Kulatý stůl: Jak rozvíjet města ve spolupráci s městskými architekty

V České republice je v současné době kolem 130 měst a obcí, které mají městského architekta. Nesrovnatelně více je ale obcí, které služeb městského architekta nevyužívají. Proč tomu tak je? Jak může městský architekt pomoci samosprávě? Jakou roli sehrává při plánování rozvoje města? Jaké jsou zkušenosti architektů a zástupců měst?

Časopis ASB ve spolupráci s Českou komorou architektů uspořádal 11. srpna kulatý stůl na téma: Jak rozvíjet města a zkvalitňovat výstavbu v koordinaci s městskými architekty. O své zkušenosti se podělili starostové měst a zástupci architektonické obce.

Setkání proběhlo pod záštitou předsedy ČKA, Ing. arch. Jana Kasla. Odborným garantem kulatého stolu byl Ing. arch. Petr Lešek. Pozvání dále přijali architekti Stašek Žerava (MA ve Šlapanicích), Miroslav Vodák (CBArchitektura), Jan Mach (MA v České Kamenici), Ivan Gogolák (OA v obci Středokluky) a David Mateásko (MA v Kolíně). Za samosprávu se zúčastnili Mgr. Ondřej Lochman, Ph.D. (starosta Mnichova Hradiště), Jan Papajanovský (starosta České Kamenice) a Ing. Jaroslav Paznocht (starosta obce Středokluky).

Partner akce: PREFA Aluminiumprodukte, s. r. o.

Motivace samosprávy

Co motivuje obec nebo město ke zřízení pozice městského architekta?

Stašek Žerava: Mám zkušenost, že když vstupuje do politiky laik, chápe správu věcí veřejných a rozvoj daného města jako poslání. Mnohokrát jsem zažil, že vítěze voleb vyděsí obrovská zodpovědnost. Každá samospráva, záleží na velikosti sídla, má jakési odborné zázemí, má úřad, ale pro oblast tvorby veřejných prostranství, péči, koncepční plánování nemívá nikoho. To je absurdní, a bohužel jsme si na to tak zvykli, že nám to připadá jako normální. Zodpovědný politik, který vstupuje do role správce města, si uvědomí, že mu chybí odborník a začne ho hledat. Nechci říct, že to je univerzální model, proč někdo chce městského architekta, ale toto je moje zkušenost a zdá se mi, že je velmi logická.

Potíž jsou vždy politické otřesy, které mají někdy vliv i na fungování městských architektů, což je neblahé, protože městský architekt, jakkoliv musí komunikovat s danou garniturou, tak by měl být apolitický a měl by si zachovat profesionální odstup. Byl bych rád, kdyby změny v politice po čtyřech letech byly kompenzovány právě přítomností městského architekta, který bude zajišťovat dlouhodobou kontinuitu. Protože setrvačnost urbanismu, územního plánování je zkrátka delší než čtyři roky.

Jaroslav Paznocht: Velké téma obcí je dlouhodobost. Musíme plánovat v dlouhém čase, protože dobrá příprava trvá prostě dlouho – jde o daleko delší časový rámec, než když si doma stavím sám pro sebe dům. U obcí, které dokázaly nejvíce, se dodržuje kontinuita. Bohužel s volbami často přichází nová garnitura, všichni se rozhádají, a ruší se i to dobré, což je samozřejmě špatně.

Nejprve je potřeba udělat analýzu stavu, a pak třeba začít měnit. Obecní architekt by měl v ideálním případě přetrvat. Pokud obce mají koncepci, často ji nedodržují nebo dokonce ignorují. Obecní architekt by měl suplovat dlouhodobost a stabilitu úřadu. Snažíme se postupně zvyšovat odborné zázemí. Mimo pana architekta Gogoláka, se kterým připravujeme velké projekty, hledaného „obecního zahradníka“ pro koncepční práci se zelení, máme také třeba pana Fialu, který hlídá projekt čistírny. Tito odborníci znají svou problematiku, ale zároveň znají naši obec. A tato kombinace je velice důležitá.

