Klimatolog Jozef Pecho: Z klimatické změny se stala krize. Co nás čeká v roce 2050?

Zdroj: Shutterstock

Jaké dopady bude mít změna klimatu? Proč je důležité mluvit o stupních Celsia? Bude nutné přehodnotit všechny technické normy a postupy? Proč se z klimatické změny stala krize? O těchto otázkách píše klimatolog Jozef Pecho ze Slovenského hydrometeorologického ústavu.

Přesně nevím, kdy se časově začal termín klimatická krize používat. Je zjevné, že poslední 2–3 roky existuje silné, zejména mládežnické hnutí, které začalo následovat Gretu Thunbergovou a začalo poslouchat, co vypráví. Myslím, že právě ona byla jedna z prvních, která tento termín použila. Klimatologové příliš neprotestují, neboť na tyto problémy poukazují více než 30 let.

Prognózy, které zazněly ještě na konci 80. let minulého století, se plní v podstatě do puntíku. Je třeba říci, že z hlediska dopadů, které jsou v některých regionech opravdu velmi nepříjemné, už to nabývá rozměrů, jež se jinak než krize nedají označit.

Klimatická krize?

Klimatická změna vede k extrémním situacím, které vás obírají o komfort, bezpečí. V mnoha regionech se řetězí velké množství nepředvídatelných situací, jež jsou kritické (požáry, rozsáhlá sucha). To vede k nepříjemným jevům, jako je ohrožení bezpečnosti potravin států (již vedla k rozpadu států a jejich ohrožení) – a už to není krize, ale stav „emergency“ (nouze).

Problém je v tom, že trvá i několik desetiletí, než se v akademické obci ustálí nějaký termín, a i my jsme měli co dělat, abychom světové veřejnosti popsali, co vlastně znamená změna klimatu. Dnes se však změna děje tak rychle a tak viditelně, že už toho nemusíme tolik vysvětlovat a možná i terminologie se bude rychle penetrovat do vědomí běžných lidí. Ano, bez zábran nazýváme tento stav klimatickou krizí.

Změna teploty – 2014–2018 v porovnání s obdobím 1880–1899
Rok 2019 byl 2. nejteplejším rokem v období 1880–2019 (+1,1 °C v porovnání s předindustriálním obdobím). Mnohé kontinentální oblasti na severní polokouli vykazují oteplení i o více než 2,0 °C (1880–2018). Polární oblasti na severní polokouli (Arktida + Grónsko) se od poloviny 20. století oteplují 2–3násobně rychlejším tempem než zbytek planety. |

Šest stupňů

Změna klimatu se netýká jen oteplování, ale i jeho dopadu – co konkrétně zvyšující se stupně Celsia znamenají. Mark Lynas v knize Šest stupňů popisuje, co se může stát po jednotlivých stupních. V globálních úmluvách se sleduje cíl, abychom nepřekročili 2stupňové nebo 1,5stupňové oteplení do konce tohoto století, ale vyvstává otázka, zda bychom se neměli držet jiného indikátoru. Například celkové koncentrace CO2 a obecně skleníkových plynů.

Podle nejnovějších údajů observatoře na havajské sopce Mauna Loa je současná koncentrace CO2 v atmosféře přes 415 ppm (množství CO2 v cm3 v m3 vzduchu, také počet molekul CO2 na milion molekul vzduchu), tedy mnohem vyšší než v kterémkoliv okamžiku za posledních 800 000 let, před vývojem homo sapiens.

Na přelomu 80. a 90. let minulého století přišel známý americký klimatolog James Hansen (v letech 1981–2013 ředitel Goddardova institutu pro kosmický výzkum NASA) s teorií, která se momentálně potvrdila – že bezpečnou hodnotou koncentrace CO2 v atmosféře je 350 ppm.

Této hodnoty jsme dosáhli v roce 1992. Světová meteorologická organizace potvrdila, že to číslo je opravdu velmi relevantní – už jsme ho předběhli o více než 60 ppm a já bych na vrcholném summitu již bouchal do stolu, protože jsme to prošvihli dost výrazně. Neboť těch 60 ppm se jen tak rychle v atmosféře nezbavíme, a pokud má poklesnout, může to trvat i několik století. A to i v případě, kdy bychom například nechali běžet fotosyntézu na planetě.

