Rozhovor: architekt Marek Jan Štěpán

Zakladatelé ateliéru Vanda a Marek Štěpánovi.

Architekt Marek Jan Štěpán ve své tvorbě střídá dvě zdánlivě kontrastní polohy – velké stavby moderních kostelů a komorní až minimalistický přístup k rodinným domům. K oběma zadáním ale přistupuje se stejnou vážností a podobnou snahou nalézt pro každý konkrétní prostor pravdivé vyjádření.

Na české architektonické scéně už působíte poměrně dlouho. Chtěla jsem se vás proto zeptat, co pro vás vlastně znamená být architekt? Co podle vás architekt dělá?
Mně přijde nejvýstižnější překlad toho slova z řečtiny – tedy architekton jako první tesař. To znamená, že je to člověk, který je jako řemeslník, tak trochu ten první řemeslník na stavbě. Zároveň je to služba, jako krejčí, a musí v tom být i trochu fortelu. Tohle mi přijde nejvýstižnější, takový ten přenesený význam prvního tesaře.

Projevuje se tento náhled pak i v tom, že děláte v ateliéru i design? Je v tom ta motivace, že chápete to povolání celostně, a proto se musíte zabývat nejen tou budovou, ale i jejím vybavením?
Myslím si, že ano, že to spolu strašně souvisí. Je to víceméně jenom jiné měřítko téže záležitosti, takové to hmotné prostředí, které nás obklopuje, ty slupky, ty stavby, jsou tvořeny od toho betonu přes dřevo až po nějaké nábytky a osvětlení. Čili to určitě beru jako jedno komplexní dílo.

Vy jste ateliér zakládal se svou manželkou už v roce 1997, změnila se od té doby motivace, proč práci architekta děláte? Vcházel jste do toho s nějakými představami, které se od té doby změnily, nebo jsou ty důvody stále stejné?
Já myslím, že ty důvody jsou hodně podobné, akorát ty představy jsou méně romantické, než byly na začátku. Ale myslím, že ty důvody a ty cíle jsou stále stejné, a to je pěkný a pravdivý barák.

Mohl byste přiblížit nějakou tu romantickou představu?
Co se třeba ukázalo, že třeba nejde žít úplně bez peněz.

Jste nositelem celé řady ocenění, mimo jiné byla vaše stavba kostela sv. Václava v Sazovicích zařazena časopisem Azure mezi deset nejlepších staveb světa pro rok 2017. Je váš vztah k oceněným domům a oceněným stavbám jiný než k těm, které jste dělal, ale nikdo si jich třeba nevšiml?
Já si myslím, že ten můj vztah to nemění, že to spíš mění vztah okolí k té stavbě. Teď jsme dělali takovou kapličku, která je úplně malá a ke které mám podobně vřelý vztah jako ke sv. Václavu… Dokonce bych se odvážil říct, že autorova interpretace někdy může být mylná, že to, co se líbí okolí a co se líbí tomu tvůrci, může být něco úplně jiného. Ale ty ceny spíš ovlivňují okolí než můj vztah.

Stalo se vám někdy, že jste navrhl stavbu, kterou všichni interpretovali úplně jinak, než vy jste ji zamýšlel?
Spíš mám příklad z období, kdy jsem dělal typový nábytek. Kdy jsem si říkal hele, tohle bude trhák a tady mi něco jenom odpadlo ze stolu, a bylo to úplně obráceně. Prostě obchodně, prodejně to bylo úplně opačně, než jsem čekal. Takže si nemyslím, že to jde úplně odhadnout – tušit to trochu jde, ale úplně odhadnout ne.

Jste spokojen se všemi svými stavbami, nebo je nějaká, u které si s odstupem říkáte: tady bych to byl udělal jinak?
Myslím, že se to změnilo hlavně od toho elévského období, těsně po škole, kdy jsem třeba navrhoval kostel ve Starém Zubří, nebo první návrh kostela na Lesné, a ty jsou daleko expresivnější, organičtější než dnešní věci. Dneska už bych to tak nedokázal a udělal bych to jinak, a dělám to jinak – na Lesné je vlastně návrh z té doby a ten současný, který se až teď staví. Ale nevím, jestli bych řekl, že je to špatně. Prostě je to jiné.