Jan Papajanovský: My jsme po volbách, které u nás byly velmi vyhrocené, měli pocit, že stávající odborné zázemí úřadu a způsob, jakým se připravovaly stavby, byly nevyhovující. Proto jsme vytvořili funkci městského architekta. Zároveň strana, kterou reprezentuji, vyhrála volby již předtím a čtyři roky jsme strávili v opozici. Měli jsme proto relativně dopředu rozmyšlené, co a jak chceme dělat, a to i díky příkladu měst, která městského architekta měla. Dobré příklady byly pro nás zásadní. Nejsem si úplně jistý tím, že architekt může zajistit stabilitu po volbách, jak tu zaznělo. Ve chvíli, kdy není stabilní politická garnitura, tak jen málokdy stabilitu přinese městský architekt. Městský architekt se dost často může stát politickou obětí nebo politickým tématem.

Ondřej Lochman: Když jsem šel na radnici, tak se u nás po 20 letech úplně vyměnila politická garnitura. Pozici městského architekta jsme nemuseli zřizovat, již zde byla. My jsme chtěli částečně změnit jeho roli, aby se více věnoval konzultační činnosti pro město. I nadále konzultuje pro veřejnost, zároveň ale pomáhá městu se zadáním investic, konzultuje naše stavby, věnuje se koncepční práci a stará se o běžnou údržbu města.

Miroslav Vodák: Jeden z prvních starostů Litomyšle říkal: „Já tomu nerozumím, nechám si poradit.“ Toto když starosta řekne, tak máte z půlky vyhráno. A je skvělé, když jsou role rozdělené tak, že politici dělají politiku, architekti dělají architekturu, úředníci dělají úřednickou část. V momentě, kdy se sejdou tři lidé z těchto tří oblastí, tak vzniká to, co je v Litomyšli, teď v Mnichově Hradišti a Středokluky to možná čeká. Když mi zavolá starosta, že chce buď architektonickou soutěž, nebo městského architekta, ukážu mu reference a konkrétní příklad – obec vaší velikosti řešila stejný problém, vyřešila ho tímto způsobem, trvalo to takto dlouho, stálo to tolik peněz, a na výsledek se jeďte podívat. Dále doporučím konzultaci s panem starostou, protože pohled starosty a architekta je jiný a radím vidět uvedený příklad na vlastní oči. Realizace po pěti letech fungování působí totiž jinak, než na fotkách.

Rád bych také upozornil, že pozice starosty, politika, úředníka, architekta je stejná jako jakákoliv jiná, a každá práce jde dělat dobře i špatně. Aby se setkal skvělý politik se skvělým architektem, je poměrně vzácná kombinace. A proto to dobře funguje, řekněme, v desetině obcí. Inspirace je sice v principu fungování, ale musíte najít ty správné lidi. Dobrý architekt, dobrá práce, špatný architekt, špatná práce.

Petr Lešek: Když se podíváme okolo nás, třeba do Německa, tam fungují místní komise. Nevím, jestli jsou složeny z lokálních nebo i ze zvaných architektů, ale není tam ústřední osoba městského architekta. Ta je typická pro nás, Slovensko, trochu Maďarsko v dnešním režimu, asi i pro Polsko, ale kupodivu i pro Dánsko, specificky i pro Holandsko nebo Belgii, kde to funguje ve větších celcích, regionech.

Myslím si, že je důležité, když města utvářejí sama sebe, jsou lokálně hrdá, fungují na regionální, aktuální úrovni. Každý region má svou smysluplnost, určitým způsobem historicky vznikal. V Rakousku si udělali rozbor, že je skvělé podporovat architekturu a péči o ni, protože to pomáhá regionům a městům být svébytná, svéprávná, hrdá, a tím pádem jistá v dnešním strašně komplikovaném světě.

Zkušenosti městských architektů

Jaká je zkušenost přítomných městských architektů – co se vám podařilo, co se naopak nedaří a na jaká úskalí narážíte v rámci své praxe?