14 °C = optimální průměrná teplota na planetě

Dnes je průměrná teplota 15 °C.

Ano, má význam mluvit o konkrétních stupních, ale je třeba to dávat do širšího kontextu, protože stupně se těžko vysvětlují. Když řeknete lidem, že se oteplilo o 1 °C, někteří zajásají, že je tepleji. Ale když začnete vysvětlovat ty dopady – že 1 stupeň znamená, že se prodloužily vlny veder v létě, což znamená velké nepříjemnosti (množí se kolapsy a počet úmrtí).

Teprve potom si lidé začnou uvědomovat, že i na 1 stupni záleží. A predikce jsou ještě horší. Čím jsou přesnější modely a čím lepší data do nich vstupují, tím jsou předpovědi bohužel pesimističtější. Zatímco jsme kdysi odhadovali pesimistické 3 stupně Celsia do konce století, dnes je už toto číslo na dolním okraji těch optimistických.

Scénáře růstu globální teploty
Přepokládaný vývoj globální teploty podle nejnovější série globálních klimatických modelů CMIP6 a emisních scénářů SSP (126-585; zvýrazněné hrubé čáry) do roku 2100 v porovnání s předešlými odhady starších modelů CMIP5 a emisních scénářů RCP (2.6-8.5) publikovaných v zatím poslední zprávě IPCC v roce 2013. |

Kdybychom sledovali cíle a závazky zemí, které se dohodly v Paříži, a kdyby se přísně dodržovaly na celé planetě, stále se do konce tohoto století oteplí o 3,5 °C. Musíme být ještě výrazně přísnější a Paříž nechat za sebou. Pokud však stále budeme využívat fosilní paliva jako dosud a systém nás bude hnát do velké nadspotřeby a nadprodukce, tak se ke konci století můžeme bez problémů ocitnout na dalších 5 stupních oteplení.

A jak to vysvětlit lidem? Nejčastěji využívám poznatky paleoklimatologie. Pokud bychom se opravdu ocitli na 5 stupních, čili celkově 6 za toto století, budou takové klimatické podmínky, které na planetě panovaly před 35 miliony let, a velmi rychle se posuneme do teplejšího a suššího klimatu.

Z hlediska rychlosti 5 stupňů za století je třeba podotknout, že přírodní ekosystémy, včetně oceánických, se dokážou adaptovat maximálně na 1stupňové oteplení za století. Před námi je něco, co je 5krát rychlejší a z hlediska kontextu dopadů to bude cosi, co planeta nezažila velmi dlouho.

Hlavní příčina změny klimatu
Zvyšující se globální koncentrace skleníkových plynů je hlavní příčinou klimatické změny, přičemž tento nárůst je výsledkem nevyrovnané bilance mezi emisemi skleníkových plynů z lidských (antropogenních) zdrojů a jejich pohlcováním (záchytem) biosférou a oceány. Předběžné údaje za rok 2019 naznačují, že koncentrace CO2 dosáhne nebo dokonce překročí v tomto roce hodnotu 410 ppm. |

14 stupňů Celsia – optimální průměrná teplota na planetě

Možná, že to není úplně nejpřesnější, ale lidé to v takovém přirovnání asi lépe chápou. Když má člověk zvýšenou teplotu, začíná se cítit dost špatně. Avšak planeta nemá přirozený termostat, protože na ní bylo už i mnohem tepleji v historii a život to přežil. Jde o to, jak rychle se do teplého období vrátíme a jak rychle nabudeme vyššího teplotního stav. Proto srovnání s lidskou teplotou není zcela korektní.

Když se posuneme do mnohem teplejších podmínek
a zdá se, že to bude velmi rychlé, budeme muset
přehodnotit všechny technické normy a postupy. 

Důležité je další číslo – je jím průměrná globální teplota na planetě, na kterou jsme momentálně dobře adaptovaní z hlediska technologií i infrastruktury. Je to 14 °C, ale momentálně jsme již na 15 °C a do konce tohoto století to vypadá na 21–22 °C. Hodnota 14 °C je hranice, ke které bychom se měli navrátit.

Tato civilizace zatím dokázala fungovat v tom nastavení jako dosud, pokud si dokážeme odmyslet přehnané využívání fosilních paliv. Pokud by se 14 stupňů udrželo i během dalších století, tak bychom přežili – i pokud jde o zemědělství, průmysl, dopravu či stavebnictví.

