Chata nad vodou

Nevím, zda hranol na železobetonových nožkách hluboko zapuštěných do nejistého podloží lze vůbec nazvat chatou. Možná spíše místem, kde architektura splývá s řekou. Oba – on i ona – mají silné pouto k vodě a důvěrný vztah k současné architektuře. 

Místo poblíž zátoky velké řeky bylo rozhodující. Rodina žije rušným pracovním i společenským životem mezi dvěma velkoměsty, a tak občas potřebuje změnit rytmus dne. Hledali prostředí, které by bylo úplným protipólem městského života. Nakonec vnesli do venkovské atmosféry závan velkého světa. Většinu víkendů je navštěvují známí a přátelé.

„Voda se stále obměňuje: jednou je zelená, jindy modravá, potom se v ní odráží množství květů, později rozvinutého listí. Každé ráno je tu jiné, soutěže zpěvu ptactva ze širokého okolí a úžasné měnící se pohledy do krajiny zcela vyloučily z našeho života rádio i televizi,“ zdůrazňuje ona a přikládá polínko do ohně v krbu. Potom natáhne ruku směrem k lesu na druhé straně řeky a s úsměvem dodá: „Ani sedačka nemohla být ani za mák vyšší. Jinak by překážela ve výhledu, ale stejně na ní nikdo nesedí, všichni si dělají pohodlí ležmo. Dům je naležato, krajina nikam nespěchá, voda klidně plyne, a tak i lidé se tu chtějí jaksi zvodorovnit.“   

Nadnesený dům
Dům se vyznačuje jednoduchou formou a nekomplikovanou architekturou, přírodními povrchy a velkými zasklenými stěnami. Je osazen v jedné linii s okolní krajinou. Otevřenou částí je přivrácen k řece. Skleněná stěna odděluje, ale možná spíše spojuje vnější sezení na celodřevěné terase s obývacím pokojem a jídelnou.

Stavbu založili na subtilních sloupech, které přenášejí zatížení konstrukce domu do pilot. Takové základy jsou nevyhnutelné, když se staví na nesoudržném podloží. Navíc se voda z řeky často a bez výstrahy v nepravidelných intervalech vrací až k nohám domu. Břicho chalupy na betonových nožkách však musí zůstat za každých okolností v suchu, a tak nohy vyrostly víc než půl metru nad úroveň hladiny rozvodněné řeky, jíž dosáhla stoletá voda. Pro měnící se podmínky v podloží bylo třeba rozhodnout, zda sloupy budou masivnější, nebo se obytné místnosti ocitnou na tenčích nosných sloupech obutých do pilot.

„Nechtěli jsme, aby působily masivně, proto jich muselo být více. Podmínkou bylo, aby jejich uspořádání nepřekáželo při parkování auta i člunu. V přízemí je malá místnost s vodáckými potřebami a dílna. To je vše, k čemu by se voda mohla dostat.“

Návrhy a vizualizace chaty jsou autorským dílem architektky Andrey Očkové. Během realizace se oproti původnímu návrhu změnilo umístění vnějšího schodiště.

Ohněm a vodou
Do zařízení mnoho neinvestovali. Přiměřeně – tak, aby měli velký jídelní stůl pro všechny členy rodiny a víkendové hosty. Kolem stolu se rozehrává i dispozice kuchyně s ostrůvkem a umístění obývacího pokoje soustředěného mezi výhledem na řeku a krbem uprostřed místnosti. Majitelé se těšili na velký prosvětlený prostor, který spojí jídelnu, kuchyň a obývací pokoj v ucelený interiér.

Tento námět se sice opakuje u mnohých moderních domů, ale architektka neváhala a společenskou zónu obohatila i o možnost rozšířit se o další místnost: v ložnici stačí roztáhnout posuvné dveře a ta se stane součástí celého prostoru. „Mám ráda poezii ohně. Centrum interiéru spojuje v sobě přírodní živly – oheň i voda jsou přítomny, stejně jako obraz úrodné země a čistého vzduchu. Na krb je vidět z každého místa obytného prostoru, dokonce i z ložnice,“ rozpovídala se ona.

Na površích stěn a podlah si dali záležet. Zvítězil názor, že nejlepším nábytkovým kusem je samotný dům. Přírodní materiály – kámen a dřevo – „zařídily“ dům v přesně takovém duchu, jak si představovali. Nevtíravě, ale s velkou mírou vkusu.

Zeptali jsme se Ing. arch. Andrey Očkové na způsob, jakým postupovala na břehu tiché řeky. „Postavili jsme chatu v zátoce, ale perspektivně se má stát příjemným bydlením pro rodinu. Tři ložnice zatím slouží nájezdům hostí, kteří se těší z výhledu na řeku. Ani exteriér a ani interiér jsme nezatěžovali žádnými prvky navíc. Kompozici jsem navrhla vysloveně pro potřeby této rodiny. Majitelé chtěli vést rodinný i společenský život v otevřeném prostoru spojeném s vnějším prostředím, na které se velmi těšili. A proč „kubická“ architektura? Konstrukčně jsme museli začít na pilířích až ve výšce dva a půl metru. Kdybychom chtěli přidat ještě sešikmenou střechu, dostali bychom se minimálně do devítimetrové výšky domu. Nechtěli jsme, aby dům trčel. Úkolem bylo, aby se ztratil v přírodě nejen mezi stromy, ale díky své nenápadnosti i pod popínavým přísavníkem. Navíc je kraj rovinatý, takže si tu najde své místo jednoduchá a funkční architektura. Obvodové zdivo je z cihel, ale na povrchových konstrukcích se pracovalo výlučně se třemi materiály, které se navzájem střídaly: břidlice, dub, akát. Akátové dřevo použité na vnějších obkladech je v našich podmínkách docela přirozené. Roste u nás, nechtěli jsme vnášet do tohoto prostředí cizokrajné dřeviny. Akát dobře snáší vlhko a vodu. Povrchy konstrukcí se nelakovaly; napouštělo se speciálními oleji tak, aby použité přírodní materiály stárly spolu s obyvateli domu. Jak vtipně říkají domácí – akát časem zešediví dříve než oni. Teplo se přivádí krbem a podlahovým topením, které nenarušuje vzhled interiéru. V zadním traktu domu se podařilo umístit atypickou koupelnu s designovým umývadlem na dřevěné noze a dřevěnou kádí místo vany, která je nejen estetická, ale i pohodlná. Z chodby se vstupuje do tří samostatných ložnic, které mají druhý východ přímo na terasu. Lidé v takovém domě mohou být podle okolností s těmi ostatními, nebo se mohou uchýlit do soukromí. Terasa obtéká tři obvodové stěny domu a umožňuje sestoupit jedním schodištěm do zahrady pod hlavní částí obytné zóny nebo druhým schodištěm ke vstupu na pozemek. Takovéto přírodní prostředí je příjemnou výzvou k dobrému architektonickému návrhu. Myslím, že to vyšlo a rodina je zde nadmíru spokojená.“

Marína Ungerová
Foto: Dano Veselský