Dům plný umění a osobních příběhů. Malířka proměnila stodolu na Českolipsku v neobyčejné útočiště

Na samotě u Stvolíneckých Petrovic na Českolipsku stojí malý bílý dům, který je mnohem víc než rodinným útočištěm. Stair House malířky a vizuální umělkyně Lucie Jindrák Skřivánkové vznikl jako komplexní umělecké dílo propojující architekturu, autorský design, výtvarné intervence a okolní přírodu. Architektonický koncept navrhl Jan Žaloudek, interiér pak jeho majitelka proměnila v osobní svět, v němž má každý detail svůj příběh. Ústředním motivem se stalo betonové točité schodiště, které dalo domu jméno i jeho charakter.

Zvenčí připomíná bílý Stair House svým zaobleným tvarem Fat House rakouského konceptuálního umělce Erwina Wurma. Za jeho strohou fasádou se však skrývá interiér plný barev, struktur, neobvyklých materiálů a osobních vzpomínek. Lucie Jindrák Skřivánková pojala dům jako gesamtkunstwerk, tedy svébytné umělecké dílo, v němž se jednotlivé disciplíny neskládají pouze vedle sebe, ale vzájemně se ovlivňují.

Stair House stojí téměř na samotě na konci vsi, mezi svažitými loukami, pastvinami, remízky a stromy. Na pozemku se nachází historická myslivecká roubenka a také pozůstatky někdejší stodoly, z níž zůstaly kamenné obvodové zdi. Právě její půdorys se stal základem nového domu.

Pozemek pořídila majitelka jako klidné místo pro rodinu, kam by mohli z rušné Prahy unikat. Projekt však postupně přerostl původní představu rodinného zázemí. Po dokončení architektonického konceptu pokračovala majitelka ve vlastní režii a do domu promítla svůj výtvarný jazyk, zkušenosti z cest i osobní vztah k místu.

„Snažím se vybudovat autentický otisk mé osobnosti. Téměř každý detail tu vypráví příběh z mého života a našich cest po světě. Stair House má člověka dovést ke klidu, meditaci a uzemnění,“ popisuje Lucie Jindrák Skřivánková.

Interiér jako pokračování malířského plátna

Materiálová paleta domu staví na kontrastech. Beton, nerez, dřevo, textil, sklo a keramika se potkávají v kombinacích hladkých a hrubých, tvrdých a měkkých povrchů. Pórovitý beton doplňuje keramická dlažba, ručně vykládané dýhy, plasticky pojednané stěny nebo haptická tapiserie. Interiér tak nepůsobí jako neutrální pozadí pro umělecká díla, ale jako jejich přirozené pokračování.

Jedním z opakujících se motivů je modrá barva, kterou majitelka spojuje se vzduchem, oblohou a pocitem volného prostoru. Objevuje se na lavici, klikách i výrazném zvlněném žebříku vedoucím z hlavní ložnice do malé meditační místnosti pod střechou.

Ve spolupráci s designérem Ivem Jedličkou vznikl mimo jiné ručně intarzovaný jídelní stůl a výtvarně pojaté úložné prostory. Jejich motivy vycházejí z charakteru místa i z osobních asociací autorky. Opakují se v nich schodiště, sluneční paprsky, hvězdná obloha, divoké ptactvo nebo vulkanické horniny.

Za jídelním stolem je umístěna tapiserie s výrazně strukturovaným povrchem. Není určena pouze k pozorování. Její chlupatý povrch vybízí návštěvníky, aby do něj kreslili rukama a zanechali v domě vlastní stopu. Umění zde není oddělené od každodenního života, ale stává se jeho součástí.

Výraznou roli hraje také osvětlení. Svítidla z papírmašé se zelenými a cihlovými barevnými přechody připomínají fantaskní tvory vznášející se pod stropem. Vynikají i skleněná svítidla v jídelně a koupelně.

Dalším originálním prvkem je zvlněný modrý žebřík, který si majitelka sama navrhla. Interiér doplňuje také designová stolička připomínající komínek barevných ručníků. I zdánlivě drobné předměty tu mají vlastní výraz a podílejí se na celkové atmosféře domu.

Betonové schodiště jako socha i místo k posezení

Nejdůležitějším architektonickým prvkem Stair House je úzké betonové točité schodiště, které propojuje otevřený obytný prostor v přízemí s ložnicemi v patře. Jeho úloha přesahuje běžnou komunikační funkci. Majitelka chtěla vytvořit výraznou sochařskou instalaci, která současně nabídne místo k posezení a pozorování okolní krajiny.