Přehodnocení technických norem a postupů

Když se posuneme do mnohem teplejších podmínek a zdá se, že to bude velmi rychlé, budeme muset přehodnotit všechny technické normy a postupy. Již se to i děje – architekti, stavbaři, inženýři jsou nuceni dělat tento druh víceprací, ať už jde o zatížení sněhem, zatížení vysokými teplotami, sílu větru, protože bez nich nelze stavět vysoké a komplexní budovy a stavby.

To si už uvědomili i lidé, kteří stavěli 3 věže v Bratislavě. Po kolaudaci stavby pověsili lešení, protože tam byly problémy s obvodovým pláštěm. Prý to bylo stavěno podle jiných norem, které nebyly přísné. Jakmile nemáte přísnou normu, tak je problém, že vám tam zatéká nebo je tam příliš horko. Samozřejmě, v takové budově nikdo nechce koupit byt nebo se odtud odstěhuje. Jsou to tedy reálné ekonomické následky.

Pokud se oteplí o 2 stupně, bude to konec více ekosystémů

Myslím, že k tomu bodu jsme už dost blízko a ve vědecké oblasti se o tom mluví už velmi dlouho. Bude velký problém, pokud se dostaneme do oblastí, které nám nejsou příliš známé z hlediska historického vývoje druhu homo sapiens sapiens, jenž se vyvíjel nejméně posledních 100 000 let.

Ukazuje se, že pokud přesáhneme dvoustupňové oteplení a dostaneme se na mnohem vyšší hodnoty, tak každý další stupeň bude znamenat nepředvídatelnou situaci. Nemluvím jen o dopadech, ale bude to velmi komplikovat i krátkodobou předpověď počasí.

Atmosféra bude doslova nadopovaná energií a například už i na Slovensku se budou řešit některé projekty, kde se bude dávat do kontextu oteplení nový systém předpovědí a výstrah. Ukazuje se totiž, že čím je atmosféra chaotičtější v důsledku vyšší teploty, tím některé situace i na Slovensku přicházejí častěji než v minulosti a jsou velmi málo předvídatelné.

Zdroj: Shutterstock

Nový systém předpovědí a výstrah

To komplikuje také práci meteorologa, který se podle modelu snaží připravit podklady pro předpověď počasí. Už to jde jinou cestou a komplikuje to i fungování společnosti. Pokud dlouhodoběji nebude vycházet předpověď extrémních jevů, tak ji ani nemusíme dělat.

Oblast nad 2 °C bude konečnou pro mnohé přírodní ekosystémy. Největší skvost globálních oceánů jsou tropické korály a o ty přijdeme už při oteplení o 1,5 °C. Možná, že nevymřou do posledního korálu, ale obnova potrvá velmi dlouho a toto platí i pro komplexní život jako takový.

Pokud se tedy na konci století ocitneme v tom horším případě na 6stupňovém oteplení, komplexní život může mít z hlediska adaptace velké problémy.

Právě paleoklimatologie a historie velkých vymírání druhů nám ukazuje, že obnova celého přírodního prostředí trvá i několik milionů let. Příkladem je vymírání na konci permu, před asi 252 mil. let, způsobené také dost katastrofickou a velmi rychlou klimatickou změnou. Tehdy to však bylo způsobeno intenzivním vulkanismem a do atmosféry se dostalo nakonec i velké množství metanu. To způsobilo rychlou změnu klimatu, ale ne tak rychlou jako dnes.

Nicméně už tehdy to mělo na život téměř fatální následky a podle paleoklimatologických a paleontologických závěrů trvalo dlouhých 10 milionů let, než se Země zrevitalizovala. V každém případě jsou to dost nebezpečné věci a každý stupeň nad hodnotou 2 °C je již velmi nebezpečný.

Zdroj: Shutterstock

Je klimatická krize důsledkem lidské činnosti?

Je třeba říci, že tato teorie je vybudována striktně na matematicko-fyzikálním aparátu, tzn. základem je fyzikální teorie, která už od dob Josepha Fouriera ze začátku 19. století říká, že atmosféra obsahuje skleníkové plyny, které dokážou zadržovat teplo.

