Partneři sekce:
  • Stavmat
  • Ostendorf - OSMA
  • Českomoravský beton
  • Isover

Dešťovka naruby – použití dešťové vody v praxi

Využití dešťové vody v domácnostech pro splachování WC a praní prádla je náročnější a nákladnější, než jak se tvrdí.

Rodinný dům se čtyřmi lidmi spotřebuje na splachování WC denně maximálně 150 litrů, což činí, 55 m3 vody ročně. Na střechu o kolmém průmětu 100 m2 v ČR v nadmořské výšce 300 m dopadne ročně 70 m3 vody, z toho lze ovšem na splachování toalety využít jen 49 m3, protože srážky v listopadu až březnu pokrývají reálnou potřebu pouze částečně, a 6 m3 se musí proto dodat z vodovodu. Reálný přebytek je tedy 21 m3 za rok a ten stačí na zalévání zahrady 600 m2 (uvažováno pro trávu, která spotřebuje za vegetační období až 70 l/m2, z toho polovinu dostane deštěm).

K čerpání vody pro využití ke splachování nelze použít levná kalová čerpadla, protože mají malý výtlak, je proto nutné pořídit čerpadla s výtlakem přes 10 m, která mají cenu kolem 10 000 Kč. Dále je třeba brát v úvahu zhruba 5 000 Kč za průtočný filtr a 5 000 Kč za expanzi. Životnost čerpadla i expanze je cca 10 let.

Pokud k tomu připočteme 5 000 Kč za projekt, zhruba 20 000 Kč za rozvody a fitinky, 5 000 Kč za tlakový spínač, montáž a řídicí jednotku a min. 35 000 Kč za akumulační nádrž o objemu 6 000 litrů (její využitelný objem je cca 5 000 litrů a dostaneme zpět na dotacích 21 000 Kč) a ještě minimálně 10 000 Kč za zemní práce, dostáváme se k částce minimálně 95 000 Kč za pořízení a uvedení systému do provozu. Po odečtení dotace SFŽP 51 000 Kč (30 000 + 21 000) tedy reálně zaplatíme 44 000 Kč.

Při ceně vodného kolem 50 Kč za m3 to je 44 000 : 50 =  880 m3 vody z vodovodu, kterou tím máme investičně „předplacenou“ (bez stočného, platby za něj zůstanou zachovány v původní výši).

Víte, že?
Cena kubíku (1000 litrů) vody přímo z úpravny vody ze Želivky stojí pouhých 4 Kč, v Praze (ale i kdekoli jinde) za ni zaplatíme 95 Kč včetně stočného. Zároveň denně nyní vypouštíme ze Želivky cca 2500 l/s do Prahy a zhruba stejné množství zbytečně do Sázavy –  proč tedy tuto vodu nevypouštět na zahrady? Vodárny to bude stát 4 Kč za kubík, zinkasují ovšem zmíněných 95 Kč. Teoreticky tedy při plném využití nádrže Želivka, jak tomu bylo před 30 lety, by bylo možné vodu zlevnit na polovinu, zvláště protože nejsou potřeba již žádné další nádrže, přivaděče, měřiče, lidé na provoz a pro odečty a fakturaci – vše už je k dispozici.

Technické problémy systému

Osobní zkušenost s tímto systémem, využívaným pro splachování toalety na chalupě, vychází z použití vody ze studánky. Tento provoz vyžaduje každoroční čištění nejen ventilu, ale i sítka splachovače, protože dochází k zanášení celého systému nečistotami – a ventil do nádržky WC je velmi úzký. Pro představu, jaká voda tedy teče do retenčních nádrží, se stačí podívat do jakéhokoli okapu rodinného domu. Ten se ucpává listím, prachem, pylem… Na zmíněné drobnější nečistoty průtočný filtr zkrátka nestačí, takže bude nutně docházet k jejich usazování v akunádrži a jejich nevyhnutelnému rozvíření při deštích – a tedy i k následnému ucpání přítoku nádržky.

Obdobná situace byla vysledována i v Praze. Navíc jakmile byla voda do systému čerpána z téměř vyčerpaného zdroje, procházela systémem voda zakalená a docházelo k usazování nečistot. Samozřejmě tím více, čím déle voda zůstávala v toaletě stát. Co ovšem ještě lze ve jménu ekologie a šetrnosti k přírodě omluvit na chalupě, která je pouze dočasným rekreačním objektem, to je uprostřed města, v trvalém bydlišti, zcela nepřípustné.

Zbavení se usazenin proto vyžaduje použití agresivní chemie, která odpadní vodu původně kontaminovanou jen biologickými fekáliemi znečistí navíc ještě i chemicky dezinfekcemi, barvivy a deodoranty, které pak působí proti bakteriálnímu a chemickému čištění v ČOV, zvyšují spotřebu bakterií a flokulantů a zhoršují parametry vody odtékající z ČOV zpět do vodních toků, ze kterých pak pracně děláme opět vodu pitnou.

