Dřevostavba pod Nízkými Tatrami vznikala sedm let. Rodina ho stavěla po večerech a víkendech

Na okraji středoslovenské vesnice vyrostl dům, který spojuje archetypální jednoduchost, řemeslnou poctivost a odhodlání jedné rodiny. Nominace na slovenské architektonické ocenění CE ZA AR 2025 jen potvrzuje, že i skromná stavba s hlubokým vztahem k místu může kultivovat krajinu i současnou architekturu.

Rodinný dům na úpatí Nízkých Tater nevznikl za stolem, ale v přímém dialogu s prostředím, historií a komunitou. Rozlehlý pozemek leží na samém konci obce Dolná Lehota, kde uzavírá skupinu rodinných domů – místo, které obývá stejný rod už celé generace.

Vztah k horskému prostředí a vzpomínka na původní dřevěnice formovaly objekt – jednoduchou hmotu se sedlovou střechou, dřevěnou konstrukci i jeho urbanistické osazení.

Do procesu výstavby se nakonec zapojila celá rodina, což podle architekta Tomáše Krišteka výrazně ovlivnilo jejich další profesní směřování: „Svépomocná výstavba byla pro nás odrazovým můstkem k rozjezdu vlastní firmy na realizaci dřevostaveb. Rádi bychom zvelebovali řemeslo a dostávali dřevostavby do širšího povědomí.“

Modul jako základ

Nosný princip budovy i přístřešku tvoří dřevěný skeletový systém v modulu 2,5 × 2,5 metru. Umožnil jasné dispoziční členění na centrální obytnou část, ložnici s koupelnou a hospodářskou zónu se vstupem, spíží a kuchyní. Stejnou konstrukční soustavu v podobě dvou modulů použili také u menšího objektu přístřešku pro parkování s dílnou.
„Dřevěný skelet vytváří větší prostorovou variabilitu a při realizaci tohoto domu se stal i výtvarným prvkem přiznané konstrukce. Náročné ale bylo, že vše muselo být do posledního detailu promyšlené a povrchově upravené,“ vysvětlil Tomáš Krištek.

Stavba nevznikala najednou. Téměř sedm let na ní pracovali majitelé, jejich příbuzní a přátelé během víkendů, mezi pracovními povinnostmi a v rytmu ročních období. „Myslím si, že to občas bylo jako na horské dráze. Dělali jsme to svépomocí, ale umožnilo nám to vyhrát si s detaily. Mnohé z nich by byly při externích dodavatelích nezaplatitelné,“ řekl architekt.

Navrhovaný koncept měl přenést tradiční principy do současné architektury. Stavba si měla zachovat svou jednoduchost, ale zároveň nabídnout vzdušný a prosvětlený interiér přizpůsobený dnešním potřebám bydlení.

Prostor bez hranic

Dispozice je vizuálně otevřená. Hlavní obytný prostor se otevírá do podkroví i do exteriéru skrze posuvnou prosklenou fasádu. Podkroví nad kuchyní a ložnicí slouží jako pokoje pro hosty.

Interiér formuje přiznaná dřevěná konstrukce, tradiční hliněná podlaha v okrajových zónách a jednoduché bílé omítky. Z vnější strany je bílá omítka nahrazena strukturovanou hrubozrnnou, zatímco štítové stěny jsou obloženy šedým dřevěným laťováním, které spolu s plechovou střechou podtrhuje jednoduchou geometrii stavby.

Místo do budoucna umožňuje rozšířit zástavbu o další menší objekty dočasného bydlení, které by vycházely ze stejných architektonických a stavebních principů.
Návrh byl díky svému přístupu zařazen mezi díla nominovaná na ocenění CE ZA AR 2025. „Nominace odbornou veřejností je pro nás pozitivním signálem, že to, co děláme, dává smysl. U tohoto projektu je to i vzkaz veřejnosti, že se dá stavět skromně, citlivě a s odkazem na tradici. Nominace byla také satisfakcí za roky práce pro všechny zúčastněné.“