Švédský chemik Svante Arrhenius na konci 19. století zjistil, že pokud se bude zvyšovat množství CO2 a dalších skleníkových plynů, které mají výrazné absorpční vlastnosti (z hlediska ohřívání), bude se dále oteplovat. Arrhenius připravil jednoduchý radiační model, ve kterém vypočítal, co by znamenalo pro planetu zvýšení koncentrace CO2.

Už tehdy byla známa tehdejší koncentrace CO2 v zemské atmosféře, která se pohybovala kolem 280 ppm. On to navýšil na dvojnásobek – tedy na 560 ppm – a vypočítal, o kolik stupňů by se globální teplota zvýšila ve srovnání se stavem na konci 19. století. Vyšly mu 3 °C.

Když se podíváme na současný stav vědeckých poznatků, zjistíme, že Arrhenius se až tak zásadně nemýlil. Právě tato hodnota oteplení při dvojnásobné koncentraci přirozené úrovně CO2 560 ppm se dnes pohybuje mezi hodnotami 3,3–3,5. Spletl se přibližně jen o 0,5 °C.

Koncentrace CO2 a rychlost oteplování

Zajímavé je fungování tohoto fyzikálního mechanismu a těsná souvislost mezi narůstající koncentrací CO2 a rychlostí oteplování. Žádný jiný faktor – ať už je to sluneční aktivita, nebo jiné jevy, např. dlouhodobá proměnlivost klimatu, vulkanismus či kosmické záření – fyzikálně ani statisticky nevysvětluje, proč tak rychle roste teplota na Zemi.

350 ppm = bezpečná koncentrace CO2 v atmosféře
Hodnota ppm je množství CO2 v cm3 v m3 vzduchu.
Dnes je v atmosféře 415 ppm.

Máme výhodu, že už asi od 70. let minulého století máme k dispozici distanční monitoring globální teploty, protože meteorologové se potřebovali podívat na planetu shora, jak se přesouvají hurikány, jak se pohybuje oblačnost, jak se mění charakter zemského povrchu. Zjistilo se, že když zprůměrují teplotu vzduchu ze všech meteorologických stanic na světě a dají ji do srovnání s distančním monitoringem družic, docela dobře to sedí.

Akumulace tepla

Satelity měří ještě jednu oblast – což je pro mě snad nejsilnější důkaz, že za současným oteplováním je hlavně člověk a jeho aktivity. Satelity měří teplotu vzduchu v různých vrstvách atmosféry podle toho, jak zadržují některé skleníkové plyny teplotu. Tyto vrstvy absorbují část tepelného vyzařování zemského povrchu a tam, kde ho absorbují, tam satelit nevidí téměř nic – vidí jen jakousi „černou díru“, chybějící spektrum.

Tyto absorpční pásy se stále rozšiřují, tzn. atmosféra stále více pohlcuje teplo namísto toho, aby ho vracela zpět do kosmického prostoru. Vrací ho tedy na zemský povrch a ten se obecně rychleji otepluje. Toto je čistě fyzikální důkaz podpořen tvrdými daty, že absorpční schopnost atmosféry roste a opravdu kumuluje stále více tepla.

Zdroj: Shutterstock

To se dá přepočítat na konkrétní příklad – rychlost akumulace tepla, ať už oceány, nebo atmosférou, v důsledku zesíleného skleníkového plynu tak akcelerovala, jako kdyby šlo o ekvivalent čtyř hirošimských bomb. A takový je energetický výkon každou sekundu. Existuje kalkulačka, kde je vypočítáno, jaký je celkový energetický výkon oteplování od roku 1998.

V současnosti je již na úrovni 3 miliard hirošimských bomb – jde o celkové množství tepla, které se v důsledku lidmi podmíněného oteplování akumulovalo na Zemi (v atmosféře a v oceánech) od roku 1998. A to pracujeme pouze s energetickým/tepelným výkonem oteplování. Je to obrovské množství energie, které se akumuluje v planetě a postupně se uvolňuje i z oceánů.

Uhlíková neutralita do roku 2050

Na prvním místě je určitě produkce energie – primární nebo elektrické, která se uvolňuje na základě spalování fosilních paliv (uhlí, zemního plynu, ropy). Momentální koncepcí EU je dosáhnout uhlíkovou neutralitu do roku 2050 a možná i dříve.