David Mateásko: Myslím si, že důležitá je komunita lidí ve městě. Mám pocit, že jde o generační téma. Když jsem studoval, byly v architektonických časopisech pouze domy. Někdy v 90. letech se začaly objevovat realizace veřejných prostor, příklady ze zahraničí. Byla to určitá renesance zájmu o to, co je mimo můj byt. Jde o obecné téma, kde končí můj domov. Tam, kde je to zdravě nastavené a kde se rádi inspirujeme, tam chápání domova nekončí ani za hranicí města, ani za hranicí kraje.

Města se dnes již zajímají o svůj rozvoj, hledají k tomu profesionály, zřizují městské architekty. Funkce městského architekta však podle mne funguje tehdy, pokud je politická vůle a důvěra oboustranná, pokud je zapojena komunita aktivních lidí v místě. Pro mne je podpora a zpětná vazba místních lidí důležitá. Utvrzuje mne i politickou reprezentaci v tom, že jsme na správné cestě. Důvěra a respekt jsou v této pozici velice důležité.

Pozice městského architekta není legislativně ukotvena. Pokud by představitelé samosprávy mou radu nepřevzali a nepoložili ji do legislativní definitivy, má práce by neměla smysl. Zároveň je třeba říci, že jde o problematiku, kterou ani nemá smysl vymáhat legislativně. O veřejný prostor města, prostor, kde žijeme, říkejme mu domov, se buď staráte a pečujete o něj, anebo ne. Jde mi o to, aby mé rady pochopili ti, kteří v místě žijí. Pokud svůj domov nevnímají srdcem, tak jakýkoliv legislativní nástroj je hraním si na povinnost.

Na pozici městského architekta v Kolíně jsem nastoupil v roce 2016. Od té doby tam panuje vzácně dobrá kontinuita. To, co jsme nastavili s tehdejším starostou, panem Rakušanem, pokračuje dál s panem Kašparem. Podařily se architektonické soutěže, rekonstrukce Pražské ulice je hotova, sportovní hala se staví, další záměry jsou v procesu projektové přípravy. Kromě toho řešíme koncepční záležitosti, připravujeme nový regulační plán památkové rezervace, protože původní byl z hlediska katastru zastaralý, překonaný. Bylo třeba změnit pohled na veřejný prostor, na hranice památkové rezervace. Do plánu jsme například přidali všechna panoramata, výhledy a dominanty, které jsou za hranicí rezervace, ale jsou důležité pro její vnímání.

Jan Mach: Česká Kamenice má asi pět tisíc obyvatel, leží v Sudetech, v Ústeckém kraji, mezi Libercem a Ústím. V pozici městského architekta působím přes rok, jde tedy o čerstvou zkušenost. Vidět jsou zatím drobné zásahy do veřejného prostoru, které organizujeme sami, dětská hřiště apod. Panuje zde vzácná důvěra, mé rady jsou přijímány a cítím respekt. Za tu krátkou dobu mne nejvíc těší to, že se nám podařilo spolu se starostou a celou radou zadat poměrně dost práce pro architekty. Fascinuje mne, že tato práce dříve utíkala mimo naši profesi, byla řešena stavaři. Ve městech je hodně práce, která by měla projít rukama architektů. V malých obcích ale nebývá zvykem oslovovat architekty, nevědí koho. Přitom zakázky typu tělocvična, kino, dopravní stavba – proč by je neměli dělat architekti, proč se to řeší tím nejlevnějším způsobem? Městský architekt musí nejprve definovat, co všechno je téma pro architekty. Může být určitým mostem mezi politiky a architekty. Baví mne být u zadávání takových zakázek a být pomocnou rukou.

