Udržitelné bydlení ve staré továrně: Jak v Lotyšsku rozkvetla moderní zahrada rozkoší

Augustiniánská zahrada proměňuje industriální městský blok v Lotyšsku. Pod vlivem principů adaptive reuse vzniká moderní „klášterní zahrada“, obklopená neomítnutými cihlami a ocelovými prvky – pozůstatky „náboženství“ 19. století. V architektonické koláži se tu zabydlela současnost.

Projekt Augustiniánské zahrady transformuje městský blok složený ze secesního činžovního domu a nízkopodlažních bývalých průmyslových objektů ve vnitrobloku na rezidenční soubor. Pracuje s rozdílnou architektonickou kvalitou jednotlivých staveb, aniž by je nutně hierarchizoval. Autoři vycházejí z principů adaptivního reuse – zachovávat a adaptovat k nové funkci jakoukoli stavbu bez ohledu na její původní architektonickou hodnotu.

Uliční dům – secesní činžák v národně romantickém stylu navržený architektem Aleksandrs Vanags – prošel citlivou obnovou fasády. Zásah do historického objektu vyžadoval obezřetný přístup, zejména v otázce zateplení: „U historických fasád je toto zvlášť citlivý úkol, proto jsme se na uliční straně rozhodli pro vnitřní zateplení, které umožnilo zachování původního dekoru budovy,“ popisuje jeden z autorů ze studia Sampling Architects.

Na fasádě tak byly obnoveny původní dekorativní vrstvy – střídání hrubé a hladké omítky v monochromním řešení typickém pro lotyšskou architekturu počátku 20. století. Celek doplňují akcenty v karmínově červené barvě – plechová střecha a okenní parapety, do nichž je nenápadně integrováno fasádní osvětlení. Vstupní brána v olivově zeleném tónu uzavírá uliční frontu střídmým, současným zásahem, v průjezdu jsou obnoveny historické klenby doplněné o nové světelné prvky. Bílá fasáda tak jemnými gesty naznačuje, co se bude odehrávat za ní.

„Procházíte branou a vstupujete do dvora, kde se vám naskytne nečekaný pohled – zelená oáza uprostřed města,“ vysvětluje architekt. Dvůr tvoří bývalé průmyslové a dílenské budovy, přestavované v průběhu desetiletí. Jejich fasády dnes fungují jako čitelný archiv stavební historie místa – od keramických cihel a ocelových překladů z počátku 20. století, přes bílé silikátové tvárnice typické pro období socialismu, až po různé torzální ocelové prvky, které kdysi plnily čistě utilitární funkci. Projekt ztělesňuje udržitelný designový étos zakořeněný v respektu k existující struktuře.

Většina průmyslových objektů byla zachována, vyčištěna a opravena, čímž se jejich materiálová historie proměnila v expresivní architektonický jazyk. Potřeba nových materiálů byla omezena na minimum, což výrazně snížilo uhlíkovou stopu projektu.

„Přijetím viditelného vrstvení materiálů jsme se snažili redefinovat architektonickou krásu v kontextu kulturního dědictví a prosazovat adaptivní opětovné využití jako progresivní postup,“ komentují autoři základní myšlenku návrhu. „Estetika adaptive reuse umožňuje budoucí transformace bez ztráty integrity, čímž oslavuje udržitelnost jako technickou i kulturní praxi,“ dodávají.

Vnitřní dispozice bývalých průmyslových objektů byly přestavěny pro bydlení. Areál zahrnuje jak malá mezonetová studia, tak větší byty s terasami. Všechny se bez výjimky orientují do zahrady ve vnitrobloku, která se stává základním skladebným prvkem této koláže. Projekt se vědomě vymezuje vůči běžné praxi zaplňování vnitrobloků parkováním – místo automobilů zde vznikl prostor pro zeleň, pobyt a parkování kol.

K posílení komunitního ducha přispívají i nové architektonické zásahy: „Okna v přízemí jsou velká, s nízkými a širokými betonovými parapety, na kterých lze v horkých letních dnech sedět. Po otevření oken vnitřní prostor organicky přechází do venkovního prostoru. Venku jsou malé terasy, záměrně nepokryté vyvýšenými prkny nebo jinými materiály, ale s pevným štěrkovým podkladem, na který lze umístit venkovní nábytek,“ popisují architekti. Vzniká tak nové místo sdíleného odpočinku a hojnosti – současná augustiniánská zahrada v srdci industriálního komplexu.