Často se vede diskuse o tom, že se snažíme zbavit uhlí, ve kterém je snad nejvíce koncentrovaný zdroj uhlíku, ale zároveň přecházíme na „lehčí“ zdroj, kterým je zemní plyn. Ten momentálně zažívá svůj vrchol a bude se asi využívat i v budoucnosti. To však není ta nejlepší cesta, neboť jeden fosilní zdroj pouze nahrazujeme druhým.

Světové emise skleníkových plynů podle sektorů
Podíl vybraných sektorů globálního hospodářství na roční emisi (produkci) hlavních skleníkových plynů do zemské atmosféry (CO2 – oxid uhličitý, CH4 – metan a N2O – oxid dusný; odhad za rok 2016). Více jak 70 % množství antropogenních skleníkových plynů pochází ze sektoru energetiky a dopravy. |

Zdroje emisí skleníkových plynů

Po energetice jsou dalším znečišťovatelem průmyslová odvětví. Jako příklad uvedu produkci cementu: už samotné pálení vápna produkuje velké procento CO2. Čistý vápenec je téměř čistý kalcit, který také obsahuje uhlík, takže při chemických reakcích dochází k uvolňování CO2. Pak je to doprava, zejména letecká a námořní (přesouvání množství zboží napříč oceány), potom automobilismus – intenzita dopravy jde stále nahoru.

Jeden z nepřímých důsledků lidské činnosti je odlesňování a změny využívání krajiny. Tím, že máme stále větší populaci a populace je bohatší, lidé si dovolí koupit více zboží a potravin. Tak se zvyšují nároky, což vytváří tlak na přírodní ekosystémy. Konečným důsledkem toho všeho je, že na uživení potřebujeme více zemědělské půdy na úkor lesů. Samozřejmě s tím roste i plýtvání potravinami.

Často se šíří matoucí informace o tom, že velké emise pocházejí i z produkce masa, a pak vznikají ne zcela korektní dokumenty, které hovoří o tom, že když přejdete na vegetariánskou a veganskou stravu, zachráníte planetu a vyřešíme celý problém. Toto není zcela pravda, i když z produkce masa pochází nezanedbatelné množství emisí uhlíku. Samozřejmě, emise tam vznikají a je tam i velká emise metanu (zejména u krav), ale toto množství emisí je zatím jen menší zlomek toho, co produkují např. elektrárny (energetika) nebo doprava. Stačí si dát vedle sebe čísla a porovnat je.

Klíčový bude rok 2050

Momentálně se dostáváme do fáze, kdy se může stát cokoliv, a projekce nám ukazují, že rychlost oteplování planety už i před rokem 2050 může přesáhnout 1 °C za 15 let. Toto už bude pravděpodobně velmi nestabilní období z hlediska celkového oteplování, může se stát, že v roce 2050 bude již o více než 3 °C více než v jakémkoliv období dějin lidstva.

Asi to přinese i výrazný fenomén globální migrace lidí. Z mnoha tropických zemí Latinské Ameriky, Afriky a Blízkého východu se kvůli změně klimatu stanou hot spoty (nestabilní regiony). Je třeba si uvědomit, že tam žije obrovské množství lidí.

Dokonce i Světová banka počítá s tím, že kolem roku 2050 může migrovat více než 1,5 mld. lidí. Problém je v tom, že pro tak obrovské masy není na severní polokouli v současných podmínkách už dost místa a pravděpodobně by se zde ani neuživily. Však jsme viděli naši neochotu přijímat tyto uprchlíky i přesto, že to potřebují. Může tedy vzniknout velmi nepříjemný scénář, kde konfrontace chudšího a bohatšího světa může vyústit až ve válečný konflikt.

Největší krizí bude potravinová nedostatečnost civilizace.

Ale vraťme se na Slovensko. Už při 1,5–2stupňovém oteplení je tu nežádoucí fenomén pro naše hospodářství – sucho. Nedostatek vody zatím máme jen dočasný, ale v budoucnu může přijít klimatický režim, který u nás bude připomínat spíše Středomoří – ale spíše tu sušší než vlhčí oblast.