V Kamenici v začátku spolupráce hledali potenciál města, který bude atraktivní pro turisty. Takové zadání jsem vnímal velice pozitivně. Dospěli jsme k tomu, že velký potenciál je především v okolní krajině a že je třeba propojit město s krajinou. Měl by vzniknout tým, který na zadání bude dále spolupracovat. Město vytvořilo novou pozici pro kulturu a turistický ruch. Tato koncepční práce a přístup města se mi velice líbí. Jde o něco jiného, než jsou konzultace rodinných domů. To je má zkušenost po roce a půl. Hodně věcí jsme nastartovali, teď je důležité, aby se některé věci staly. Aby bylo vidět, že spolupráce má smysl.

Jako úskalí vnímám pracovní úvazek. Dohodli jsme se na určitém počtu hodin a chápu, že jde o rozsah, který si město může dovolit a obhájit. Zároveň by ale bylo potřeba se městu věnovat víc. Podařilo se nám nyní například získat dotaci, musíme ji velmi rychle vyřídit a je potřeba hodně mé součinnosti, kterou ale v rozsahu hodin nemohu stíhat. Pro nastartování činnosti je potřeba intenzivnější spolupráce. Jako další úskalí a svoji slabinu vnímám komunikaci s veřejností. Chtěl bych větší zpětnou vazbu než tu, kterou dostaneme na sociálních sítích.

Ivan Gogolák: Obec Středokluky leží v blízkosti Prahy, blízko letiště a dálnice. Přitom obec nemá územní plán, což je velice problematické. Nejdůležitější aktivitou proto byla diskuse o územním plánu. Potřebovali jsme posílit sounáležitost menších částí obce s celkem. Proběhla sousedská setkání. Vzniká krajinný plán obce a plán rozvoje jednotlivých lokalit. Jako největší pozitivum vnímám soutěž na veřejná prostranství, kterou se nám podařilo zorganizovat v rekordním čase a s dobrým výsledkem. Kromě toho řešíme řadu drobnějších zadání. Největší radost mám z toho, že se nám daří připomínkovat práci zhotovitele územního plánu a že i díky „létajícímu“ pořizovateli postupujeme systematicky.

Mým krédem je, že v pozici obecního architekta nemám samotnou obec přetvářet, ale práci s tím spojenou mám zprostředkovat dalším externím odborníkům. Nerozumím tomu, když obecní architekt řeší svépomocí specifická zadání obce, která mu nenáleží, zpracovává územní plán či vlastní zakázky v území obce. Rovněž mi nepřijde dobré, pokud obecní architekti oslovují stále tytéž skupiny lidí ke spolupráci. Proto vedeme diskuse o tom, koho a jakým způsobem pro spolupráci oslovovat. Komplikovanější je to zejména u zakázek malého rozsahu.

Pohled starostů

Jaká úskalí vnímají přítomní starostové v rámci spolupráce s městskými architekty?

Jaroslav Paznocht: Zmíněný územní plán byl pro nás jedním z hlavních důvodů, proč jsme chtěli zřídit pozici obecního architekta. Chtěli jsme pohled zvenku, od někoho cizího, kdo nemá žádné vazby na obyvatele Středokluk.

Jako velice omezující vnímám naši snahu o transparentnost, která u nás od 250 tisíc korun znamená „velké“ otevřené zadání. Například aktuálně řešíme ulice – nakolik je nutné řešit nové povrchy silnic a související prostranství s architektem. Podle mě například vhodný povrch může výrazně zlepšit ulici, tedy prostředí pro život jejich obyvatel. Velkou otázkou a úskalím je, dobrý výběr autora. Vyzkoušeli jsme architektonickou soutěž – což je velká akce na obec naší rozlohy, ale také drahá a náročná. Ovšem máme řadu menších projektů jako ty ulice a zatím jsme nenašli cestu, jak je zadávat správně, aby nerozhodovala pouze cena a zároveň byly co nejvíce transparentní. Jsme tím trochu paralyzovaní.

Úskalím je také nedostatek času a práce ve stresu. Často to bývá způsobeno dotacemi a snahou „vytěžit“ je co nejvíce. A pokud není dostatek času, práce se nedělá kvalitně a koncepčně, jak bych si představoval.

