či Friedrichstadt. V Kreuzbergu probíhala šetrná obnova bloků. Typickým příkladem je oblast u Checkpoint Charlie, kde se soutěžilo na doplnění městské struktury s aktivním parterem. Hämer prosazoval princip behutsame Stadterneuerung – opatrnou obnovu s participací obyvatel.

Postmoderní přehlídka

Aby Berlín dosáhl těchto cílů, povolal na IBA 87 mezinárodní sestavu špičkových architektů a architektek. Vedle německých autorů přijeli Italové, Britové, Američané, Nizozemci i Japonci. Nechyběli Aldo Rossi, James Stirling, Peter Eisenman, John Hejduk, Rem Koolhaas, Mario Botta, Peter Cook, Rob Krier, Oswald Mathias Ungers ani Arata Isozaki, který zde realizoval svůj jediný projekt v kontinentální Evropě. Svou účastí překvapil i liberecký ateliér SIAL (Suchomel, Přikryl, Eisler), jenž se podílel na jednom z bloků u berlínského muzea.

V době, kdy byl postmodernismus – zejména v USA – kritizován jako prázdný a komerční styl, se IBA 87 ukázala jako jeho promyšlená a občansky motivovaná alternativa. „Bylo pro nás důležité přizvat různorodé architekty, protože jsme chtěli ukázat, že různé architektonické jazyky mohou existovat vedle sebe, pokud architekti pracují s městským plánem jako výchozím bodem. Obzvlášť po sjednocení to bylo naprosto klíčové. Kdyby IBA nepřišla těsně před sjednocením Berlína a Evropy, berlínská politika by dopadla katastrofou,“ řekl později Kleihues.

A tak se IBA stala přehlídkou pestrých postmoderních proudů, které kontrastovaly s šedí poválečného Berlína. Rossi v Jižní Friedrichstadt pracoval s archetypálními formami a klasicizujícími odkazy, Stirlingovo Wissenschaftszentrum zaujme výraznou kompozicí fasády tvořenou modrými a růžovými pruhy, Hejdukův Kreuzberg Tower je zase charakteristický figurativní estetikou. Na Lützowplatz se potkaly výrazné kontrasty – Bottův racionální cihlový dům a dekonstruktivistická bytovka Petera Cooka a Christine Hawley. Manželé Ballerovi zase přinesli do Kreuzbergu styl, který lze s jistou nadsázkou označit za postmoderní reminiscenci secese.

Sociální rozměr a odkaz

IBA 87 nebyla jen přehlídkou architektury, ale i sociálním projektem. Vzniklo nebo bylo rekonstruováno asi dvanáct tisíc bytů pro třicet tisíc lidí – často jako veřejně podporované nájemní a sociální bydlení. IBA tehdy naplnila své sociální ambice, ale zároveň nastartovala proměny, které později přispěly k vytlačování původních obyvatel.

Symbolem se stal nárožní blok se sociálním bydlením od Álvara Sizy. Graffiti nápis „Bonjour Tristesse“ (francouzsky „Dobrý den, smutku“) se objevil na fasádě krátce po dokončení. Stejně jako stejnojmenný román spisovatelky Françoise Sagan, nesl i tento vzkaz melancholii – předzvěst počínající gentrifikace.

Dnes se Berlín – stejně jako Praha – potýká s růstem cen, proměnou bydlení v investiční produkt a úbytkem veřejné kontroly nad městským územím. To nejcennější – půda a prostor – je často prodáváno do soukromých rukou bez jasných pravidel. Zastupitelstva ztrácí roli plánovače a stávají se pasivními správci.

IBA 87 ale ukazuje, že město může být aktivním aktérem – plánovat, určovat pravidla a vytvářet prostředí, které je spravedlivé a funkční. Právě v tom spočívá její odkaz: že města mají právo a vlastně I zodpovědnost vzít si zpět kontrolu nad svým vývojem. Protože město není investiční produkt. Je to prostor pro lidi. A i když některé realizace tohoto fascinujícího urbanistického manifestu stárnou hůř než jiné, celek si zachoval výjimečnou energii.

Článek vyšel v časopisu ASB 2/2025.