Bratislavský facelift pozdního modernismu: Citlivá rekonstrukce Laurinské 14

Laurinská 14, dům v centru Bratislavy, tyčící se vysoko nad hlavami procházejících, dlouhá léta odrážel nejen sluneční paprsky, ale i společenské proměny města. Stavba z období pozdního modernismu, původně sídlo Státního projektového ústavu, prošla obdobím slávy i úpadku, než se její osud podařilo zvrátit. Rekonstrukce z rukou slovenského ateliéru Kuklica Smerek může být inspirací, jak důstojně přistoupit k odkazu 70. let.

Dům na Laurinské 14 se nachází v husté zástavbě historického centra hlavního města našich slovenských sousedů. Budova byla postavena na pozemku, který tak historicky přiléhal k jižní části městského opevnění. Rozvoj města, scelování úzkých parcel a postupná přestavba ulice přinesly městské památkové rezervaci mnohovrstevnatou strukturu, která je typická pro celou Bratislavu.

Zástupcem pozdního modernismu je dům od Štefana Ďurkoviče, který navrhl stavbu v roce 1971 a která se svými osmi podlažími výrazně převyšuje sousední historickou zástavbu. Budova narušuje uliční čáru, ustupuje dozadu a vytváří tak nový prostor – předpolí darované městu, které umožňuje konání společenských akcí a vytváří tak záliv v liniové uliční struktuře historického jádra. V průběhu let se tak stal dominantou centra, orientačním bodem a místem alternativní kultury.

Původně sídlo Státního projektového ústavu vystřídala katedra scénografie VŠMU, architektury VŠVU až s postupným chátráním stavby byla na několik let vyřazena z provozu a aktivní zůstal pouze podnik v přízemí a opuštěný prostor se pak příležitostně využíval pro různé dočasné akce. Nešťastný osud se však podařilo před několika lety zvrátit, když se majitel budovy obrátil na slovenské studio Kuklica Smerek.

„Klíčová pro nás byla od začátku správnost postupu při navrhování rekonstrukce. Zvolili jsme neinvazivní přístup akceptující estetiku původní budovy a reflektující odkaz jejího architekta.“ popisují jak se k celé věci rozhodli postavit architekti Peter Kuklica a Martin Smerek a Matěj Otrísal.

„Zvolený facelift zachovává její architektonickou podstatu tak, jak ji navrhl Štefan Ďurkovič.“ dodávají. Právě pro svůj výraz je architektura této doby často společensky nepřijímána či hodnocena negativně, rozhodnutí nenechat tak budovu zchátrat a nahradit novou je tak více odvážné než by se mohlo zdát.

Autoři si zvolili cestu zachování původního architektonického rázu a navazují na její konstrukční principy. Budova má osm podlaží, na historické fasády z obou stran navazují zděné boční objemy, které přesahují až na horizont devátého podlaží. Mezi nimi je pak vložená lehká centrální soustava ocelových sloupů, nosníků a tragédových stropů osazených v modelovém rastru.

Masivní lichoběžníkové objemy v sobě ukrývají komunikační a hygienické jádro, což umožnilo plné otevření zbytku stavby do ulic i vnitřního dvora.V interiéru pak využili potenciál lehké ocelové konstrukce a vytvořili tak zcela flexibilní prostory. Největší vnitřní stavební zásahem je pak propojení sedmého a osmého podlaží a vytvoření převýšeného prostoru vzdušné galerie. Navržené řešení umožnilo realizovat vložení nové konstrukce krovu, sjednocené s původními prvky tmavým nátěrem.

Původní fasáda v havarijním stavu na které se nejvíce projevilo stárnutí tak byla nahrazena. „Nová fasáda objektu je hliníková, zavěšená a členěním se podřizuje konstrukčně modulové osnově. Oproti původní fasádě jsou její prvky subtilnější,“ vysvětlují architekti. Rastr původně fixního zasklení také architekti proložili novými výklopnými segmenty směrem do Laurinské ulice. „Ve střídavých polohách se přidali nová, štíhlá, černá okna na celou výšku podlaží,“ popisují.

Opakující se modul je od 2 NP do 7NP s výjimkou čtvrtého patra, kde stavba ustupuje a nachází se zde pochází terasa. Stejné ustoupení je pak také v osmém patře, kde se návštěvníkům otevírá výhled na městskou památkovou rezervaci a Staré Město. Mimo výměnu fasád rekonstrukce zahrnovala také nové požární schodiště, výtah, střešní plášť i s novými příhradovými nosníky. Došlo také ke změně systému vytápění, který byl nahrazen tepelnými čerpadly pro optimalizaci technických parametrů budovy.

„Svou otevřenou dispozicí nabízela v minulosti prostor několika institucím,“ popisuje výhody flexibility dispozice jeden ze spoluautorů Juraj Hubinský. Původní administrativní funkci dnes nahradila taneční škola, Hudební akademie a Slovenské taneční divadlo, v přízemí je populární kavárna. Budova se tak opět stala aktivním místem Bratislavské scény a kulturního života. Celý projekt je tak dobrým příkladem toho, proč má smysl přistupovat k architektonickému dědictví s respektem, a to i bez nutného statusu památky.