Kostely a kaple jsou docela významná část vašich projektů, jak to začalo?
Myslím si, že začátek je vlastně někde ve výchově, kterou jsem měl, ta byla taková jako v křesťanství. To znamená vztah k víře a tím pádem i návštěva kostela byla častá. Pak se to nějak postupně přetavilo velmi, ale velmi drobnými kroky k jednotlivým návrhům a realizacím. Myslím, že na to měl vliv jednak můj otec a jednak ještě jeden kněz v Místku, který přišel z lágru a byl hodně liberální, otevřený a vlastně jsme si jenom tak povídali.

Myslíte, že to kvůli tomu, že se věnujete sakrální architektuře, se říká, že jste moravský architekt – v kontrastu s českými architekty, kteří dělají jiné druhy staveb? V čem spočívá vaše moravanství?
To spočívá spíš v mých kořenech, že sám cítím, že vycházím z moravsko-austriackého regionu, který je přeci jen trošku jiný než ten česko-německý. Přeci jen tady na tom jihu mělo daleko větší vliv Rakousko a chodilo se tady studovat do Vídně a jsem daleko více ztotožněn s tady tím krajem. Ne, že bych se chtěl proti Čechám nějak vymezovat, ale je to fakt.

Existuje dodnes rozdíl mezi architekturou, kterou dělají moravští architekti, a pak architekturou českou?
Myslím, že pořád tam nějaký rozdíl je, ale opravdu je to hlavně tím vlivem. Na Čechy má daleko větší vliv Německo a na Moravu Rakousko. A vlastně i ty technologie, které odtamtud přicházejí a trošku ovlivňují architekturu. Třeba takový viditelný rozdíl je vztah Němců a Rakušanů k dřevěným fasádám. Němci natírají, Rakušané nenatírají. A takových detailů by se asi dalo vystopovat více.

Zpátky ke kostelům – co pro vás vlastně znamená kostel v moderní době? Představuje pro vás jenom to místo křesťanských obřadů, kde se tedy setkává komunita té dané církve, anebo si myslíte, že by měly hrát i nějakou obecně společenskou roli v městské zástavbě?
Myslím si, že obojí. Určitě obojí. On vždycky i tu komunitní roli hrál, my jsme to akorát zapomněli. Ale třeba v baroku jsou kostely, které mají zázemí a mají kabinety, vytápěné prostory, kde se lidé asi scházeli po mši, možná na nějaký čaj, nevím. A myslím si, že ta komunitní role je čím dál důležitější, protože kostel je nezbytnou součástí města, je to i to stmelení společenství. Musí tu roli mít, určitě.

Interiér sazovického kostela.
Interiér sazovického kostela. |

Tohle zkoumáte v Laboratoři sakrálního prostoru na VUT? Co tam děláte?
Ne, asi nejenom toto. Tam zkoumáme něco, co jsme si nazvali duchovní brownfield, což jsou místa s nějakým problémem – názvosloví jsme převzali z průmyslu. Ale v té duchovní oblasti je to také, takže třeba někde kostely jsou a nejsou vůbec potřeba, protože lidé se někam odstěhovali. Někde zase třeba je strašně moc lidí a kostely tam nejsou nebo tam chybí třeba naopak komunitní centrum. A to je spíš předmětem toho zkoumání, ta otázka proč. Proč ty problémy vznikají.

A proč vznikají?
Ten primární důvod je, že se od poloviny 20. století v republice pohnulo asi sedm milionů lidí – od odsunu sudetských Němců až po stěhování na sídliště od 60. let a 90. léta k tomu. Takže když si představíte nějakou strukturu, která fungovala tehdy, a strukturu osídlení teď, je úplně jiná.

A za tu dobu se postavilo minimum kostelů, které by tomu odpovídaly. Samozřejmě společnost se taky změnila, posunula se k daleko větší sekularitě. Ale ten problém je vlastně co s těmi kostely, které nikdo nevyužívá, a naopak co udělat na místech, kde je potřeba se scházet, co s tím?

Proč si myslíte, že ti lidé, kteří se stěhovali na sídliště, necítili potřebu tam kostel mít, zatímco třeba Poláci si svépomocí vystavěli celou řadu moderních kostelů, protože tu potřebu měli?
Já si myslím, že to vyplývá trošku z historie, z takového toho protihabsburského a protikatolického myšlení, které se přelévá až do současnosti. To je vlastně zaměřeno proti církvi jako instituci, daleko méně proti víře nebo osobnímu vztahu k Bohu. Ale přelévá se to samozřejmě i na ty stavby kostelů.

A když jste navrhoval třeba kostel na Lesnou, přistupovali k tomu lidé pozitivně, nebo jim to přišlo jako hloupost – proč by na sídlišti měl být kostel? Jaké jste měl na to reakce?
U všech kostelů, které se staví nově, včetně toho sídliště na Lesné, je to stejné – je tam poměrně velká skupina lidí, kteří jsou proti. Myslím si, že to vyplývá jednak z té proticírkevní tradice, ale zároveň z takového toho pocitu, že demokracie nám umožňuje remcat úplně do všeho.

A že když si vymyslím, že je lepší místo kostela postavit školku, tak mám právo ten názor nejen vyřknout, ale vlastně za něj bojovat. Ovšem v případě kostela je to soukromá investice, takže asi na rozdíl od investice města nemá cenu posuzovat, jestli je lepší postavit za státní peníze školku nebo, nevím, komunitní centrum. Ale ten odpor, který vyhřezává na povrch, je prostě…

Já nevím, jak velké je to procento lidí, protože ti řvouni se samozřejmě ozvou vždycky. Naopak ti, kterým je to jedno, ne, a ti, kteří jsou pro, tak jenom někdy. Takže nevím, jak velké je to procento lidí, ale objevují se pořád dokola.

Není to jen obecný odpor proti čemukoli novému?
Je, ale u těch kostelů je to ještě o trošku víc. Tam je to opravdu pro některé lidi jako takový červený hadr a ti úplně vyletí, že to je špatně.

Je zadání kostela svobodné v tom, do jaké míry musíte dbát na kontext? Přeci jen kostel jako významná budova může být hodně výrazný, na rozdíl od rodinného domu, kde je to spíše negativum…
Myslím si, že na kontext se dbát musí. Jiný kostel bude stát na panelovém sídlišti a jiný na venkově. Důležité je měřítko té stavby. Když uvedu příklad kostela na sídlišti na Lesné nebo v Ostravě-Zábřehu, tak to měřítko je hodně důležité. Stavba, i když je menší než okolní domy, se tam nesmí ztratit.

Musí být sjednocující nebo jednolitá, nebo mít měřítko, které jasně vyjádří, že ta funkce je jiná – že tam nejsou byty nebo hospoda a že je to opravdu kostel. Kontext je určitě důležitý, ale zase sídliště v Ostravě, Brně a Praze budou mít asi dost podobný kontext.

Vy máte docela zajímavý přístup k detailu, k ornamentu v architektuře, který nazýváte dekorstrukturalismus. Mohl byste to blíž popsat?
Přijde mi, že každý dům by měl pravdivě zobrazovat to, co se v něm děje. Nejenom funkčně, ale může to být i v konstrukci, ve zdech nebo v silách, které tam působí. To víceméně myšlenkově navazuje na Gottfrieda Sempera, Josipa Plečnika, Franka Lloyda Wrighta, Carla Scarpu. Je to vlastně taková linka, kdy oni mluví vlastně jinými slovy vždycky o tomtéž, co by měl dům znázorňovat.

Dřív se třeba podlaha domů, objevila na fasádě v podobě římsy, která víceméně zrcadlila ty použité vnitřní skladby. To vzniklo kdysi dávno, kdy tato skladebnost opravdu byla vidět v kameni. A tohle si myslím, že je důležité. Ta struktura je pro mě vlastní vyplývající dekor, čili dekor struktur je nezbytnou funkcí domu. Jeho plnohodnotná funkce!

Myslíte, že to pak zvyšuje srozumitelnost prostoru pro laika?
Určitě ano, může. Pro mě je tam ale důležitá vnitřní pravdivost, že to není vylhané, což by znamenalo, že je to vlastně kýč. Umělecká nebo architektonická lež je kýč.

Kromě tohoto velkého tématu kostelů děláte i jiná zadání. Mimo jiné také koncept Freedomků – mohl byste popsat, o co jde?
To jsou modulární dřevěné stavby, které jsou přemístitelné. Konstrukčně jsou udělané jako klasický dům, není to udělané jako nějaký mobilheim. Je to prostě klasický dům. Vznikly vlastně už někdy kolem roku 2010, kdy se na mě obrátil jeden známý, abych mu navrhl dřevěný „dům bez složenek“. A tehdy se to celé začalo nějak vyvíjet, celé to dobrodružství s vystavením na Václavském náměstí, vznikem firmy a realizací už stovky modelů.

Je to nějaká zvláštní skupina lidí, která chce minimální bydlení? Dá se u nich vypozorovat něco spojujícího?
Nějaké tendence se tam vypozorovat dají. Co dnes začíná převažovat, je komerční využití. To znamená, že si to lidé kupují a pronajímají pro další rekreační nebo jiné využití. Další skupina jsou milovníci designu, spíš mladší lidé. A třetí využití je, že si to lidé berou jako výminky.

Podle toho jsou ty domy i veliké, třeba výminek je jeden velký modul, zatímco když si to kupuje nějaká rodina, tak třeba doplňuje moduly při narození dalšího dítěte a má pak modulů více. Teď se to ocitlo i na vodě, na pontonech. Nebo jako sauna, děláme patrové, a tak dál. Vlastně nevím, do kterého příběhu zamířit.

Existuje v ČR skupina lidí, kteří by si mohli dovolit jakýkoli dům, ale cíleně se rozhodnou, že půjdou do minimalismu? Že chtějí mít minimální prostor, ale upravený tak, aby jim to maximálně vyhovovalo?
Právě, že asi ano, o čemž svědčí naši klienti. Typický příklad je třeba Jednašedesátka nebo Dvanáctka. Třeba Dvanáctku má fotograf Pelech, který si postupně dokupuje moduly. Myslím, že ten si právě udělal rozhodnutí, že mu koncept Freedomků vyhovuje na bydlení. Má rád design a dal si tam různý značkový nábytek a dovybavuje si to tímhle způsobem. Ale životního minimalismu je v tom docela hodně.

Když jste vytvářeli koncept Freedomků, chtěli jste, aby si to lidé ve velkém pořizovali, nebo jste to plánovali spíš jako jednotlivé počiny pro konkrétní lidi na společné platformě?
Na počátku to bylo myšlené tak, že budou existovat jeden nebo dva druhy těch modulů. A že se budou prodávat jako na běžícím pásu a nebude s tím žádná starost. To se nicméně úplně neprokázalo, takže těch modulárních řad je více.

A hlavně – každý český zákazník chce individuální přístup. Chce si ten dům dotvořit, ať už vnitřkem, nebo umístěním nějakého okna… Takže každý další model je nějak upravený. Rozdíl je třeba v německy mluvících zemích, kde jsou nároky na změnu podstatně nižší.

Všechny Freedomky jsou čisté dřevostavby?
Dokonce jsme si dali tu práci spočítat, kolik je tam dřeva. A je to 95 %. Je ho tam opravdu hodně.

Nepřehlédněte: Zařízený domek, který stojí méně než garsonka ve městě

Je dřevo ideální materiál na tento druh staveb, kde se počítá s velkou flexibilitou a možností přenesení?
Je příjemné, zkuste si žít v železe. Druhá taková linka modulových staveb jsou ocelové kontejnery, které jsou v něčem koncepčně podobné. Ale přijde mi, že dřevo je fakt příjemnější a hlavně ty domky děláme výrazně větší.

Freedomek No. 12 je domovem fanouška designu.
Freedomek No. 12 je domovem fanouška designu. |

Jednašedesátka je váš první patrový Freedomek?
Ano. V návrhu vznikl daleko dříve, ale až v Tachově našel klienty, kteří do toho šli jako první. Od té doby už stojí další dva ve Švýcarsku. Jsem rád, že se to takhle posunulo dál.

Je potřeba spodní moduly nějak staticky vyztužovat?
Staticky není potřeba vůbec nic. Spíš je nutná detailní úprava toho, jak se napojují na sebe. Ale staticky to funguje bez problémů.

V jedné z dalších vašich nových rea­lizací atriového domu používáte CLT panely – je to zase proto, že dřevo vnímáte jako příjemný materiál pro bydlení?
Asi máme dřevo rádi. Ale máme rádi i beton, omítku a další. Jen to dřevo je asi na bydlení příjemné.

Dá se u vás vypozorovat nějaká linka, že na velké budovy, třeba kostely, používáte čisté materiály typu beton, omítka, a začišťujete ten tvar, zatímco u rodinných domů používáte povrchy s větší strukturou?
Asi ano. Asi je to možná takový protipól ke kostelům. Tak trochu se to vyvažuje. Dřevo je fakt k bydlení příjemné a CLT panely jsou v dnešních dřevěných materiálech technologická špička. A tak ho máme rádi. Třeba penzion v Klentnici je také z CLT nebo takhle nově děláme sauny Freedomků. CLT je stejný revoluční skok, jako když se začaly lepit trámy, přijde mi to fakt skvělé.

Vaše kaple Lesní vzpomínka je hodně skulpturální. Studoval jste i sochařství, necháváte někdy proniknout do vaší architektury sochařský přístup?
Myslím, že manifestace mého sochařství to není. Začalo to přemýšlením o funerálních stavbách. Jeden náš nezrealizovaný projekt je smuteční síň do Svinova, kde začaly ty trojúhelníky jako v Lesní vzpomínce vystupovat jako symbol zrodu. Figuroval v tom trojúhelník, trojka. A Lesní vzpomínka je místo uložení manželky, kterou staví manžel.

Jsou tam dva trojúhelníkové otvory – jedním vstupuje on a druhým je možné se dívat na východ, do věčného života – nebo možná tam vystupuje ona. Tak nějak je to myšlené, že konec je zároveň i novým zrodem. Vzešlo to jako typologická záležitost funerálních staveb. To, že rád dělám s prostorem, je ale asi pravda. Statik mi pořád tvrdí, že to jsou sochy a nadává.

Kapli Lesní vzpomínku vybudoval své zemřelé ženě manžel.
Kapli Lesní vzpomínku vybudoval své zemřelé ženě manžel. |

Je to pro statika hodně náročné?
Ano. Pro statika i chlapy na stavbě.

Často spolupracujete s uměleckými řemesly a odborníky na různé materiály. Je to pro vás poučné? Stane se vám někdy, že vám některý z nich řekne – tohle je prostě hloupost, musíme to udělat jinak? Necháte si poradit?
Asi ano, technologie má na stavby vždycky vliv. Naopak rád z technologických záležitostí vycházím. I při nějakých důležitých detailech, třeba při možnostech betonáže. Samozřejmě rádi chodíme až na hranu možného. Ale odborníci toho určitě vědí docela dost.

Máte skupinu stálých spolupracovníků, nebo i hledáte? Jak snadné je najít někoho, kdo je skutečně specialista na nějaký materiál?
Úplně snadné to není, ale za ty roky se tak nějak proseli a mám známé, se kterými spolupracuji. Je dobře, že řemeslný fortel se ještě různě v takových oázách uchovává. Třeba sklo na severu, lití kovů na Blanensku nebo třeba betonáže v Brně.

Tady u toho je zajímavé, že se to lokalizuje do konkrétních oblastí. Že to má nějakou gravitaci do těch míst, a když tam byly sklárny, tak je tam pořád padesát sklářů, a když se tam lil bronz, tak je tam zase milion litců bronzu…

Plánujete teď nějak dál posouvat koncept Freedomků?
Teď jsou nejzajímavější asi ty pontony. Jeden je pod Vyšehradem a asi pět v jedné přírodní rezervaci v Německu.

Jak se ty pontony řeší s povodím a povoleními? Asi to musí mít povolení k trvalému kotvišti a podobně. Je to složitá věc, nebo se to dalo domluvit?
Dalo se to domluvit, ale je to podobné jako stavební povolení. Není to tak, že by to bylo řádově jednodušší. Musí se to prostě domluvit a splňovat dané požadavky. Ale zase ve srovnání Praha versus Německo, u nás je to složitější. Přijde mi, že naše legislativa je fakt zašmodrchaná.

Marek Jan Štěpán (* 1967)
Absolvoval FA VUT v Brně (1985 – 1991), kde se specializoval na novotvar v historickém prostředí a teorii architektury pod vedením doc. Drápala. V 90. letech studoval sochařskou školu v Zebegényi (Maďarsko), intenzivně se zabýval spojením umění a designu a na Pražmě v Beskydech pořádal sérii plenérů, happeningů a stavění experimentálních staveb. V roce 1997 založil se svou manželkou Vandou Ateliér Štěpán (www.atelier-stepan.cz). Jako pedagog působí na VUT v Brně, v roce 2010 představuje s Jiřím Brochem koncepci minimálního bydlení Freedomek. Je považován za odborníka na sakrální budovy v moderním kontextu. Ateliér obdržel řadu ocenění – Grand prix architektů, Cenu Klubu za starou Prahu, ceny Stavba roku a Interiér roku. V roce 2017 byl kostel sv. Václava v Sazovicích zařazen časopisem Azure mezi deset nejlepších staveb světa.
Text: Anna Vrabcová
Foto: archiv ateliéru Štěpán, Boys Play Nice, Jakub Holas, Lukáš Pelech, Ota Nepilý

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 2/2019.

Komentáře