Sucho může postihnout neočekávaně celou Evropu a otázkou je: pokud EU nebo jiný významný producent potravin bude zasažen extrémním suchem a dlouhodobou nedostupností vodních zdrojů, odkud budeme dovážet potraviny?

Může to mít za následek ohrožení bezpečnosti potravin celých států a velkých regionů. V současnosti 45 % potravin vyrobíme, zbytek dovážíme, přičemž strategie státu by měla být v tomto velmi jasná a měl by posilovat potravinovou soběstačnost, a tím i svou bezpečnost.

Zanikání globálních ekosystémů

Globální přírodní ekosystémy zanikají už nyní, tedy i při 1stupňovém oteplení. Proto se obávám, že do roku 2050 uvidíme z tohoto hlediska velmi negativní věci. Velmi ohrožené jsou mořské ekosystémy, ať už v tropech, nebo mimo ně, jakož i přírodní prostředí v Arktidě, která je velmi cenným ekosystémem. Známé druhy jako bílý medvěd, polární liška či různé druhy tuleňů, které jsou závislé na tomto ekosystému, mohou do roku 2050 zcela vymřít.

Rovněž jsou velmi ohrožené tropické pralesy, a to nejen odlesňováním. Amazonská džungle klimatickou změnou už dnes velmi trpí, pomalu se tam vkrádá dlouhodobé sucho. Tento ekosystém je závislý na dešťové vodě – jakmile tento cyklus průběžného dotování vodou se odstřihne, transformuje se na něco jiného.

V roce 2050 bude pravděpodobně velká část Amazonie suchou savanou podobnou té v Africe a věru to nebude krásný „rajský“ deštný prales jako dnes. Čím rychleji se bude oteplovat, tím rychleji se tato transformace bude dít.

Zdroj: Shutterstock

Hladina světových oceánů

Je to velmi kontroverzní téma, na kterém se nedokážou shodnout ani experti na klimatologii a oceánografii. Tak jak akceleruje celé globální oteplování, akceleruje i růst hladiny oceánů. Kontinentální ledovce jsou velmi citlivé na rychlost oteplení a může se stát, že v průběhu několika let zkolabují a mohou uvolnit velké množství vody do oceánů.

Na globální křivce pluviografů – přístrojů, které zaznamenávají střední hladinu oceánů – vidíme, že od počátku 20. století jsme překonali asi 30cm nárůst jejich hladiny. V některých oblastech (Filipíny, západní Pacifik, Japonsko) je to skoro dvojnásobek a tak, jak bude postupovat tání kontinentálních ledovců a poroste i tepelný obsah oceánů, předpokládá se nárůst hladiny minimálně 1 m do konce století (pesimističtější scénáře hovoří až o 2 m).

Pokud by změna klimatu měla skokový charakter, tzn. že by se v průběhu několika let výrazně oteplilo a globální teplota by poskočila z 2 až na 6 °C, tak existují historické analogie, které ukazují, že během jednoho století dokázala stoupnout hladina oceánů až o 5 m.

Je to extrémní scénář, ale paleoklimatologie má k dispozici takové historické precedenty. Pokud by došlo k něčemu nepředvídatelnému a ve velmi krátkém čase by se rozpadl kontinentální ledovec v západní Antarktidě, kde je blok ledu ekvivalentní objemu Grónska, tak celá struktura může zkolabovat a hladina oceánů se zvýší o 5–6 metrů.

Největší krize – potraviny

Pro naši existenci v nynější podobě budou nezbytné potraviny. Stejně jako se dnes vedou války o ropu a o energetické zdroje, může vzniknout globálnější konflikt o vodu a potraviny. Pokud tyto dvě věci nebudeme mít, dospějeme do stavu, kdy budeme mít populaci, která bude chronicky hladová a hladový člověk je velmi agresivní.

Pokud svým obyvatelům nedokážeme dopravit dostatečné množství potravin, společenská neposlušnost může vybuchnout i do velké revoluce. Precedenty z historie známe – je jí například Velká revoluce ve Francii z konce 18. století, jíž předcházel hladomor v západní Evropě v důsledku změny klimatu. Vládní moc – tehdy monarchie – už nedokázala lidem zajistit dostatek potravin a ti vyšli do ulic. A toto může velmi rychle nastat i u nás.

