Myšlenky Miese van der Rohe stále aktuální

5. června 2009

Čtyři sta kilometrů jižně od Buenos Aires stojí na pobřeží v borovém lese dům na písku. Vypadá, jako by vyrostl spolu se stromy; některé procházejí střechou, jiné středem domu. Tohle soukromé letní sídlo navrhl argentinský ateliér BAK arquitectos a svým designem se hlásí k odkazu architekta Miese van der Rohe a jeho návrhu cihlového domu z roku 1924, který nebyl nikdy realizován.

Pohledovou cihlu jako materiál chtěli využít investoři. Ti také přišli s požadavkem na plochou střechu. Tyto dva prvky, spolu s výší rozpočtu a představou o počtu místností, tvořily jediné výchozí zadání, zbytek nechali na architektech. „Okamžitě se nám všem vybavil Miesův dům,“ říkají členové studia María Victoria Besonías, Guillermo de Almeida a Luciano Kruk.

„Ale věděli jsme, že musíme zvážit, jestli nám tahle inspirace pomůže i v tomto konkrétním zadání.“ Pomohla. Miesův návrh cihlového venkovského domu u Berlína nebyl nikdy zrealizován, ale některé jeho myšlenky, například vazbu cihly a skla, použil světoznámý architekt ve svých pozdějších dílech. Ovšem i ve formě návrhu jsou jeho vize, jak je vidět, inspirativní. Půdorys svou volnou strukturou připomíná obrazy nizozemské skupiny De Stijl. A stejně se můžeme dívat i na návrh trojice BAK arquitectos.


Od cesty vede k domu dlážděná cesta, která překonává výškový rozdíl.

Zásadní bylo rozhodnutí propojit exteriér s interiérem, nechat venkovní prostředí vplout do domu, doslova do něj vrůst. Při návrhu dispozice bylo třeba skloubit přání investorů, kteří chtěli dvě ložnice, dvě koupelny (jednu en suite), šatnu a krb v blízkosti domu. Zároveň se snažili tvůrci navrhnout dům tak, aby bylo nutné pokácet co nejméně borovic. Proto stavbu umístili do horní, nejvyvýšenější části pozemku. Dům je tak ukrytý v lese a z cesty se k němu majitelé dostanou po schodišti.

Stěny trochu jinak
Architekti museli zahodit představu cihlového domu, která se vybaví každému z nás, tedy čtyři stěny a střecha. „Materiál ano, ale systém ne,“ shrnuje princip, se kterým přistoupili k návrhu, jeden z tvůrců Guillermo de Almeida. Prostory volně protékají, ale ne beze smyslu. Intimní části jsou obehnány zdí ze všech stran, naopak obytné pokoje se otevírají v rámci domu i mimo něj. Společenský sektor zahrnuje kuchyni a jídelnu, soukromou zónu zase ložnice s koupelnou. Třetím úsekem je pokoj pro hosty se sociálním zázemím.

S okolním lesem není dům propojen jen přes klasická okna. I v uzavřených místnostech, jako například v koupelně, jsou obyvatelé domu jednou nohou v písku, a to díky horizontálním oknům blízko podlahy. Tři stromy dokonce stavbou prorůstají: jeden střechou nad prostorem vchodu, druhý malým patiem, které přivádí světlo a vzduch do haly a jedné z koupelen, a třetí borovice prochází stříškou nad vchodem do ložnice pro hosty.

Do domu se vchází dvěma vstupy. K tomu hlavnímu se dostaneme nejkratší trasou z přístupové cesty. Schody jsou lemovány zídkou, která volně přechází do interiéru domu. I ke druhému vchodu musíme po schodech, tentokrát delších, ale také podél zídky, která lemuje krb a venkovní posezení.


Detail borovice prorůstající střechou.	Obývací pokoj má jednu stěnu zcela prosklenou. Důvod je nasnadě – okolní stromy příliš mnoho světla do interiéru nepouštějí.

Zevnitř i vně – režně
Režné zdivo najdeme nejen na exteriéru domku, ale i uvnitř. Důvod je nasnadě – aby zůstala zachována logika návrhu, ve kterém zdi volně probíhají z vnějšku dovnitř. V rámci zdí je nad horizontálními okny vložena skrytá výztuž, která v kombinaci s podpůrnými sloupy (skrytými v trámech) umožňuje s výhledy ven neomezeně pracovat. Strop z pohledového betonu slouží zároveň jako výztužný věnec. Plochá střecha je vyspádována do čtyř stran.

Beton a režné zdivo jsou tedy dominantními materiály v interiéru domu. Příčky jsou také zděné, ale tentokrát omítnuté, podlaha je keramická bez soklu, na hraně mezi stěnou a podlahou je drážka.
Na parcelu uprostřed lesa u pláže nemělo cenu zavádět plyn, vytápění proto architekti vyřešili umístěním krbu. Ten vytopí hlavní obytný prostor i ložnici majitelů. V hale jsou železná kamna, v pokoji pro hosty a v koupelnách se topí elektrikou. Dům je navržen tak, aby byla nutná co nejmenší údržba; počítá se v podstatě jen s penetračním nátěrem obvodových zdí.


Režné zdivo se objevuje v exteriéru i v interiéru domu.

Vtipná ekologie
Pro naše vnímání je dům příliš chladný – stojí mezi hustými stromy, pohledový beton také nepůsobí zrovna hřejivě a keramická podlaha studí už na pohled. Ale čtyři sta kilometrů jižně od Buenos Aires, tedy zhruba na úrovni Kapského Města v Jižní Africe, zřejmě potíže s nedostatkem tepla a světla mít nebudou. Dům je beztak využíván jen jako letní sídlo, proto bylo udržení příjemné teplotní pohody při návrhu zásadní.

Na druhou stranu stromy v takové blízkosti nepřinášejí jen samé výhody. Z ploché střechy je například nutné tu a tam odstranit napadané jehličí, hůře se také osvětlují vnitřní prostory přirozeným světlem. Architekti šli až do takových detailů, že navrhli systém interiérového osvětlení a jednotlivé bodové zdroje světla. Osvětlovací systém kombinuje hlavní zdroj světla umístěný na kolejnici, aby se podle možnosti mohly jeho jednotlivé prvky přesouvat.

A navrhli i nábytek. Je vyrobený z kanadské borovice. (Jedno vysvětlení dřív, než vás zarazí absurdita globalizace a otázka, proč dovážet dřevo z borovic přes celý kontinent, když kolem jich roste spousta: Architekti při návrhu mysleli ekologicky – toto dřevo pochází z beden, do kterých jsou zabaleny motory dovážené do Argentiny.)

Dům Casa de Ladrillo je poctou význačnému architektu Miesu van der Rohemu, který navrhl například vilu Tugendhat nebo Neue Nationalgalerie v Berlíně. Vznikl podle projektu, který nebyl nikdy realizován. Na zcela jiném místě, o osmdesát let později, BAK arquitectos dokázali, že Miesovy myšlenky mají živý náboj až do dnešních hi–tech dnů a že originalita za každou cenu není všespasitelným řešením. Vyžaduje odvahu otevřeně se přihlásit ke zdroji své inspirace a vyžaduje pokoru uznat, že vlastní nápady do stavby vložené už budou navždy jen potvrzením génia někoho jiného. V Argentině obě vlastnosti evidentně mají.