Připojování malých výroben a zařízení pro ukládání elektřiny k distribuční soustavě

Malé výrobny elektřiny a zařízení pro ukládání elektřiny (akumulaci) se v poslední době stávají velmi častým předmětem zájmu investorů, zejména aktivních zákazníků. Tento trend je bezesporu pozitivní, jelikož podporuje přechod na bezemisní zdroje energie a přispívá k posilování energetické bezpečnosti České republiky.

Rostoucí počet investičních projektů však přinesl i řadu právních či technických výzev, na které dosavadní legislativa nebyla dostatečně připravena. Na předmětné výzvy zákonodárce reagoval přijetím významných novel energetické legislativy – konkrétně zákonů označovaných jako Lex OZE III a Lex Plyn, které přinesly změny v oblasti licencování, připojování a provozování těchto zařízení.

Výjimky z licenční povinnosti pro výrobny elektřiny a zařízení pro ukládání elektřiny

Základním předpokladem pro výkon podnikatelské činnosti v energetických odvětvích na území České republiky je získání veřejnoprávního oprávnění neboli licence, kterou v rámci licenčního řízení uděluje Energetický regulační úřad (ERÚ). Energetický zákon [1] však zároveň stanoví několik výjimek, kdy výkon určité činnosti není držením licence podmíněn.

Typicky se jedná o případy, kdy dochází k provozování menších energetických zařízení. Tyto výjimky zpravidla reflektují jejich omezený výkon, nižší rizika a minimální dopad na ES ČR.

Licence pro výrobu elektřiny není vyžadována v případě, kdy instalovaný výkon výrobny nepřesahuje 100 kW a současně je elektřina určena k přímému odběru v daném místě nebo k bezúplatnému sdílení. Tato výjimka však není bezpodmínečná. Licence je vyžadována vždy, pokud je elektřina vyráběna za účelem podnikání, bez ohledu na výkon výrobny. Stejně tak je licence nutná v případě, že je ve stejném odběrném místě připojena ještě další výrobna elektřiny, nebo pokud výrobce čerpá provozní podporu [2].

Zásadní změnu v problematice ukládání elektřiny přinesl Lex OZE III, který mj. zakotvil možnost samotného podnikání v rámci této činnosti a zavedl zcela nového účastníka trhu s elektřinou – provozovatele zařízení pro ukládání elektřiny. Pod tímto legislativním označením je třeba rozumět subjekty provozující bateriová nebo jiná akumulační zařízení, jejichž hlavním účelem je akumulace elektřiny a její následné využití, ať už pro vlastní potřebu, či pro obchodní účely.

S ohledem na skutečnost, že ukládání elektřiny je nově předmětem podnikání na energetickém trhu, vztahuje se na tuto činnost také licenční povinnost. Základním východiskem je, že licence je vyžadována vždy u zařízení pro ukládání elektřiny s instalovaným výkonem nad 100 kW, pokud je toto zařízení připojeno k přenosové nebo distribuční soustavě. Stejně tak je licence nutná i tehdy, pokud je ve stejném odběrném místě připojeno jiné zařízení pro ukládání elektřiny. Výkladem pak lze dovodit, že naopak bez licence je možné provozovat zařízení s výkonem do 100 kW připojené k přenosové nebo distribuční soustavě, pokud ve stejném místě není připojena jiná výrobna nebo jiné zařízení pro ukládání elektřiny. Licence se rovněž nevyžaduje pro zařízení, která nejsou připojena k přenosové ani distribuční soustavě.

Zákon rovněž připouští možnost krátkodobého provozu výrobny elektřiny či zařízení pro ukládání elektřiny bez licence, pokud je tento provoz nezbytný k ověření technických parametrů zařízení. Tato výjimka je však striktně omezena a podmíněna konkrétními okolnostmi. Předně musí být zařízení připojeno na základě platné smlouvy o připojení. Zároveň musí být uzavřena smlouva s jiným účastníkem trhu s elektřinou, která upravuje dodávku elektřiny vyrobené nebo uložené během ověřovacího provozu, jinak by se jednalo o neoprávněnou dodávku. Smyslem této výjimky je umožnit ověření provozní způsobilosti nově zřízených technologií bez nutnosti složitého licenčního řízení, přičemž zákonodárce vychází ze skutečnosti, že jde o dočasnou a technicky nezbytnou fázi uvádění zařízení do provozu.