Poslouchejte vědce

I já jsem měl své předchůdce, např. prof. Milana Lapina a další, kteří však měli asi trochu větší problém přesvědčit veřejnost. V 90. letech klima ještě nikdo neřešil na politické úrovni. Environmentální aktivistická hnutí teprve začínala vznikat, ale i ona sledovala něco jiného – např. environmentální zátěže, odlesňování atd. Problémem č. 1 byla ozonová díra, což už nyní není až tak nejpalčivější, ačkoli je to stále problém. S tím, jak rychle přicházejí různé projevy a dopady změny klimatu, situace se nám klimatologům paradoxně trochu zjednodušila.

Dnes už nedá mnoho práce někoho přesvědčit o nutnosti řešit tuto situaci, i když je pravda, že některé skupiny ze strany byznysu si nepřejí její rychlé řešení. Řekl bych, že zástupci ministerstva životního prostředí SR v čele s J. Budajem, prezidentka SR Zuzana Čaputová i někteří další politici považují změnu klimatu za důležitý problém a jsou otevřeni tomu, abychom jej řešili co nejrychleji, což je velmi dobrá zpráva.

Veřejnost, a dokonce i někteří politici již nemají problém nás poslouchat, naslouchají nám, a to je také dobrá zpráva. Zatím jsem se nesetkal s vysloveným útokem ze strany politiků, kteří by tuto situaci dnes bagatelizovali.

Co bude za deset let?

Prohlášení o tom, že máme 10 let, není zcela produktivní. Měli bychom se držet principu předběžné opatrnosti a věřit, že i v roce 2030 – i kdyby se nic neudálo a klimatická změna by se ještě více zviditelnila a zrychlila – ještě budeme mít co zachraňovat. I když bude pro některé druhy už pozdě, stále má smysl něco konkrétního dělat a bylo by velmi kontraproduktivní a nešťastné, kdybychom se v tomto duchu v roce 2030 rozhodli, že házíme flintu do žita a už to nemá smysl.

Určitě máme co napravovat, máme co řešit a nejbližší desetiletí bude v tomto směru velmi klíčové. Problematika klimatu se bude dostávat na přední místa a věřím, že se bude řešit systematičtěji než dosud. Už je tomu nakloněna i politická moc, otázkou zůstává rychlost potřebné transformace.

Z tohoto pohledu můžeme být rádi, že jsme součástí většího seskupení, jako je EU, která má ambiciózní cíle, ale je třeba zvážit, jakou formou bude tyto cíle řešit, protože ne všechno musí být vysloveně dobře pro naši ekonomiku.

Klíčové číslo 350

Od partnerů ASB

Abych to shrnul – klíčové bude číslo 350 ppm, které je bezpečnou hodnotou koncentrace CO2 v atmosféře. To je číslo, které rozhodne o mnohém, a měli bychom se k němu navrátit, abychom chod změny klimatu zvrátili. Možná je to v dnešním politickém systému zatím nereálné, ale toto číslo rozhodne o mnohém v budoucnosti. Musíme jej stabilizovat a navrátit do bezpečné úrovně. Doporučuji platformu amerického aktivisty a environmentalisty Billa McKibbena, která s tímto číslem operuje – www.350.org.


Základ textu pochází z podcastu deníku SME ze dne 28. 10. 2020 s názvem Nepředvídatelné počasí a rozpad států. Co svět čeká v roce 2050. (redakční příprava K. Kozinková). Pro ASB doplnil a autorsky zkorigoval Jozef Pecho.

Jozef Pecho (1981)
Vystudoval obor fyzické geografie a geoekologie na Přírodovědecké fakultě UK v Bratislavě, se specializací meteorologie a klimatologie. Pracoval pro Ústav fyziky atmosféry Akademie věd ČR v Praze, kde se kromě vědecké činnosti věnoval také popularizaci meteorologie a klimatologie. Momentálně pracuje pro Slovenský hydrometeorologický ústav. Pravidelně publikuje v zahraničních i domácích odborných časopisech.

TEXT A OBRAZOVÁ DOKUMENTACE: JOZEF PECHO, SHMÚ
REDAKČNÍ ÚPRAVA TEXTU: ĽUDOVÍT PETRÁNSKY
FOTO: SHUTTERSTOCK

Článek byl uveřejněn v časopise Green ASB 6/2020.