Muzeum Voorlinden

Holandská malba je plná světla. Zvláštně stříbrného, neuchopitelného světla. Odráží se v perlovém náhrdelníku, dopisu od milence i v proudu nalévaného mléka od Vermeera van Delfta. Proniká mlhou a láme se na vlnách Severního moře. A zejména osvětluje největší sbírku moderního umění v krajině u nizozemského Wassenaaru nedaleko Haagu.

Světlo je dominantou muzea Voorlinden, které se veřejnosti otevřelo v září 2016. Vzniklo speciálně pro potřeby sběratele Joopa van Caldenborgha. Jeho sbírka současného umění je největší v Nizozemsku. Podnikatel v chemickém průmyslu si v důchodu splnil sen a postavil prostor, kde může část z jeho celoživotní sbírky zhlédnout i veřejnost.

Pro tento prostor zvolil krásné místo – na pozemku se nachází udržovaný park, louky, les, písečné duny i původní novogotická vila z 19. století. Za návrhem nové galerie stojí renomované rotterdamské studio Kraaijvanger Architects.

„Nechtěli jsme vytvořit muzeum jako ikonu, ale jako místo, které slouží výlučně výtvarnému umění,“ vysvětluje architekt Dirk Jan Postel, dlouholetý partner studia.

„Budova musela sloužit sbírce a utvořit si vztah s okolní přírodou. Klient chtěl budovu, která bude sloužit umění, ne ostentativní gesto.“ Výsledkem je minimalistická stavba, nemilosrdně precizní ve zpracování detailů a jedinečná v práci se světlem.

Podřízenost výhledům

Koncept budovy je fascinující svou jednoduchostí. Namísto obligátního hromadění „bílých kostek“ se struktura budovy skládá z paralelních stěn. Rozměry jsou velkorysé. Stěny jsou od sebe vzdálené 8 m, strop má výšku 5,26 m. Jeden z důvodů pro volbu tohoto řešení je nádherná okolní krajina.

Zasklení otevírá ná­vštěvníkům panoramatické pohledy do rozmanitých krajinných prostředí. I interiér budovy je komponován jako série vedut, už od vstupu se návštěvník může rozhlédnout po celém 25 m dlouhém prostoru. Celková dispozice se skládá z 20 galerijních prostor fungujících jako triptych.

První část je určena pro vystavování Caldenborghových sbírek, druhá aktuálním výstavám organizovaným muzeem. Třetí část je věnována specifickým stálým projektům. Jeden prostor je určen pouze pro sochu Richarda Serry s názvem Open Ended, při jejím návrhu se sochařem architekti přímo spolupracovali.

Vlastní místnost mají i malby Jamese Turella nebo interaktivní socha Bazén argentinského umělce Leandra Erlicha. Výstavní prostory doplňuje zázemí pro návštěvníky, obchod se suvenýry, kavárna a restaurátorské dílny, které jsou v souladu s celkovým konceptem také otevřené pohledům návštěvníků.

Servisní stěny jsou obložené kamenem stejné barvy jakou mají okolní duny.
Servisní stěny jsou obložené kamenem stejné barvy jakou mají okolní duny. |

Neviditelné muzeum

Ačkoli je nové muzeum o mnoho větší než jeho starší partner, díky čitelné horizontální kompozici působí paradoxně jako menší. Přispívá k tomu i materiálové řešení. Nosné stěny jsou v exteriéru obloženy přírodním kamenem stejné barvy, jako mají okolní duny. V interiéru jsou naopak čistě bílé, aby nerušily expozice.

Celý interiér se podřídil tomu, aby vynikly sbírky. „Vždy jsme začínali se stejnou otázkou – je tato tabulka nebo kamera skutečně nutná?“ říká architekt Dirk Jan Postel. „Pokud ano, snažili jsme se je ukrýt. Například jsme použili aspirační detektory požáru. Ty nasávají vzduch, ale detekce kouře probíhá jinde. Ve stropě vidíte pouze malý otvor.“

Všechny potřebné instalace jsou ukryty v nosných servisních stěnách. V celém prostoru se řídili pětistupňovou strategií: vyhnout se, skrýt, snížit, integrovat a organizovat. Architekti dokonce na míru vyvinuli zvláštní systém nouzového osvětlení – zelené tabulky EXIT by působily rušivě, jsou tedy skryté pod omítkou.

Rozsvítí se pouze tehdy, bude-li to třeba. Nouzová orientační světla však nejsou největší inovací, kterou Kraaijvanger Architects pro muzeum vymysleli. Ve spolupráci s projekční firmou ARUP navrhli a zrealizovali inovativní osvětlení samotného umění.

Dobré umění ve tmě je na nic, ale správné osvětlení mu umí přidat dimenzi navíc. Nejlepší světlo je přirozené, ale nepřímé, aby malby neničilo. Osvětlovacím tělesem v muzeu Voorlinden je celá střecha.