Pozor!
Svod dešťové vody z pozemků má jeden velký háček – po bouřce je silně znečištěná bahnem, a pokud je u silnice i oleji. Její použití pro domácí potřeby je proto nevhodné, maximálně ji můžeme svést do škarp, tůní, rybníčků. I zde ovšem kvůli znečištění musíme vypouštět vodu s rozmyslem. Vhodnější proto je použít ji ve výjimečných případech sucha na zalévaní pomocí kalového čerpadla.

Dešťovka a další možná použití

Podobně využití dešťové vody na praní vykazuje technické nedostatky. Ano, před několika desítkami let bylo možné postavit necky pod okap a v takto nasbírané vodě vyprat prádlo, doba se ovšem mění – tenkrát se netopilo sirnatým uhlím, ani nebylo tolik elektráren, takže nebyly ani saze, ani kyselé deště. V kyselině sírové se totiž efektivně prát nedá.

Jako možné řešení by se sice nabízelo nasypat do akunádrží pár pytlů drceného vápence, ale v takovém případě je třeba domyslet i dopady na pračku samotnou – o to častěji je třeba ji chemicky odvápňovat, jinak přestane řádně fungovat. Rovněž je třeba brát v úvahu, že pračka sama nepozná, kdy do ní teče dešťová voda a kdy už je přepnutá na tu pitnou, takže ani není schopná samostatně znásobit dávky pracích prostředků pro tvrdší vodu, aby vůbec došlo k efektivnímu vyprání prádla.

Navíc stále existuje možnost, že se přes filtry dostanou zmíněné saze z komína. A pokud se taková zbloudilá saze dostane do kontaktu s bílým prádlem, můžeme předmětný kus oblečení prakticky vyhodit. Toto nebezpečí by mohly vyřešit pískové či kartušové filtry, ale to jsou samozřejmě další finance navíc – na tyto filtry se navíc nevztahuje dotace.

Dešťovou vodu nelze bez dodatečných nákladů na jemnou filtraci použít ani pro mytí aut, protože ihned vydře vysokotlaké pístové čerpadlo wapky, ani pro automatické zavlažování rozstřikovači nebo kapénkovou závlahou, neboť se ucpou malé trysky. A jemná filtrace je možná jen přes diskový či pískový filtr nebo přes papírovou kartuši, což jsou další náklady ve výši zhruba 10 000 Kč a provozně minimálně několik stovek Kč ročně (náplně filtrů, čištění).

A dešťovou vodu nelze využít ani k napouštění bazénů – na jaře je jí nedostatek, a pokud se potřebných 15 až 50 m3 vody do bazénu bude napouštět po dobu cca 14 dnů až ke skimeru, aby mohla začít řádně fungovat filtrace, tak bude bazén znečištěn řasami rychleji, než k jeho řádnému napuštění dojde. Z vodárny je místo toho možné si nechat během jediného dne dovézt vodu křišťálově čistou, chemicky ošetřenou, a dokonce i vydezinfikovanou. Při vypouštění bazénu je navíc možné tuto vodu bez obav použít na zalévání zahrady, což lokálně přispěje k zvýšení hladiny podzemních vod.

Vyčíslení

Z těchto pozorování vyplývá, že celková úspora vody z vodovodu tedy může být maximálně 70 m3. Když investičními náklady „předplacených“ 880 m3 vydělíme 70, tak dostaneme návratnost 12,6 let, s provozními náklady (elektřina, náplně filtrů, údržba) pak odhadem kolem 20 let. Za tu dobu však potřebujeme nové čerpadlo a novou expanzi s ventilem + elektřinu + náplně filtrů, tedy dalších min. 25 000 Kč, což už ovšem čítá celkovou amortizaci s dotací přes 30 let a bez dotace ještě více – kolem 45 let!

Pokud je navíc předmětná toaleta osazena úspornými armaturami, reálná výše úspor je prakticky nulová, pravděpodobně je systém pro investora dokonce ztrátový.

Kalkulačka Dešťovky

Jak je tedy možné, že SFŽP uvádí návratnost kolem 10 let s dotací a 20 let bez dotace? Pokud do kalkulačky na webu Dešťovky dosadíme jakoukoli obec, zjistíme, že návrh pro čtyřčlennou rodinu a zahradu 600 m2 je i v krajích, kde hodně prší, přijatelný až od plochy střechy přes 400 m2 a s akunádrží přes 10 000 litrů (v Praze 4 například vychází přijatelná plocha střechy minimálně 458 m2 a velikost akunádrže 9,7 m3 při výši dotace 63 950 Kč), takže dle samotné kalkulačky SFŽP je pro 99 % obyvatel využití Dešťovky nevhodné – buď je málo vody, nebo malá spotřeba. Udávaná návratnost SFŽP tak vychází pouze pro rezidence s plochou střechy přes 400 m2 či pro podnikatele, kteří svádí vodu z řady užitných objektů či chlévů a mají enormní spotřebu vody.