Další komplikací u malých obcí naší velikosti je personální nedostatek. Máme asi 1200 obyvatel a na plný úvazek pracuji na obci momentálně jediný. Dohromady má kancelář necelé 3 plné úvazky, ovšem musíme obsáhnout velmi širokou škálu funkcí. Posílení je ovšem finančně náročné. Často se pak topím v „mikromanagementu“ a řeším spoustu nepodstatných záležitostí.

Jan Papajanovský: Pan architekt Mach jedno z úskalí dobře pojmenoval, je to komunikace. Troufám si říct, že o smysluplnosti toho, co děláme, jsme s kolegy radními a v naší koalici přesvědčeni. Otázkou je pak širší veřejnost. Některé skupiny se nám zatím přesvědčit nepodařilo.  A to je trochu naše společná vina, lze dělat víc. Je to věčný boj s časem a velikostí úvazku. Pokud práci lidem vysvětlujete, zase ji nestihnete udělat. To je jedno úskalí, které vnímám.

Druhé úskalí vyplývá z toho, že jsme na úřadě v prvním volebním období, což je neuvěřitelně krátká doba. Pokud bychom všechno chtěli dělat správně, tak nejdříve proběhne analýza, strategie, stanovení priorit a jsou dva roky pryč, aniž by se cokoliv postavilo či opravilo. A to se voličům nelíbí.  Zároveň bych řekl, že první volební období je charakteristické určitým kreativním chaosem. Je třeba pracovat koncepčně, ale zároveň na to nemáme čas, pokud chceme stihnout něco zrealizovat. Doufám, že na toto období navážeme další etapou, ať už já nebo kolegové.

Ondřej Lochman: Když dáte dohromady čtyřleté volební období a délku stavebního řízení, tak pokud chcete realizovat kvalitní projekt, uspořádat architektonickou soutěž a využít dotace, je opravdu těžké stihnout to za čtyři roky. Rozhodně by pomohlo, kdyby volební období bylo delší. Není to jen o starostovi, ale i o dalších zastupitelích.

Mít městského architekta je obrovská deviza. Mít možnost nechat si poradit je důležité. Současně je ale zásadní myšlenky udržet a prosadit také u veřejnosti. Po šesti letech mám u některých lidí s prosazením stále problém. Architektura je o krásnu a o funkčnosti. Praktici chtějí, aby to bylo funkční. Na něco nového reagují spíše kriticky. Naopak intelektuální elita k architektovi vzhlíží a je pro ně tím, kdo se musí poslouchat. Myslím, že úkolem vedení a starosty je najít balanc.

Důležité je nastavit si priority, rozhodnout se, které projekty mají projít architektonickou soutěží a jsou ty klíčové. Až pak jsou projekty další. S panem architektem se nám podařilo projekty vyselektovat a máme na to podobný pohled. Je důležité plán odsouhlasit a jet podle něj.

Pokud jde o výběr městského architekta, myslím si, že je lepší, pokud nejde o někoho z místních. Zároveň je ale důležité, aby si architekt město skutečně načetl, poznal místo, morfologii, dokumenty, historii a lidi, což vyžaduje čas.

Jan Mach: Rád bych reagoval na myšlenku, že stavba je buď hezká, nebo funkční. Mne vytáčí, že je tohle hluboce zakořeněné o naší profesi, přitom je to naprosto absurdní. Naopak si myslím, že architekti jsou funkcionalismem a funkcionalitou často až posedlí. Chápu, proč bylo téma nadneseno, ale byl bych hrozně rád, aby se tahle mýlka vykořenila z hlav veřejnosti. Že když je něco krásné, tak to není funkční. A že krásnější věci navrhují architekti a funkční věci dělají dopraváci, protože se tam dobře projíždí autem. Tyhle nesmysly musíme dostat pryč, jinak se naše profese nikam neposune.

