Český návrh zabojuje v Evropě. Studentka z ČVUT Markéta Pipková uspěla se sportovním centrem v bývalé betonárce

Společnost Saint-Gobain pořádá již 21. ročník své Mezinárodní studentské soutěže, která letos řeší návrh sportovně-rekreačního centra v areálu bývalé betonárky na břehu řeky Sávy v Bělehradě. Tuzemské národní kolo ovládla se svým návrhem studentka Markéta Pipková z FSv ČVUT v Praze pod vedením Martina Starka.

Soutěž dlouhodobě propojuje akademické prostředí s praxí a klade důraz na udržitelnost, technickou kvalitu a práci s širším urbanistickým kontextem. U této příležitosti jsme položili několik otázek Markétě Pipkové, která bude Českou republiku reprezentovat v červnu v mezinárodním kole soutěže v Bělehradě.

S jakými očekáváními jste vstupovala do studentské soutěže Saint-Gobain?
Upřímně, na začátku byl mým hlavním cílem získat poukázku, kterou dostával každý zúčastněný projekt. Vůbec jsem si nemyslela, že bych mohla soutěž vyhrát. Brala jsem to spíš jako příležitost zkusit si práci na zadání, které se blíží reálnému architektonickému projektu.

Co bylo pro vás při návrhu nejdůležitější – kde jste hledala hlavní koncept projektu?
Nejdůležitější pro mě bylo najít rovnováhu mezi respektem k místu a současným využitím. Hlavní koncept jsem hledala přímo v charakteru lokality, v její industriální historii a v možnostech, jak ji znovu otevřít lidem. Nechtěla jsem navrhovat objekt, který bude stát izolovaně, ale prostředí, které přirozeně naváže na své okolí a nabídne nové vrstvy využití.

Zadání pracovalo s revitalizací bývalé cementárny. Jak jste k tomuto kontextu přistoupila?
Tady bych jen uvedla, že je nepřesnost v zadání, nejde o bývalou cementárnu, ale o betonárku. Právě tento kontext byl pro mě důležitý i při přemýšlení o charakteru místa. K betonárce jsem přistupovala jako k industriálnímu areálu, který má silnou atmosféru a stopu původního provozu. Důležité pro mě bylo zachovat určitou syrovost a technický charakter místa, ale zároveň do něj vložit novou funkci a lidské měřítko. Některé typické prvky industrialismu jako jsou shedové střechy jsem proto zakomponovala do svého návrhu.

Porota na vašem návrhu ocenila zejména technicky propracované řešení s ohledem na udržitelnost. Jak jste právě k udržitelnosti přistoupila a co je pro ni obecně stěžejní v soudobé architektuře?
Udržitelnost pro mě nebyla jen doplňkem návrhu, ale jedním z jeho základních principů. Snažila jsem se ji vnímat komplexně — od práce se stávající strukturou a minimalizace zbytečných zásahů až po volbu materiálů, energetickou koncepci a dlouhodobou adaptabilitu objektu.

Která část projektu pro vás byla nejtěžší – a proč?
Nejtěžší pro mě nebyla jen konkrétní technická nebo návrhová část projektu, ale spíš neustálé porovnávání s ostatními. V soutěži vzniklo hodně velmi kvalitních a dobře zpracovaných projektů, takže bylo těžké udržet si jistotu ve vlastní návrh a nenechat se tím příliš ovlivnit.

Zároveň mě to ale motivovalo projekt dál rozvíjet a dotahovat do většího detailu. Pomohlo mi to uvědomit si, že každý návrh má trochu jiný přístup a že důležité je věřit vlastnímu konceptu, umět ho obhájit a nepřestat na něm pracovat.

Jak důležitá pro vás byla spolupráce s vedoucím ateliéru a konzultace během práce?
Spolupráce s vyučujícími pro mě byla velmi důležitá a myslím, že se výrazně propsala do výsledné podoby projektu. Pan architekt Stark byl velmi obětavý a téměř neustále dostupný pro konzultace, což mi během práce hodně pomohlo. Projekt jsem dále zpracovávala pod vedením vyučujících pana Hájka, Nováka a Kalivody, a právě možnost konzultovat návrh s více pedagogy byla podle mě velmi cenná.

Každý z nich se na projekt díval trochu jinak a pro každého bylo důležité něco jiného. Díky tomu jsem musela návrh promýšlet z různých úhlů a ověřovat věci, které bych možná sama na začátku tolik neřešila.

Co vám účast v této soutěži dala – posunula vás někam v přemýšlení o architektuře?
Účast v soutěži mi dala hlavně větší jistotu v tom, že architektura není jen o formě, ale o schopnosti reagovat na širší kontext. Uvědomila jsem si, jak důležité je umět svůj návrh obhájit, jasně vysvětlit a zároveň ho neustále kriticky přehodnocovat. Posunulo mě to k větší zodpovědnosti v přemýšlení o prostředí, materiálech i dopadu návrhu.

Jak vnímáte roli podobných soutěží pro studenty architektury a stavebnictví?
Podobné soutěže vnímám jako velmi cennou zkušenost. Studentům dávají možnost vystoupit ze školního prostředí, porovnat svou práci s ostatními a získat zpětnou vazbu od lidí z praxe. Zároveň nás učí pracovat s konkrétním zadáním, termíny a prezentací vlastního návrhu. Myslím, že právě takové zkušenosti jsou pro budoucí profesní směřování velmi důležité.

V červnu vás čeká mezinárodní kolo v Bělehradě – s jakým očekáváním do něj jdete?
Do mezinárodního kola jdu samozřejmě s velkou pokorou, protože půjde o srovnání s projekty studentů z mnoha dalších zemí. Všichni mi říkají, že si to mám hlavně užít, a určitě si vážím toho, že tam vůbec mohu Českou republiku reprezentovat. Zároveň ale nechci jet jen s tím, že si soutěž užiju. Chci do toho dát maximum, svůj projekt co nejlépe odprezentovat a pokusit se o co nejlepší výsledek.

Je pro mě trochu zvláštní, že se Česká republika v mezinárodním kole zatím na první příčce neumístila, a právě to mě motivuje ještě víc. Neberu to jako tlak, spíš jako výzvu. Ráda bych ukázala, že i český projekt může být v mezinárodní konkurenci silný a obstát.

Máte už teď představu, jakým směrem byste se chtěla profesně ubírat?
Do budoucna bych se určitě chtěla věnovat architektuře, ale zajímá mě hlavně architektura v širším kontextu. Nechci ji vnímat jen jako návrh hezkého „baráčku“, ale jako promyšlený celek, který funguje po stránce provozní, technické, environmentální i společenské.

Láká mě navrhování, kde má každé rozhodnutí svůj důvod — od zasazení do místa přes materiálové a konstrukční řešení až po to, jak bude stavba dlouhodobě sloužit lidem. Myslím, že kvalitní architektura by neměla být jen vizuálně zajímavá, ale měla by dávat smysl ve všech ohledech.