Kvůli prostorovým možnostem domu bylo schodiště odlito mimo stavbu, na místo dopraveno jeřábem a spuštěno střechou do interiéru. Jeho kompaktní tvar odpovídá malému půdorysu domu, přitom se stává dominantou celého obytného prostoru.

Inspirace pro schodiště má také osobní rozměr. Majitelka se nechala inspirovat v jednom londýnském domě rodinného přítele Petera Schillera, jednoho z Wintonových dětí, kde její malé dcery rády sedávaly na schodech. Právě tento jednoduchý obraz se jí spojil s pocitem klidu a bezpečí. Podobné místo chtěla vytvořit i ve vlastním domě.

Bílá stavba jako kontrapunkt k historické roubence

Architektonický koncept Stair House navrhl Jan Žaloudek. Vycházel přitom z charakteru okraje vsi, kde se potkávají historická roubenka, stromy, svažitá louka s pasoucími se srnkami a pozůstatky původní stodoly. Záměrem nebylo vytvořit solitér, který na sebe strhne veškerou pozornost, ale doplnit stávající prostředí současnou stavbou.

Nový dům proto původní stodolu půdorysně kopíruje a zachovává také tradiční venkovskou sedlovou střechu s pálenou krytinou. Jeho bílá fasáda však vůči tmavé historické roubence vytváří záměrný kontrast. Architekt se volně inspiroval také drobnými kapličkami v krajině a zděným barokním kostelem v nedalekém Úštěku, které se materiálně i výrazově odlišují od roubených štítů okolních domů.

„Moje snaha byla nadčasovým, nebo snad až bezčasým domem doplnit toto místo, ne si ho pro sebe uzmout,“ shrnuje Jan Žaloudek.

Tomu odpovídá i způsob, jakým je dům zasazen do pozemku. Nemá oplocenou zahradu ani výrazné zídky, pouze úzkou dřevěnou terasu, která vymezuje přechod mezi interiérem a loukou. Pozemek zůstává součástí okolní krajiny, nikoli odděleným soukromým světem.

Z bočních a čelních pohledů působí stavba jako kompaktní, téměř uzavřená hmota. Směrem do louky se však přízemí otevírá velkoformátovým prosklením, které propojuje obytný prostor s výhledem do krajiny. Výrazným detailem fasády jsou hluboce osazená okna s fazetovými ostěními. Jejich podoba se během dne mění podle dopadajícího světla a dodává jinak jednoduché geometrii proměnlivost.

Majitelka později doplnila čistou architektonickou formu strukturovanou haptickou omítkou. Ta změkčuje přísnost bílého objemu a současně propojuje exteriér s materiálovým pojetím interiéru.

Od korejských lázní k meditační místnosti pod střechou

Původní architektonická studie pracovala s půdorysnou plochou přibližně 60 metrů čtverečních. V přízemí soustředila společný obytný prostor s kuchyní a jídelnou, hygienické a technické zázemí a saunu. V patře se nacházejí dva pokoje. Na poměrně malé ploše se tak podařilo propojit společenské zázemí s místy určenými k soukromí a odpočinku.

Jednotlivé části domu mají vlastní atmosféru, přesto se podílejí na jednotném konceptu. Koupelna například vychází ze zkušeností majitelky z Jižní Koreje a Japonska, kde ji oslovily tamní lázeňské prostory. Její pojetí odkazuje také k sopečné hornině v okolí domu.

Keramické dlaždice doplňuje umyvadlo v odstínu pálené hlíny a tónované zrcadlo. Již zmiňovaný modrý žebřík vede do malé zvukové meditační místnosti pod střechou. Prostor lze zcela zatemnit, takže nabízí podmínky pro poslech, meditaci i nerušený odpočinek. V kontextu celého domu jde o nejvýraznější vyjádření jeho zaměření na zklidnění a smyslové vnímání.

Rodinné útočiště, které se otevře dalším návštěvníkům

Stair House vznikal tři roky jako soukromé rodinné útočiště. Jeho příběh ale dokončením stavby nekončí. Lucie Jindrák Skřivánková chce dům nabídnout také k pobytům a pořádat v něm komorní retreaty zaměřené na jógu, meditaci, dechová cvičení, zvuk a výtvarnou tvorbu. Do budoucna počítá rovněž s rezidenčními pobyty mladých umělců.

Dům tak může získat další vrstvu významu. Vedle osobní výpovědi své autorky se stane místem sdílených zážitků a tvůrčího soustředění. Jeho architektura, interiér i vztah ke krajině přitom sledují stejnou myšlenku: nabídnout prostor, v němž člověk nemusí pouze bydlet, ale může také zpomalit, vnímat své okolí a hledat vlastní cestu ke klidu.