David Mateásko: Rád bych ještě zmínil jedno téma. Ve městech, jako je Kolín, bývá městská památková rezervace, středověká kultura určité hodnoty. Lidé tam jezdí na výlety za středověkými památkami. Památková zóna má své advokáty, památkáře, památkovou péči. Existují ale také další období historie, na která se zapomíná. Kolín je středověký, ale je zde radnice z konce 19. století, která je jedna z nejhezčích v Čechách. Je dokladem toho, že na konci 60. let 19. století byly revoluční procesy, jejichž výsledkem byl vznik samospráv. To, že máme starostu, máme samosprávu, je výsledkem tohoto procesu, který dokládá stavba radnice. Na to bychom měli být hrdí.

V Kolíně je také architektura z první republiky, která vypadá strašně, je poničená, přitom bychom si jí měli vážit. Ve společnosti tohle vůbec není zakořeněné. Neexistuje povědomí o hodnotě kultury 19. a 20. století. Jednou z rolí městského architekta by proto měla být advokacie těchto budov, protože se v poslední době velmi likvidují. Navíc existují různé dotace pouze na opravu památkově chráněných domů. Ale na budovy, které nejsou památkami, nelze získat nic a povědomí majitelů o jejich hodnotě bývá nulové.

Příklady dobré praxe

Co lze udělat pro to, aby více měst mělo svého městského architekta?

Miroslav Vodák: Funguje propagace pozitivních příkladů. Pokud někoho zkritizujete, že něco dělá špatně, je dobré rovnou ukázat návod, jak to udělat dobře. Je skvělé, když se starosta potká přímo se starostou, popíše svou zkušenost, výhody a nevýhody, kolik to stojí, jak to funguje. Je také důležité zmínit, že zřízení funkce ještě neznamená vůbec nic. Je to o lidech, o důvěře mezi vedením města a městským architektem. Architekt musí poznat místo nejenom urbanisticky, ale musí také navnímat  vztahy ve městě, jakou zde kdo má pozici.

Stašek Žerava: Myslím, že je důležité říct, že není malých rolí v oblasti městských architektů. Pracoval jsem ve stotisícovém městě na útvaru hlavního architekta, teď dělám v sedmitisícových Šlapanicích a nebaví mne to o nic méně. Je to jiná disciplína a je to mnohem osobnější. Je také třeba říci, že existují chudá a bohatá sídla. Někdo má velké daňové příjmy, někdo ne. Na jednu stranu mi imponují dobré příklady jako je Litomyšl a Dolní Břežany, ale nesmí to být jediný motiv. Nejde o to, aby vyhrála některá sídla, ale aby všechna získala standard, který lidem umožní dobře a kvalitně bydlet. Myslím, že mnohem inspirativnější je přijít do zadluženého města, kde může městský architekt se samosprávou ukázat, že lze najít řešení.

Miroslav Vodák: Je důležité neargumentovat jen tím, že architektura je krásná. Architektura je nejenom o tom, jak vypadá, ale i jak funguje nebo kolik stojí, a to v horizontu třeba 50 let. My máme například data z architektonických soutěží. V soutěžích lze hodnotit také ekonomiku projektu a máte zde porotu, která ji hodnotit umí. A pokud tomu nerozumíte, tak si postavíte drahý a špatný dům. Kdybychom se dostali k datům z běžných zakázek, tak ta vám ukážou, že architektonická soutěž není o hledání krásy, ale že jde o dlouhodobě nejvíce efektivní řešení. V České republice se prostaví každý rok asi 50 miliard korun jen za to, co vnímáme jako architekturu, ale dalších 300 miliard jde do silnic, infrastruktury a dalších projektů.. Kolik z nich řeší architekti?

Jaroslav Paznocht: Podle mě je potřeba obcím jasně ukázat a říct, že městský architekt má obrovskou cenu při přípravě. Čím je projekt na začátku lépe připravený, tím se lépe stihnou termíny, tím je lepší výběrové řízení na realizaci a snáze se vše řeší. Pokud je projekt dobře připravený, vzniká méně problémů a tím se šetří peníze a čas. Spousta drobných problémů se vyřeší předtím, než se začne stavět. Důležité je ukázat, že mít městského architekta, i když něco stojí (možná desetiny procenta ceny staveb), se vyplatí. Nic nejde hned a výsledky nebudou zítra, ale v delším čase se pozitivní změny projeví.