Snížené nároky na zisk licence

Získání licence na výkon činností v rámci elektroenergetiky, včetně výroby a ukládání elektřiny, je podmíněno splněním veškerých zákonem stanovených předpokladů. Obvykle se jedná o posouzení všeobecných osobních předpokladů žadatele (plná svéprávnost, bezúhonnost), jeho odborné předpoklady (odpovídající vzdělání a praxe odpovědného zástupce), technické předpoklady (revizní zpráva, kolaudační souhlas) a finanční předpoklady (objem finančních prostředků, neexistence překážky insolvenčního řízení nebo nedoplatků u státních orgánů nebo na pojistném, podnikatelský plán a další).

Plošné uplatňování těchto požadavků může v některých případech představovat nepřiměřenou administrativní a finanční zátěž, která by mohla působit demotivačně zejména vůči menším a lokálním projektům. S ohledem na tuto skutečnost právní úprava stanoví výjimku, která se týká povinnosti prokazovat finanční předpoklady. Tato výjimka se vztahuje na případy, kdy je licence žádána na provoz výrobny elektřiny nebo zařízení pro ukládání elektřiny s instalovaným výkonem nižším než 200 kW. U těchto zařízení tedy žadatel není povinen dokládat objem finančních prostředků, ekonomickou analýzu ani další dokumenty běžně požadované pro posouzení finanční způsobilosti.

Další snížené nároky zákonodárce upravil v souvislosti s prokazováním odborné způsobilosti, kdy pro výrobnu elektřiny i pro akumulaci s instalovaným výkonem do 1 MW včetně postačuje nižší dosažené vzdělání a kratší doba praxe, popřípadě i osvědčení o rekvalifikaci k provozování malých energetických zdrojů nebo obdobné osvědčení vydané v jiném státě. U výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů do instalovaného výkonu výrobny 100 kW a akumulace do 100 kW povinnost prokazovat odbornou způsobilost odpadá.

Připojování malých výroben a akumulací k distribuční soustavě

Možnosti připojování výroben a akumulace prošly v poslední době významnými změnami. Již před účinností Lex OZE III bylo možné akumulaci či výrobnu připojit buď prostřednictvím odběrného místa zákazníka, nebo skrze jinou již připojenou výrobnu elektřiny. V případě výrobny elektřiny bylo samozřejmostí také přímé připojení k distribuční nebo přenosové soustavě.

Připojení prostřednictvím již existující výrobny je tradičně využíváno zejména držiteli licence na výrobu elektřiny. Energetický zákon jim totiž přiznává (bez nutnosti být držitelem licence na ukládání elektřiny) oprávnění ukládat elektřinu v zařízení, které je připojeno k příslušné soustavě právě prostřednictvím jejich výrobny, za podmínky, že veškerá zařízení pro ukládání elektřiny připojená skrze výrobnu nesmí mít v součtu vyšší instalovaný výkon než 1,2násobek instalovaného výkonu samotné výrobny.

Zároveň však nelze vyloučit ani variantu, kdy bude tzv. vnořená akumulace provozována jiným subjektem, který si pro tento účel samostatně zajistí licenci na ukládání elektřiny a bude připojen prostřednictvím výrobny třetí osoby.
V případech, kdy je zařízení připojováno prostřednictvím již existující výrobny nebo zařízení pro ukládání elektřiny, je žádost o připojení podána a následně smlouva o připojení uzavřena provozovatelem té výrobny či toho zařízení, které je již k síti připojeno.

Alternativně může být akumulace připojena prostřednictvím odběrného místa. V takovém případě žádost o připojení podává zákazník, který rovněž uzavírá smlouvu o připojení. Pokud by však zákazník chtěl provozovat akumulaci bez licence, není oprávněn elektřinu do přenosové nebo distribuční soustavy dodávat obchodníkovi s elektřinou. Tato skutečnost výrazně limituje využitelnost zařízení pro ukládání elektřiny z hlediska obchodních modelů, neboť odpadá možnost aktivně se zapojit do trhu s elektřinou.

