Nádraží v Havířově vstalo z popela. Lze si v něm zahrát basket i bowling

Boj o osud nádraží v Havířově trval přes deset let. Hala postavená v bruselském stylu přežila i díky nadšencům, kteří upozorňovali na její hodnotu a zároveň v ní pořádali různé akce. Demolice už měla začít, odpor veřejnosti ale pomohl změnit postoj Správy železnic i města Havířova. Díky tomu se výpravní hala proměnila ve sportovní i kulturní zázemí.

Prosklená hala havířovského nádraží byla vždy tak trochu vetřelcem. Stavba architekta Josefa Hrejsemnou, navržená roku 1959, vítala návštěvníky nového hornického města, postaveného jen o pár let dříve na zelené louce. Havířov se stal známý hlavně díky budovám ve stylu socialistického realismu. Vzdušné průčelí nádraží, vysoké dvanáct metrů, se už ale chtělo poměřovat spíše s architekturou vznikající na západě.

Velkorysé řešení se však stavbě stalo málem osudným. Železničáři začali už v roce 2010 kritizovat předimenzovanost haly, neodpovídající počtu cestujících, i obtížné vytápění. Společně s městem proto začali připravovat demolici původní budovy a stavbu nového dopravního terminálu.

Havířovské obytné soubory z 50. let právě v duchu socialistického realismu získaly památkovou ochranu poměrně rychle po sametové revoluci ¬– nádražní hala se ale památkou nestala. Proti jejímu zbourání se nicméně postavila Česká komora architektů i řada dalších odborníků a odbornic. Upozorňovali, že budova je skvělým příkladem nadechnutí české architektury po světové výstavě v Bruselu, která znovu vrátila do hry lehké a elegantní konstrukce.

Veřejná tsunami zachránilo halu

Nezůstalo ale jenom u petic a demonstrací. Zcela zásadní podíl na záchraně nádraží měl spolek Důl architektury, který začal místo kultivovat zevnitř a pořádal tu akce pro veřejnost. Nadšencům se povedlo ve zchátralé hale ozdobit vánoční strom a bývalá restaurace ožila pravidelnými cestovatelskými přednáškami nebo kurzem animace.

Spolek dokázal zachránit i plastiku Václava Urbana Směrník stojící před vstupem, kterou tehdejší vedení města odmítlo opravit. Vítězství to ovšem bylo jen poloviční a betonovou sochu už na místě nenajdeme. Díky veřejné sbírce se ji alespoň podařilo odvézt do Ostravy, kde dnes zdobí sídlo Národního památkového ústavu. Tlak veřejnosti byl nakonec natolik zásadní, že Správa železnic společně s městem Havířovem zamýšlenou demolici cenné budovy přehodnotila. Čekárny a prodej jízdenek se přemístily do bočního křídla budovy a z původní haly se stalo multifunkční sportovní centrum Fénix pro školy i veřejnost.

Holubice s utopenci

Mramorovou dlažbu sice nahradila dřevěná podlaha a barevné čáry označující hřiště na basketbal, volejbal i badminton, jinak ale Daniel Labuzík z Ateliéru KOHL architekti popisuje snahu o zachování co největšího množství prvků. Hráči využívají jako střídačky původní stolky na odkládání zavazadel a na fair-play dohlíží holubice z 65 m2 velké mozaiky. Dílo sklářského výtvarníka Vladimíra Kopeckého, který se přímo podílel i na československém úspěchu při EXPO 58, bylo jedním ze zásadních argumentů, proč halu opravit.

Na protilehlé straně přibyla lezecká stěna a podařilo se zachránit i šikmo umístěné schodiště do mezipatra, kde se dříve nacházela restaurace. Guláš a utopenci tady už nevoní, prostor zaplnily tři bowlingové dráhy. Pokud jste tento sport s přáteli hráli většinou jen v temném sklepě, překvapí vás ze dvou stran prosvětlený prostor. Během čekání na postavení kuželek můžete pozorovat přijíždějící vlaky na koleji přímo vedle vás.

Od partnerů ASB

Autonomie a úspory díky české baterii a sálavému vytápění

Střechy a terasy bytového domu Panorama Plzeň

Úspěch akce ale závisel z velké části na obnově hlavního průčelí. Nové hliníkové rámy se snaží co nejvíce imitovat původní subtilní fasádu, jejíž dělení na 243 skel zůstalo zachováno. Repasí prošly i velké hodiny nebo původní nápis Havířov, inspirovaný ručním písmem.

Investoři během záchrany vysloužilých staveb často tíhnou k méně náročnému provozu, který může být k původní konstrukci velmi citlivý, ale ne vždy jí vrátí potřebnou energii. V Havířově zkusili budovu využít na maximum a výsledkem je dům, který naplno slouží obyvatelům města čtrnáct hodin denně.