Článek bude publikován v říjnovém vydání časopisu ASB.

Diskutující

Petr Lešek 

Vystudoval Fakultu architektury ČVUT. V roce 2002 založil s Romanem Brychtou a Adamem Halířem Projektil architekti. Od roku 2003 je partnerem Ondřej Hofmeister. Zabývá se návrhy a realizacemi od malého měřítka interiéru, přes stavby a veřejné prostory po územní plány. V ČKA se věnuje tématům architektonických soutěží a zadávání veřejných zakázek.

Stašek Žerava 

Architekt, urbanista, jednatel ateliéru Bonmot Olomouc, člen Představenstva ČKA a Pracovní skupiny Urbanismus. Působil ve státní správě, managementu společnosti Drupos, 5 let byl hlavním architektem města Olomouce. V současnosti působí jako externí městský architekt ve Šlapanicích u Brna. Externě přednáší na PřF UP Olomouc.

Miroslav Vodák

Absolvent Fakulty architektury ČVUT. Architektonickou praxi získal v ateliérech A8000 Střítecký Krupauer a CGA Architects v New Yorku. Kromě projektové praxe se jako člen spolku CBArchitektura věnuje propagaci architektury veřejných staveb a veřejného prostoru a organizaci architektonických soutěží. Je předsedou Komise pro architekturu a územní plánování města České Budějovice.

Jan Mach 

Vystudoval libereckou FUA TUL. Během studia spolupracoval s architekty Petrem Stolínem a Martinem Rajnišem. V roce 2008 založil s kolegy studio Mjölk architekti. Od té doby pracuje a dýchá pro tento ateliér, ve kterém se zpracovalo na tři stovky projektů. V letech 2015 a 2017 vedl ateliéry na FUA TUL. Je městským architektem České Kamenice.

Ivan Gogolák 

Absolvent Fakulty architektury ČVUT. Pracuje v atelieru gogolák + grasse. Mimo účasti ve veřejném diskurzu a soutěžích realizuje řadu územních studií, územních a regulačních plánů. Zaměřuje se i na publikační činnost, přednášky a rovinu historie, aplikace a budoucnosti urbanistických idejí a procesů.

David Mateásko 

Studoval architekturu a scénografii. V počátku své praxe se věnoval úpravám divadel a později novostavbám, rekonstrukcím a interiérům, převážně privátního charakteru. V nedávné době realizoval projekty větších celků spojených s tematikou bydlení. Od roku 2016 je architektem města Kolína. Od roku 2012 působí ve Stavovském soudu ČKA. Od roku 2014 jako jeho předseda.

Ondřej Lochman 

Absolvent magisterského programu učitelství anglického jazyka a občanské výchovy na TU v Liberci. V roce 2009 obhájil doktorskou disertaci na UK v Praze. Působil jako konzultant, facilitátor a školitel řady vzdělávacích projektů, dále jako ředitel Národního centra DofE. Od roku 2014 působí jako starosta Mnichova Hradiště.

Jan Papajanovský

Od roku 2018 je starostou pětitisícové České Kamenice na severu Čech, do funkce byl zvolen ve 23 letech. Ve městě pod jeho vedením začal působit městský architekt, proběhla také mezinárodní architektonická soutěž na rekonstrukci kina.

Jaroslav Paznocht

Vzděláním regionalista a ekonom, povoláním již šestým rokem starosta malé obce se spoustou specifik a problémů ležící na dohled hlavního města. Neustále se učí racionálnímu, efektivnímu a dlouhodobému vedení obce ve prospěch sousedů ze Středokluk.

TEXT: Jolana Říhová
FOTO: Petr Novotný