Pro většinu obyvatel je systém nevhodný i z finančního hlediska – množství vody do splaškové kanalizace zůstane stejné, ale vodárenské společnosti budou muset jednak zdražit vodné kvůli nižšímu využití celé vodárenské infrastruktury menšími odběry čisté vody, ale i protože vodu odvedenou do kanalizace oproti té čisté, čerpané, měřit neumíme, a tak ji fakturujeme dle vodného.

Nyní ovšem bude v kanalizaci mnohem více odvedené vody než té měřené vodoměry. Proto aby vodárenské společnosti vynahradily ztráty, budou muset zdražit i stočné (měřené dle vodného) – a na to doplatí i ti občané, kteří nemohou jímat dešťovou vodu (např. všichni ve městech). Půjde tak o skrytou dotaci určité části obyvatelstva ostatními obyvateli.

Rovněž ekologické dopady jsou jiné, než jak bývají obecně prezentovány – místo aby se dešťová voda vsákla kolem rodinného domu, zmizí jí více než polovina v kanalizaci. Samotná voda z vodovodu je ovšem také pouze dešťová, povrchová voda, jen její zdroj je o něco dále než přímo na našich zahradách (jako např. v Praze ze Želivky či z Káraného z Jizery nebo z Podolí z Vltavy). Podzemní vody (tedy z hlubokých studní či vrtů, nikoliv z filtračních studní) je reálně využíváno jen minimum a pouze v takovém případě mají dotace Dešťovky na zalévání a splachování ekologický smysl.

Šedá voda nepomáhá

Problematické je i samotné splachování tzv. šedou vodou (z pračky či umyvadla a sprchy), o které se celý svět pokouší již přes 50 let a zatím bez úspěchu. V teplé vodě rozpuštěné nečistoty spolu se saponáty se ochlazením vysráží a ucpou všechny ventily a trysky a usadí se na tepelných výměnících, které tím přestanou fungovat. Aby proto systém s opětovným využitím šedé vody řádně fungoval, muselo by přijít funkční řešení, které by před opětovným použitím šedé vody tuto vodu zbavilo nečistot, které z konečného hlediska napáchají více škod než užitku.

Závěr

Dešťovou vodu je tak možné občany smysluplně využít pouze na zalévání zahrady, a to nejlépe z nadzemních nádrží hadicí samospádem nebo za použití levných kalových čerpadel. V tom případě všude, tedy nejen v oblastech postižených suchem, bez jakýchkoliv dalších požadavků na akumulační nádoby (zateplení, zatemnění apod., ideální na zalévání je vlažná voda – v případě zalévání přítomnost řas a bakterií nevadí, v zimě navíc neprší a ani se nezalévá, takže nádrž nemůže zmrznout). Jestli dešťovou vodu vsáknu na zahradě a na WC použiji „spodní vodu“ ze studny či mělkého vrtu na zahradě, je totiž z hlediska bilančního úplně jedno a zemní filtrace je navíc zdarma a dokonalejší než drahé filtry.

V konečném důsledku by bylo mnohem jednodušší, smysluplnější a efektivnější dávat dotace především na úsporné splachovače a zmenšení armatur.

Snížila by se tím nejen spotřeba čisté vody, ale navíc by se tak zmenšilo o třetinu i množství splaškových vod z WC, čímž by se celkové splaškové vody snížily možná až o 15 % a snadněji a lépe by se pak v ČOV čistily.

Současně by se mělo podporovat jakékoliv jiné využití té dešťové vody, kterou místo vsaku či zahrady posíláme do dešťové či splaškové kanalizace, například zakládáním mokřadů či rybníčků.

A především tam, kde jsou obyvatelé zásobováni vodou ze Želivky (přes 1 300 000 obyvatel Prahy a obcí a měst středočeského kraje) je třeba nezakazovat, ale naopak doporučovat napouštění bazénů – pokud je pak na podzim vypustíme na zahradu – a kropení zahrad pitnou vodou, čímž by se podstatně zvýšila hladina podzemních vod i v okolních studních, kde není zaveden centrální vodovod.

Odběr pitné vody z nádrže na Želivce je oproti konci devadesátých let sotva poloviční, takže žádné obavy z jejího nedostatku nehrozí, a naopak při vyšších odběrech by se její cena mohla podstatně snížit, protože přijaté platby za vodné by se podstatně zvýšily. A to vše, aniž by se do kanalizace dostalo větší množství vody.

JUDr. Ing. et Ing. Mgr. Petr Měchura
Autor je předním odborníkem v oblasti vytápění, spalování a úspor energií a mj. stojí například za zavedením tzv. kotlíkových dotací.
Foto: Shutterstock
Článek byl uveřejněn v časopisu TZB Haustechnik 3/2020.