Partneři sekce:
  • Českomoravský beton

Zásady při zařizování společného obytného prostoru

Zásady při zařizování společného obytného prostoru

Společný obytný prostor – kuchyně s jídelnou a obývacím pokojem, je dnes oblíbenou dispozicí, všichni mohou být spolu, i když hostitelé připravují občerstvení, když přijde návštěva, případně se časově rozcházejí různé činnosti členů rodiny. Ovšem takový prostor má i svá úskalí a zařídit ho tak, aby byl funkční, sloužil dobře svému účelu, byl praktický a všichni se v něm cítili dobře, může být náročné. Jakých chyb se můžeme dopustit a jak je řešit? Na to jsem se do třetice ptala architektky Evy Rybníčkové.

První a důležitou možnou chybou je, že si takto otevřený prostor zvolíme, aniž bychom se v něm cítili dobře. Každému vyhovuje něco jiného, a to, že je kuchyně spojená s jídelnou či dokonce obývacím koutem trendem, neznamená, že to tak má mít každý. Je tedy vhodné se zamyslet, zda při běžném provozu všech obyvatel s jejich zvyklostmi toto propojení opravdu oceníme, anebo raději zvolíme více či méně oddělenější provozy. Nepředstavujme si hned příčku s dveřmi, stačí vyšší pult, širší posuvné dveře, pokud jde o novostavbu, tak i například řešení do tvaru písmene „L“, kdy je kuchyně od obývacího koutu „za rohem“.

Pokud se tedy rozhodneme žít v obytné kuchyni, je potřeba počítat s tím, že nás při sledování finálového zápasu může rušit zvuk mixéru, při poslechu oblíbené hudby v kuchyni naopak děti, dovádějící na sedačce. Ale čím dál více lidí se kloní k tomu, že právě toto a další detaily dělají život životem :).

Jaké dispozice mohou komplikovat využívání obytného prostoru?

Další chybou, pokud se rozhodneme pro spojený prostor, se může stát špatné řešení komunikačních tras. Aby se člověk cítil někde dobře, nemůže sedět „v cestě“. Je zapotřebí předem rozmyslet, kudy a k jakým dveřím, vedoucím do společného prostoru, se nejčastěji chodí, tyto trasy nechat volné a jasně definované, a v ostrůvcích klidu pak umisťovat jednotlivé funkce, ať už jde o jídelní stůl, sedačku, čtecí křeslo, pianino… Výjimku může čas od času tvořit velká oslava, kdy už je to víceméně jedno, protože jsou všichni všude, ale v základu by měl mít každý u jídelního stolu klid, na sedačce by neměl co chvíli uhýbat nohama z průchodu a na záda stoličky u pianina by neměl vést hlavní průvan od vstupních dveří.

Obytný prostor nelze vytvořit pouhým vybouráním nebo neumístěním dělící příčky. Obě místnosti je třeba sladit stylově, jaké jsou možnosti, co bychom naopak dělat neměli?

Je třeba si uvědomit, že spojený prostor už je třeba řešit jako jeden interiérový celek. Stylový nesoulad působí rušivě. Pokud tedy chceme bílou provensálskou kuchyň, je třeba počítat s účinkem světlého dřeva i v ostatních místnostech. Není pak samozřejmě nutné mít levandule po celém domě, ale vypadá vždy lépe, pokud se kupříkladu barevnost dřeva nábytku opakuje i v jídelně a obývacím pokoji, klidně v modernější formě.

Nebo lze držet linii tvarovou – máme-li třeba kuchyňská dvířka hladká lesklá v nějaké barvě, působí dobře, pokud se hladká lesklá dvířka objeví ještě i na nábytku obývacího pokoje, klidně v decentnější barevnosti… Určitá jednotnost stylu a barevnosti platí i pro textilie, podlahu… výrazné materiálové i barevné střihy jsou dráždivé, leckdy zbytečně upoutávají pozornost a odpoutávají ji od podstatnějších věcí. Interiérům nafoceným v časopisech je často vyčítána čtenáři jistá strohost a „neútulnost“, ale je potřeba si uvědomit, že běžným užíváním se do oněch „studených“ interiérů vnese ta kýžená barevnost, textilie, doplňky… a to, co bylo původně neútulné, se stane příjemným, nepřeplácaným prostorem k životu.

Zásuvky, umístění nábytku, přístup k oknům, to je často to poslední, na co bychom při zařizování mysleli…

Při zařizování interiéru lidé leckdy domýšlí estetický účinek vybraného zařízení a doplňků, ladí detaily, funkce, i na provozní logiku dojde, ale už nezbývá síla na domyšlení elektrických zásuvek, datových kabelů (i když to už v době Wi-Fi je naštěstí snazší) či ovladačů osvětlení. Ač se to může jevit jako samozřejmost a každý si sám sebe snadno představí, jak sedí s notebookem v pohodlném křesle, je potřeba se předem zamyslet nad tím, kam si ten notebook z toho křesla zapojím do sítě. Ve fázi stavby či větší rekonstrukce to není problém, po dokončení stavby už nezbývá, než vést kabely v lištách, případně nanovo sekat do zdí…

A nebo se další roky pokaždé vztekat, že vypínač k tomuto světlu je až… tamhle za skříní. Od zásuvek už je jen krok k vhodnému osvětlení. I to je nedílnou součástí pohody, která v interiéru panuje. Je důležité předem rozmyslet, kde je třeba zajistit světelnou pohodu v jaké intenzitě, kde umožnit doplnění například snadno přesunutelnými lampičkami, kde případně vytvořit možnost orientačního tlumeného osvětlení a podobně. Častou chybou jsou nevhodně zvolené zdroje – zářivky, reflektory. Barva (spektrum) světla je nejvhodnější co nejbližší dennímu světlu, člověk se v takovém světle cítí nejlépe. Studená svítidla útulný interiér neudělají, mohou dokonce změnit barevné působení jídel na stole, a to rozhodně není ku prospěchu. Obecně tedy platí, že zalití prostoru světlem od hlavního zdroje má být rovnoměrné a co nejbližší dennímu světlu, s akcenty si lze hrát více. Akcent stačí jeden, dva do celého prostoru.

Jak správně sladit barvy a materiály – kolik druhů použít, kolik barev, kde se nejvíce chybuje v řešení podlah, jak vyřešit, když chceme rozdílné podlahy v kuchyni a v obýváku?

Při ladění barev a materiálů v interiéru se lze pro základní zjednodušení řídit pravidlem tří prvků; dva jsou v rovnováze a jeden jako akcent. Může to být třeba bílá výmalba, bukové dřevo parket a nábytku a jako akcent výraznější lesklá barva, která se vyskytuje na dvířkách kuchyně, váze na jídelním stole… a třeba na koberci pod stolkem u sedačky. Nebo bílý bělený dub na podlaze a dvířkách kuchyně, k tomu černý nábytek jednoduchých tvarů a jako akcent několik chromových trubek a pop-artový barevný vzor potahu na retro křesle ze třicátých let. Doplňky ve všech barvách potahu křesílka a je to :).

Akcent zůstane akcentem, pokud bude skutečně ojedinělý a necháme mu prostor vyniknout. V přemíře zajímavostí se nakonec exkluzivní kousky utopí a promarní svoji příležitost být dominantou interiéru. Pokud máme nějaký vyloženě výstavní kousek nábytku, měli bychom mu připravit dostatečně nevtíravé okolní prostředí, vhodné osvětlení a „neshodit ho“ podobně zajímavými sousedy.

Pokud dodržíme logiku návaznosti buď stylové, materiálové nebo barevné, nemusíme se tolik bát, že bude výsledek v nesouladu. Míru různých doplňků a dekorací nelze obecně stanovit, každý se cítí dobře někde jinde, samozřejmě ale platí, že je lepší začít s méně věcmi a doplňovat, než si vydařený interiér schovat pod nánosem předmětů, kvůli nimž ani nelze uklidit. Nenazvala bych to chybou, je spíše škoda, pokud se pořizování a dolaďování interiéru příliš uspěchá a není prostor měnit a doplňovat drobnosti postupně. Interiéry žijí s námi, bylo by škoda, aby „zamrzly“ v době vzniku.

Ing. arch. Eva Rybníčková se narodila se v Praze, vystudovala Fakultu architektury ČVUT a Vyšší odbornou školu zahradnickou v Mělníce, pracovala v atelieru di5 architekti inženýři a nyní se věnuje zejména svým třem dětem. Kromě drobnějších zakázek interiérů a designu vyrábí dětské hračky a kreslí své rodinné zážitky do komiksu pod hlavičkou PEPeTA.

Rozhovor připravila: Dana D. Daňková
Fotografie: Thinkstock.com