K uvedeným možnostem připojení zavedl Lex OZE III třetí způsob připojení pro akumulaci, spočívající v přímém připojení k přenosové nebo distribuční soustavě. V případě, že provozovatel zařízení pro ukládání elektřiny zvolí tento způsob připojení a současně nelze uplatnit některou z výjimek z licenční povinnosti, je povinen disponovat platnou licencí na ukládání elektřiny. Navíc je s tímto způsobem připojení spojena i další povinnost, a to podílet se na úhradě oprávněných nákladů na připojení.

Režim zjednodušeného připojení k distribuční soustavě

Podmínky, za nichž lze připojit výrobnu elektřiny nebo zařízení pro ukládání elektřiny k ES ČR, stanoví vyhláška o připojení [3], přičemž postup v rámci standardního režimu připojení upravuje § 4 a násl. Přestože tento režim představuje výchozí a obecně aplikovatelný model, právní úprava, za předpokladu splnění veškerých zákonných a podzákonných podmínek, současně připouští možnost využití zjednodušených a administrativně méně náročných postupů. Mezi tyto alternativní režimy připojení patří zjednodušené připojení a tzv. oznamované připojení.

Právě uvedené režimy se vztahují výhradně na mikrozdroje (tj. zdroje elektrické energie a všechna související zařízení pro výrobu elektřiny, určené pro paralelní provoz s distribuční soustavou nízkého napětí se jmenovitým střídavým fázovým proudem do 16 A na fázi včetně a celkovým maximálním instalovaným výkonem do 10,8 kW včetně) a na akumulaci s instalovaným výkonem do 10,8 kW na hladině NN.

Zjednodušené připojení je právně upraveno v § 16 vyhlášky o připojení. Základním předpokladem pro využití tohoto způsobu je skutečnost, že celkový instalovaný výkon všech mikrozdrojů a zařízení pro ukládání elektřiny, které jsou v daném odběrném místě připojeny tímto způsobem, nepřekročí limitní hodnotu 10,8 kW.

Možnost využití zjednodušeného připojení je dále podmíněna splněním konkrétních technických parametrů. Zejména je nezbytné, aby naměřená hodnota impedance v místě plánovaného připojení k distribuční soustavě nepřesahovala příslušnou limitní hodnotu stanovenou technickými normami a provozovatelem soustavy. Dále musí být technické řešení mikrozdroje nebo zařízení pro ukládání elektřiny navrženo tak, aby bylo zamezeno dodávce elektřiny zpět do distribuční soustavy. Výjimku tvoří pouze krátkodobé přetoky, které vznikají při reakci technických zařízení zajišťujících omezení výstupu, přičemž tyto přetoky nesmějí způsobit zvýšení napětí v místě připojení.

Vedle splnění technických podmínek musí zájemce o připojení mikrozdroje či zařízení pro ukládání elektřiny do distribuční soustavy v režimu zjednodušeného připojení podat žádost o uzavření smlouvy o připojení, případně o změnu již existující smlouvy, pokud má k danému odběrnému místu již uzavřený smluvní vztah. Provozovatel distribuční soustavy následně posoudí splnění všech podmínek a v případě jejich naplnění s žadatelem smlouvu o připojení v režimu zjednodušeného připojení uzavře.

Připojení na základě tzv. oznámení

Současná právní úprava umožňuje připojit výrobnu elektřiny nebo zařízení pro ukládání elektřiny s instalovaným výkonem do 10,8 kW rovněž na základě institutu tzv. oznámení.

Tento způsob připojení, dříve výslovně upravený v § 16a vyhlášky o připojení, je s účinností od 1. října 2025 právně zakotven výhradně v samotném energetickém zákoně, konkrétně v ustanovení § 28 odst. 5, věta druhá. Zmíněné ustanovení vychází ze zásady, že v případě výroben nebo zařízení pro ukládání elektřiny s instalovaným výkonem do 10,8 kW má zákazník právo tato zařízení připojit a provozovat na základě prostého oznámení provozovateli distribuční soustavy.

Podmínkou ovšem je, že zákazník připojení řádně oznámí na elektronický kontakt určený provozovatelem distribuční soustavy, přičemž současně splní technické podmínky připojení stanovené provozovatelem, jejichž splnění provozovateli i prokazatelně doloží. Pokud provozovatel distribuční soustavy ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení oznámení neodmítne připojení výrobny elektřiny nebo zařízení pro ukládání elektřiny na základě některého ze zákonem stanovených důvodů, považuje se takové zařízení za řádně připojené.