Membrána slouží jako difuzor.
Membrána slouží jako difuzor. |

Živé světlo

Dirk Jan Postel se netají svou inspirací. V roce 1987 navštívil tehdy nedávno dokončenou galerii The Menil v Houstonu a od té doby byl fascinován speciální střechou, která „chytá“ jižní světlo. „Je tam živé světlo, které odpovídá charakteru sbírky,“ říká architekt.

„Znáte pavilon postavený umělcem Erwinem Heerichem pro muzeum Insel Hombroich? Nechává v něm střídat severní a jižní světlo a vidíte ten rozdíl. Maluje s počasím. Když se slunce skrylo za mraky, světlo se změnilo. Začal jsem přemýšlet, jak bychom mohli tento princip využít.“

Výsledkem je střecha složená z několika vrstev. Celou galerii překrývá horizontální konstrukce z bílých hliníkových panelů. V každém z nich je 45 hliníkových trubiček seříznutých pod úhlem, které fungují jako světlíky. Přivádějí k expozici jižní světlo, jsou schopné zachytit asi 20 % denního světla. Celkově se na střeše nachází až 115 000 těchto světlíků.

S náročným úkolem architektovi pomohl Andrew Sedgwick z projekční firmy Arup. „Nejprudší úhel, kterým v Holandsku svítí slunce, je 62 stupňů. Pokud bychom světlovod seřízli pod tímto úhlem, slunce nikdy nepřijde. Potom vás napadnou otázky jako třeba: jak velký by měl světlovod být? Například zjistíte, že u trubek s průměrem menším než 12 cm už hliník nelze upravit práškovou barvou.“

Celý proces prošel několikanásobným testováním. „Ukázalo se také, že i když se nám podaří získat 500 až 700 luxů, některé výstavy vyžadují maximálně 200,“ říká Andrew Sedgwick. „Potřebovali jsme něco flexibilního.“ Na řešení přišli společně s firmou VDL.

Je jím krycí deska, která se může elektricky posouvat nad střechu dané místnosti a temperovat světlo. Střecha, která je sama o sobě uměleckým dílem, je „jen“ filtrem slunečního světla. Skutečná skleněná střecha je pod ním. Pod skleněnými tabulemi osazenými v ocelové konstrukci se nachází poslední vrstva. Bílá textilní membrána funguje jako difuzor.

„Když slunce dostatečně nerozložíte, bude drsné. Když ho rozložíte příliš rovnoměrně, máte pocit, že je umělé,“ vysvětluje Dirk Jan Postel třetí vrstvu. „To je důvod, proč jsme membránu navrhli. Když se zaměříte na umění, nevnímáte světlo, všimnete si ho až v druhém plánu. Ale vnímáte, že je to denní světlo.“

V ocelových nosnících skleněné střechy se nacházejí LED lampy. Jak se stmívá, postupně se rozsvěcují a nahrazují denní světlo. Svítidla jsou otočena vzhůru, aby do výstavních prostor pronikal jen nepřímý odraz světla. Membrána i svítidla prošla stejným testováním jako světlíky.

Celá střecha musela fungovat jako dokonalý stroj, ale zároveň být nenápadná a skrytá z dohledu. Investor, Van Caldenborgh, si dal záležet na tom, aby byl účastníkem při každém kroku návrhu. Celý koncept muzea Voorlinden je postavený na plnohodnotné práci s přírodními zdroji.

Nepřehlédněte: Zo zničeného móla živý verejný priestor

Architekti však nepodřídili vše jen světlu nebo výhledům, celá stavba respektuje místo, v němž se nachází. Oblast okolo města Wassenaar slouží jako zdroj pitné vody pro metropolitní území Haagu, a tak museli při stavbě dbát na její ekologickou stopu. Nepoužili žádný materiál, který by mohl potenciálně zničit vodní zdroje.

S výjimkou betonového sklepení je možné celou budovu rozebrat a materiály znovu použít nebo recyklovat. Kraaijvanger Architects se o efektivní využívání zdrojů zajímají. Čím více lidí začíná žít ve městech, tím je toto téma naléhavější. Muzeum Voorlinden je příkladem toho, jak lze se zdroji nakládat efektivně a inteligentně.

VOORLINDEN MUSEUM
Místo: Wassenaar, Holandsko
Architekt: Kraaijvanger Architects
Spolupráce: Dirk Jan Postel, Annemiek Bleumink, Hashmat Fagirzada, Rinske Wikkerink, Bart van der Werf, Laurence Meulman
Krajinná architektura: Niek Roozen, Piet Oudolf
Investor: Museum Voorlinden
Užitková plocha: 6 700 m2
Realizace: 2016
Text: Karolína Barényi
Foto: Kraaijvanger Architects

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 3/2019.

Komentáře