Petr Hájek: Cesty hybridní architektury
Architekt Petr Hájek navrhuje nejen stavby, ale i své vlastní hudební nástroje. V hudbě a tanci nachází inspiraci pro hybridně variabilní architekturu. Budovám obléká bundy a své studenty učí řešit situace, které nemají žádná pravidla.
Letos jste získal titul Architekt roku. Dle poroty je vaše tvorba svébytná a experimentální. Souhlasíte s tímto hodnocením?
Hledám jiné cesty navrhování architektury, než jsou ty běžně používané, z principu založené na základech typologie a regulace. Snahou je podívat se na problém jinak, z jiného, nového úhlu pohledu. Snad proto je naše práce považovaná za experimentální. S kolegy a studenty formulujeme nové hypotézy či teorie navrhování, a ty pak testujeme na konkrétních zadáních. Často se inspirujeme metodami či postupy převzatými z oborů mimo architekturu, například z přírodních věd nebo umění. Věda a výzkum v architektuře jsou tím zásadním, co naším oborem pohybuje kupředu.
Co pro vás ocenění jakožto Architekta roku znamená po stránce profesní a osobní?
Díky tomuto ocenění získáte prostor ve veřejných mediích, a tedy i lepší možnost komunikovat. To je podstatné, neboť architektura tohoto prostoru nemá mnoho. V porotě soutěže zasedli laureáti předchozích ročníků, špičkové osobnosti, které se architekturou zabývají s mnoha přesahy a kterých si velmi vážím. Cena je pro mě zvlášť důležitá tím, že mi ho udělila právě tato porota.
Na minulém benátském Biennale v Benátkách jste pro česko-slovenský pavilon vytvořil model Slovenské národní galerie. Proč jste zvolil právě toto téma?
Pavilon se zabýval odkazem staveb, které vznikly ve východní části Evropy v 70. letech a jejichž odkaz byl a je i v tuto chvíli ohrožený. Tyto stavby se bourají, téměř nikdo je nemá vůli udržovat. Nemohou se zachránit všechny, to není reálné. Některé však pro budoucnost zachovat chceme a musíme pro to něco udělat. Smyslem této výstavy bylo upozornit na to, že tento problém existuje a je nutné jej brát vážně. V té době začaly probíhat práce na rekonstrukci Slovenské národní galerie, takže se na tomto příkladu dal ukázat příběh se šťastným koncem, příběh zachráněné budovy. Budova této galerie je navíc něco mezi objektem a sochou, jakýsi manifest architektury na břehu Dunaje. Takže se její architektura dala lehce transformovat do ústředního exponátu, kolem kterého se téma moderovalo. Nejednalo se tedy pouze o model domu, ale o vytvoření objektu-média. Vznikl jakýsi totem, kolem kterého se můžete sejít a začít debatu. Debatu, jak se postarat o tyto památky, jak je skutečně zachránit. Smyslem tedy nebylo vystavit konkrétní architekturu. Smyslem bylo skrze ni říct: „Máme tento problém a chceme o něm mluvit, je nejvyšší čas.“
Původním záměrem bylo zpřístupnění celého modelu pro návštěvníky výstavy. Nakonec byl ale přístup do něj omezen, možné bylo chodit jen kolem a pod ním. Proč došlo k této změně?
Akce tohoto druhu mívají určité bezpečnostní podmínky. To je v pořádku a v zájmu všech stran. Je však veřejným tajemstvím, že v případě benátského Biennale pořadatelé kladou účelové překážky, za jejichž kladné vyřízení jsou vybírány poplatky. Přestože jsme měli posudek od českého statika s mezinárodní certifikací, stejně po nás chtěli za povolení vstupu do exponátu zaplatit několik tisíc euro. Do značné míry mi to (a nejen mně) připomínalo „výpalné“. Proto jsme zaplatit odmítli, a proto pořadatelé přístup do exponátu uzavřeli. Rovněž nás nutili, abychom model přišroubovali k podlaze, čímž by se však zničilo teraco na podlaze historického pavilonu. Tak jsme raději, po konzultaci s naším statikem, upevnění našvindlovali a dali jsme tam jenom matky, kotvy jsme do podlahy nenavrtali.