Předmětný postup připojování považujeme za nevhodný a nedoporučujeme jej využívat. Po podání oznámení zákazníkem distributor – obdobně jako u jiných režimů – zašle zákazníkovi návrh dodatku k původní smlouvě o připojení. I v případě využití tohoto institutu tedy stejně musí být původní smlouva o připojení změněna dodatkem.

Hlavní problém tohoto alternativního režimu připojení však spatřujeme v tom, že se využitím tohoto institutu zákazník vystavuje významnému riziku, že mu distributor z důvodu nedostatečné kapacity neumožní připojit již vybudované zařízení. Může tedy dojít k situaci, kdy zákazník bude mít již výrobnu nebo zařízení pro akumulaci vybudovanou, ale z důvodu nedostatečné kapacity soustavy nebude připojení možné.

Změny v kontextu poplatku za oprávněné náklady provozovatele distribuční nebo přenosové soustavy

Energetický sektor prochází rychlou a dynamickou proměnou, která je nevyhnutelně doprovázena novými výzvami, na něž musí legislativa flexibilně a účinně reagovat. Jedním z těchto palčivých problémů je neefektivní nakládání s disponibilní kapacitou v elektrických distribučních soustavách, které významně brání dalšímu rozvoji obnovitelných zdrojů energie. Je zřejmé, že řada projektů, pro něž je kapacita rezervována, nikdy realizována nebude. Lex Plyn se tento problém snaží řešit a zbytečně blokovanou kapacitu uvolnit.

Investoři často usilovali o rezervaci kapacity již v počáteční fázi přípravy projektu (ještě před tím, než měli zajištěnu kladnou EIA či příslušné povolení podle stavebních předpisů), čímž se snažili předejít situaci, kdy by po absolvování náročného schvalovacího procesu nebylo možné jejich projekt z důvodu nedostatku volné kapacity k distribuční soustavě připojit. Zajištění rezervace kapacity tedy vnímali jako podmínku pro to, aby mělo smysl do projektu vůbec dále investovat. V praxi to vedlo k tomu, že kapacita soustavy byla blokována i pro projekty, u nichž bylo evidentní, že realizovány nikdy nebudou, a distribuční společnosti byly naopak nuceny odmítat nové projekty kvůli nedostatečné volné kapacitě.

Způsob, jimž Lex Plyn reaguje na výše popsaný stav, spočívá ve změně charakteru platby, kterou investoři hradí provozovatelům distribuční nebo přenosové soustavy za rezervaci kapacity (podíl na oprávněných nákladech na připojení). Dosud měla v podstatě charakter vratné zálohy; žadatel uhradil příslušnou částku, která mu byla v případě, že se od realizace projektu rozhodl odstoupit, v plné výši vrácena. Výjimku tvořila pouze částka odpovídající nákladům na úpravu soustavy, které do té doby vznikly provozovateli soustavy v souvislosti s daným projektem. Tento mechanismus umožňoval investorům rezervovat si výkon s malým finančním rizikem, což vedlo k zahlcení kapacity i spekulativnímu chování.

Nově však tuto problematiku výslovně upravuje zákon i vyhláška o připojení, které dosavadní model doplňují institutem nevratné části podílu („nevratné kauce“), jejíž výše se odvíjí od délky trvání rezervace a napěťové hladině připojovaného zařízení.
V případě, že rezervace výkonu (nebo příkonu) trvá méně než dvanáct měsíců a žadatel požaduje připojení zařízení na napěťovou hladinu VN nebo VVN, činí nevratná kauce 30 % z hodnoty podílu na oprávněných nákladech, maximálně však padesát milionů korun. Pokud rezervace trvá déle než dvanáct měsíců, zvyšuje se podíl na 50 %. U žádostí o připojení na napěťovou hladinu NN činí nevratná kauce 0 %.

Důvodem, který vedl ERÚ ke stanovení snížené výše nevratné kauce pro první rok rezervace kapacity, byla snaha neodradit potenciální investory od vstupu do nových, reálně uskutečnitelných projektů. Toto přechodné období má za cíl umožnit investorům se skutečným zájmem o realizaci projektu, aby v relativně krátkém časovém horizontu a za nižší vstupní náklady posoudili životaschopnost svého investičního záměru. Teprve v případě, že by investor s tímto ověřením otálel, bude nucen nést plnou finanční zátěž ve výši 50 % z hodnoty podílu na oprávněných nákladech, stanovené pro případy dlouhodobější rezervace kapacity.

