Zahrádkaření v Česku zažívá boom, ale nové osady téměř nevznikají

Zahrádkaření v Česku zažívá boom, zejména mezi mladými rodinami. Přestože zájem roste, získat parcelu v zahrádkářské osadě je stále obtížnější. Na uvolnění pozemků se čeká i několik let. Nové osady navíc téměř nevznikají, protože jejich založení je finančně a administrativně náročné.

Podle Barbory Duží z Ústavu geoniky Akademie věd ČR dnes zahrádkaří zhruba polovina Čechů – ještě v roce 2020 to bylo jen 40 procent. Většina pěstitelů využívá zahrady u domů nebo chat, zatímco zahrádkářské osady slouží přibližně deseti procentům z nich. Český zahrádkářský svaz potvrzuje, že volné parcely jsou nedostatkovým zbožím. „Na některých místech se na uvolnění nájemní parcely čeká i desítky let,“ říká předseda svazu Stanislav Kozlík.

Úbytek osad se zastavil, ale města prodávají pozemky

Mezi lety 2009 a 2019 zaniklo v Česku zhruba 2000 zahrádkářských osad, což odpovídá úbytku přibližně 3500 hektarů zemědělské půdy. Dnes už je podle odborníků tento trend u konce, většina osad mizí kvůli změnám v územních plánech. Přesto ale zahrádkaření ve městech čelí problémům. Podle Anny Vinklárkové z ekologické organizace Arnika některé pražské osady stále hrozí zánikem kvůli developerským projektům. Města by podle ní měla aktivně vykupovat a chránit pozemky namísto jejich rozprodávání.

Metropolitní plán Prahy sice navrhuje zachování funkčních zahrádkářských osad a počítá i se vznikem nových, v praxi je ale jejich zakládání komplikované. „Vznik nové osady brzdí výkup pozemků, vydání územního rozhodnutí a získání potřebných povolení,“ vysvětluje Duží.

Komunitní zahrady jako alternativa

Tam, kde nejsou k dispozici tradiční zahrádkářské osady, se rozvíjejí komunitní zahrady. Ty jsou menší, jejich založení vyžaduje pouze registraci spolku a pronájem městského pozemku. Podle výzkumu o komunitních zahradách by jejich vznik podporovalo 84 až 95 procent obyvatel měst. Zatímco většina radnic nechává iniciativu na obyvatelích, někteří zastupitelé by rádi rozhodovali o jejich umístění a pravidlech fungování.

Lidé se k zahrádkaření vracejí hlavně proto, že chtějí vědět, co jedí. „Pěstování vlastních plodin jim přináší jistotu kvality a původu,“ říká Kozlík. Duží ale upozorňuje, že mnoho zahrádek dnes slouží spíše k rekreačním účelům než k pěstování zeleniny. Proto doporučuje, aby obce podporovaly dlouhodobé pronájmy a zajistily, že zahrádky budou využívány v souladu s původním účelem.

Cena pronájmu parcel závisí na lokalitě a vybavenosti, v některých případech se pohybuje na úrovni stavebních pozemků. I přes vysokou poptávku je ale vznik nových zahrádkářských osad v dohledné době spíše nepravděpodobný.