Jste autorem rozšíření muzea moderního umění DOX. K čemu odkazuje specifický vzhled fasády objektu?
Objekty DOX+ jsou oblečeny do jakési péřové bundy. Ta jednak zatepluje část konstrukcí z pohledového betonu, jednak pohlcuje zbytkový hluk z technologie nebo provozu sálů uvnitř obytného bloku. Izolační vata je potažena pružnou izolační membránou, která je pak v pravidelném rastru kotvena do betonu. Je to měkké a stejně čalouněné jako třeba pohovka, kterou máte možná doma. Kotvy na čalounění a jejich rozvrh jsou udělané a navržené tak, aby přenášely značné tahové síly, když si na tu pohovku sednete. Tento problém povrchového napětí jsme měli také. Souvisí s tepelnou roztažností nebo smrštěním pláště vlivem kolísání povrchové teploty při oslunění či promrznutí v zimních měsících. Princip čalounění nám pomohl tyto síly zvládnout tak, aby nedošlo při vysokých mrazech k potrhání fasády a při vysokých teplotách ke ztrátě přepětí. Doslova jsme tedy zvětšili čalounění gauče do měřítka domu, převzali jeho konstrukční logiku i geometrii. Tento systém se na fasádě osvědčil a zatím bez problémů funguje. (Více o projektu DOX+ se dočtete na stranách 26 až 29.)
Vedete studentský ateliér na Fakultě architektury ČVUT. Co se snažíte předávat a co by mělo být předáváno generaci budoucích architektů?
Problém je v tom, že nikdo neví, jak naše profese bude vypadat třeba jen v blízké budoucnosti a na co přesně studium architektury ve školách zaměřit. Když jsem začal studovat, architektura se navrhovala v projektových ústavech, kde bylo potřeba mít velké množství kresličů. Než jsem absolvoval, vzniklo mnoho malých úspěšných kanceláří díky tomu, že nastoupily počítače a ty ohromným způsobem práci urychlily a zredukovaly počet projektantů. Proto studenty nepřipravuji na konkrétní úkol, konkrétní pracovní pozici, konkrétní problém. Naše ateliérová zadání jsou jakýmsi trenažérem a zpravidla se nepodobají klasickému úkolu typu: navrhni obytný dům do proluky. Trénujeme studenty na úkolech v extrémních situacích, na podzemních městech či plovoucích domech, na parcelách nad střechami domů, na mostech… Vznikly tak například výzkumné projekty Město v lomu, plovoucí město nebo dům v tunelu. Jsou to situace, které v sobě koncentrují velké množství problémů, ale když se tyto situace naučíte zvládat, tak vám pak běžné úkoly nepřijdou tak složité a s těmi složitými si umíte lépe poradit. Hlavním úkolem učitele však je získat srdce studentů pro svůj obor. Aby mu propadli a byl v jejich životě často na prvním místě. To je velká oběť. Mívá dopad na osobní život. Nikdo ale nemůže mít všechno, a to je svým způsobem spravedlivé.
Jak jste na tom v tomto ohledu vy sám?
Snažím se s tím vyrovnat, ale moc mi to nejde. Je to určitá neschopnost stanovit hranici a říct: Teď pracuji a teď odpočívám nebo se věnuji něčemu jinému. Je mnoho kolegů, kteří to umí sladit a já jim závidím. Tělo mi klopýtá za hlavou. Je to však něco za něco.
Založil jste Laboratoř experimentální architektury LEA. Co si pod tímto pojmem lze představit? Co konkrétně se v laboratoři odehrává?
Zjistili jsme, že na některé typy úkolů se jen velice těžko hledá odpověď na základě aplikace zavedených typologií. Například v centrech současných měst máte omezené možnosti, kde stavět. Volných pozemků je málo a jsou drahé. Na místě, kde je autobusové nádraží, potřebujete park, na místě, kde je park, galerii a podobně. Problém lze vyřešit metodou hybridní architektury, kdy kombinujete na jednom místě více funkcí. Ve výsledku pak může na jednom místě stát více staveb, aniž by si překážely, protože se prolínají a doplňují. Nebo hledáte nové metody plánování měst na základě inspirací hudebními či tanečními postupy. Na to vše potřebujeme teoretické zázemí, které formuje otázky a hledá řešení v různých hypotézách a teoriích. Ty se pak mohou prověřovat při řešení úkolů v pracovním nebo školním ateliéru. Proto jsme založili volnou platformu, sdružení složené z různých osobností z různých oborů, které jsme nazvali Laboratoř Experimentální Architektury. LEA stojí za formulováním zadání a teoretických východisek například u projektů Anastomosis, Urbo kune, Membránové město nebo Galegion.
Který z vašich projektů je váš takzvaně srdeční a z jakého důvodu?
Vždy je to asi ten, na kterém zrovna pracuji. Po dokončení jej musím vytěsnit a uvolnit kapacitu pro jiný projekt. Je to jako u lékaře, když má pacienta. Také nemůže pořád vzpomínat na toho úspěšně vyléčeného. Musí se věnovat tomu nemocnému, kterého zrovna má, ten musí být jeho srdeční záležitostí, jen tak mu nejlépe pomůže.
Inspiruje vás hudba a tanec. Hrajete sám na nějaký hudební nástroj?
Ano. Tedy je to spíše konceptuální experimentování s hudbou a architekturou. Vytvářím na základě určitých pravidel hluky, ty transformuji do architektury a naopak. Podílím se s jedním zahraničním ansámblem na gramofonové desce. Jsou na ní zvuky transformované z barev a struktury různých staveb. Když jsem se dozvěděl o monochordu, který Pythagoras použil pro studium matematických a hudebních intervalů, tak jsem si ho zkonstruoval a začal zkoumat. Hudební principy jsme aplikovali na řadě staveb. V multifunkčních sálech v Arcidiecézním muzeu v Olomouci, Jízdárně Litomyšli a v DOX+ v Praze. Prostory se díky tomu dají vyladit na konkrétní produkci podobně jako hudební nástroj. Nyní pracujeme na návrhu Muzea filmu, do jehož tvaru je transformovaná zvuková stopa. To nám jednak umožňuje vytvarovat optimální půdorys s ohledem na obtékání řeky Vltavy, jednak do budovy vkládáme určitou informaci, kterou lze zpětně přečíst. V návrhu Muzea živlů v Peci pod Sněžkou se zabýváme zesílením zvuků přírody na principu gramofonové přenosky. Dokážeme tak bez elektronických audiozařízení zesílit například zvuk podzemní řeky.
Od partnerů ASB
Jaký je váš architektonický sen? Vysněný projekt, který byste chtěl jednou realizovat?
Mám mnoho snů, ale bojím se, že když je řeknu nahlas, nesplní se.
Petr Hájek (* 1970)
Vystudoval Fakultu architektury ČVUT a Školu architektury na AVU v Praze. Spoluzaložil architektonickou kancelář HŠH architekti (nyní HXH) a vlastní architektonickou kancelář Petr Hájek ARCHITEKTI. Mezi jeho realizace patří například revitalizace Zámeckého návrší v Litomyšli, dům Chameleon, expozice národního pavilonu La Biennale di Venezia 2016, terasy Paláce Lucerna nebo přístavba galerie DOX+. Za svou práci získal řadu tuzemských i mezinárodních ocenění, v roce 2018 získal ocenění Architekt roku. Působí jako pedagog na VŠVU v Bratislavě a na FA ČVUT v Praze.
Text: Tereza Janišová, Foto: archiv Petra Hájka
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 5/2018.