Jedním z nejdiskutovanějších aspektů předmětné změny se stala úprava obsažená v přechodných ustanoveních Lex plyn, která zavádí nepřímý retroaktivní charakter úpravy, kdy účinky novely nedopadají pouze na nově uzavírané smlouvy, ale týkají se i těch, které byly uzavřeny před nabytím její účinnosti. Smluvní strany jsou povinny tyto smlouvy upravit dodatkem, který je uvede do souladu s novou právní úpravou. Pokud se tak nestane nebo pokud se smluvní strany nedohodnou na obsahu dodatku, smlouva automaticky po uplynutí patnácti měsíců od 1. srpna 2025 zanikne.

Do určité míry nejasná a potenciálně problematická situace vznikla v důsledku rozhodnutí ERÚ, který ve vyhlášce o připojení stanovil výši nevratné kauce na 0 % pro žádosti o připojení zařízení na hladinu NN. Bylo by možné vést diskuse o souladu vyhlášky se zákonem, konkrétně s ustanovením § 50 odst. 4 energetického zákona, které stanoví: „…žadatel se zavazuje uhradit paušální částku k úhradě podílu na nákladech provozovatele přenosové soustavy nebo provozovatele distribuční soustavy spojených s připojováním zařízení k přenosové soustavě nebo distribuční soustavě, nebo oprávněné náklady provozovatele přenosové soustavy nebo provozovatele distribuční soustavy spojené s připojením jeho zařízení. Smlouva o připojení musí obsahovat ujednání o nevratné části paušální částky podle věty první …“. V kontextu s výše uvedeným zněním zákona může být sporné, zda nulová výše nevratné kauce skutečně naplňuje zákonný požadavek na existenci nevratné části paušální částky, jak ji zákon předpokládá, jakkoliv se autoři tohoto textu spíše přiklánějí k tomu, že toto řešení přípustné je.

S ohledem na zachování právní jistoty a kontinuity smluvních ujednání lze doporučit, aby smlouvy o připojení obsahovaly ustanovení týkající se nevratné paušální částky, byť její aktuální výše činí 0 %, a aby byly o toto ustanovení doplněny i dříve uzavřené smlouvy o připojení, pokud ještě k připojení nedošlo. Začlenění tohoto ustanovení mj. přispívá k eliminaci rizik spojených s případným budoucím navýšením této částky v důsledku změn vyhlášek nebo legislativy a zároveň minimalizuje potenciální komplikace při posuzování souladu smlouvy s právním řádem.

Rovněž významnou otázkou v kontextu nové právní úpravy je problematika marně vynaložených nákladů distribučních společností, které vznikly v souvislosti s přípravou připojení na základě uzavřené smlouvy, a to ve vztahu k institutu nevratné kauce. Přestože tato otázka dosud nebyla výrazně akcentována v odborné diskusi, domníváme se, že marně vynaložené náklady lze hradit z nevratné kauce, a to až do výše celé složené částky. V případě, že by marně vynaložené náklady převýšily výši složené kauce, máme za to, že provozovatel příslušné soustavy je oprávněn požadovat po žadateli o připojení úhradu vzniklého rozdílu, i nad rámec uhrazeného podílu.

Dalším pozitivním efektem legislativních změn je zvýšení transparentnosti v oblasti dostupnosti připojovacích kapacit. Ještě nedávno jediným způsobem, jak zjistit volnou kapacitu v dané oblasti, bylo podání žádosti o připojení. Tento stav rovněž přispěl k přetížení systému a k neefektivnímu zacházení s kapacitou. Distribuční společnosti nyní postupně zpřístupňují data o volné kapacitě, čímž se zvyšuje předvídatelnost pro investory a snižuje se motivace k preventivnímu „zabírání“ kapacit bez reálného záměru realizace.

Text: Luboš Pfeiffer, Jan Kořán

Oba autoři působí v advokátní kanceláři KF Legal

Poznámky
[1] Zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon)
[2] tj. podporu podle zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů
[3] Vyhláška č. 16/2016 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě