David Kraus: Architektura nemusí být jen krásná

David Kraus

Architekt David Levačka Kraus si nestýská po minulosti, ani nevzhlíží k časům budoucím. Žije tady a teď, stejně jako architektura, která vzniká pod jeho rukama. Pracuje s jistou formou neurvalosti, nedokončenosti a hrubosti, které mohou věci zlevnit, přitom nabízet tu pravou užitnost.

Atelier Architektura je zakotven v současném světě. Co konkrétně je možné si pod tímto heslem představit?
Inspiraci, sílu a zdroje čerpáme ze současnosti, nepracujeme s nostalgiemi, retrem. Do minulosti se díváme, ano – pro poučení. Mnohé věci už byly vymyšleny a inspirativní jsou doposud, ale vždy se snažíme, aby naše práce odrážela současný svět.

Je zajímavý, vzrušující, obsahuje dobré i špatné věci, je to prostor, kde se pohybuji. Jinými slovy – jsem v tomto čase na tomto místě. Smutek po „starém dobrém“ světě nebo obdiv pouze k „tomu futuristickému“ mně připadá jako nepochopení příležitosti současného života, který právě teď žiju.

Ateliér jste založil v roce 2003. Jaká byla vaše hlavní motivace pro jeho založení a jaké okolnosti tento počin doprovázely?
Motivace založit Architekturu, s.r.o. byla administrativně ukotvit to, co jsem už do té doby dělal – tedy architekturu pro konkrétní klienty. Pokud mluvíme o úplných počátcích, řešili jsme s kamarády spíše drobné zakázky už na škole. Po čase se naše cesty rozešly, oni založili vlastní firmu – Znamení čtyř, já tu svou – Architekturu.

Začátky pro mne byly obtížné, peněz málo, nevěděl jsem nic o stavění, detailech, účetnictví, legislativě. Neuměl jsem jednat s klienty, odhadovat vývoj a okolnosti zakázky, neuměl jsem bránit svoje a pouštět to, co patří investorovi. To vše jsem se léta metodou pokus-omyl-zkušenost učil a učím se vlastně dodnes.

Hledáte vlastní alternativní cestu moderního pojetí architektury. Jak se tento přístup konkrétně projevuje ve vašich projektech?
Přemýšlíme v ateliéru vlastní hlavou, nehledáme zahraniční reference, cizí příklady. Věřím, že nás to nutí být kreativní, vnímaví, stále ve střehu. V architektuře existují trendy, módní vlny, média často společnost někam směrují, hodnotí, co je dobré, co nikoliv, co patří k dobrému názoru, jaký je „správný“ postoj.

Snažím se mít odstup a naopak o to větší vášeň pro skutečný reálný svět kolem mě, pozoruji vlastním okem, dělám si názor sám, snažím se mít tykadla nastražená a pokud možno si také věci spojovat. Nemohu říci, že mi to jde, ale věřím ve vlastní hlavu a ruce, v princip regionálních a lokálních myšlenkových center, lidí, komunit, které mohou být pro svět přínosnější než jedna správná globální společnost vedená pár lidmi.

Konkrétně například ekologie a ekonomický růst, dnešní zaklínadla a protimluvy. Když přemýšlím o některých konkrétních technologiích, nemohu se zbavit rozporuplného pocitu… větrné elektrárny vyrábějí energii, zároveň mají dopad na krajinu, zvířata, rostliny, stromy, vibrují do země, ovlivňují tok vzdušných proudů, něco stojí jejich výroba, údržba, něco bude stát jejich likvidace.

Média nás tlačí k postoji: „kdo jezdí v dieselovém autě, je ignorant“. Jaký má ale dopad na mé zdraví, když sedím v elektromagnetickém poli elektromobilu? Jak se likvidují baterie, které mají omezenou životnost? Co stojí jejich výroba?

Co stojí postavit a udržovat v chodu továrnu na baterie? Nebo princip stálého růstu HDP. Proč musíme stále růst? Proč musíme vyrábět čím dál více? K čemu je kolečko vyrábění – nakupování – vyhazování – vyrábění? Raději bych vyráběl kvalitněji, ne více.

A co se architektury týče?
Již v realizaci uvažujeme kratší životnost domů. Proč? Zesložiťujeme jejich konstrukce, technologie, ale zkracujeme záruku a dobu plného fungování, vše začíná mít omezenou životnost. S produktem, který přivezete na stavbu, také přivezete spoustu věcí k vyhození, vše 3x baleno…

Je přirozený princip pasivního domu? Nejprve dům prosklím, pak ho musím chladit a větrat. Tím pádem ho zdražím, když ho zdražím, nemohu ho prodat, pronajímat ani udržovat levně, jsem závislý na technologii, kterou musím po čase vyměnit, neboť ta je schválně stavěna na krátký čas, abych musel zase nakupovat. Tak se vzájemně udržujeme v pasti.

Schvalování projektů dosáhlo neuvěřitelné byrokratické složitosti, desítky zbytečných vyjádření, razítek, zpráv „specialistů“, posouzení, výpočtů. Stále věřím v pokrok, zůstaly mi ale nějaké zbytky zdravého rozumu a ten se ptá, zda některé věci nejsou spíše alibismus pro naše potomky. Neřešíme to, co by nás ve skutečnosti bolelo nejvíce – zmenšení spotřeby, zjednodušení života, našich možností, omezení nabídky.

Mé domy nestojí na tom, kolik typů dlažby a podlah je na trhu, ale na prodloužení trvanlivosti výrobků, zaměření se na základní potřeby uživatele domu (nepotřebuji topit mobilní aplikací na dálku, akt zatopit patří k dennímu rytmu stejně jako najíst se). Řešení dnešní situace nemusí být jen prostřednictvím technologií, ale spíše zásahem do systému.

Vše poměřujeme pouze skrze lidi, jako by na Zemi neexistovalo nic jiného živého. Fascinují a vzrušují mě moderní technologie a možnosti stavění. Něco je ovšem pouhý balast, jen malá část vede ke skutečnému zlepšení. Snad se přirozeně vyselektují blbosti a lži. Mám v tom sám pěkný zmatek, a tak studuji a hledám a zkouším donekonečna.

Město věží
Město věží |

Kde hledáte zdroje inspirace pro vaši práci?
Všude tam, kde se pohybuji. Snažím se pozorovat běžný život města, ulice, krajiny. Inspiraci nehledám jen v oboru. Po koncertě, knize, rozhovoru s kámošem nebo běhu v lese mě napadají věci, které se dají dobře použít při vymýšlení domu. Hodně sleduji věci mimo architekturu. Jsem vždy nadšený z jakéhokoliv zlepšení a nápadu ve vědě, lékařství, hudbě, sportu, tanci…

Věnujete se také pedagogické praxi na FA ČVUT. Na jakém principu váš školní ateliér funguje?
Věnoval. Minulý rok jsem s učením skončil (asi pouze na čas). Cítil jsem, že bylo vše řečeno a moje úloha naplněná. Ateliér fungoval na principu hledání osobních příběhů a cest mých studentů.

Snažil jsem se je povzbuzovat, aby se vzdělávali mimo architekturu, aby měli rádi práci rukama, aby kreslili, dělali modely, odpoutali se od Facebooku a Googlu, věřili ve vlastní cestu, aby hledali inspiraci na ulici, pozorovali obyčejné lidi, aby méně chodili na přednášky o architektuře a více na přednášky o psychologii, aby pracovali na stavbách jako dělníci, aby se měli rádi, aby cvičili a neponocovali.

K čemu konkrétně jste se během vašeho působení na FA snažil vést generaci budoucích architektů?
Myslím, že zas tak dobrý nejsem – abych mohl vést budoucí generaci architektů. Uff, to zní těžkotonážně… Spíš bych to nazval vzájemná osobní drobná inspirace. Studenty jsem nabádal k věcem výše zmíněným, dokolečka jim zdůrazňoval, že život je důležitější než architektura a že mají jako jedinci obrovský potenciál.

Můj čas na škole byl i pro mě inspirací a dárkem, dozvěděl jsem se spoustu informací od mladých lidí, pozoroval je, nechal se jimi ovlivňovat. Moje poslední přednáška na VŠUP před pár dny byla o všem, co dělám mimo architekturu. Cítil jsem, že mě ta „generace budoucích architektů“ pochopila.

Rodinný dům v Dolních Břežanech
Rodinný dům v Dolních Břežanech |

Vaše realizace najdeme nejen v ČR a na Slovensku, ale také v USA, Německu nebo Ománu. Jaká zahraniční architektonická zkušenost (realizace) byla pro vás osobně nejpřínosnější či nejzajímavější a z jakého důvodu?
Přínosné byly všechny, neb mě přinutily přizpůsobit se, a poznal jsem (v mé malé míře samozřejmě) prostředí mimo můj domovský trh. Výrazná byla zkušenost v Ománu, kde jsem se učil základní etiketu islámského prostředí, z toho mám dosti rozporuplné dojmy.

Expresivnost té kultury, poušť, moře, děsivé vedro, západy slunce, hierarchie, pravidla a tabu společnosti, náboženství vrostlé do života a denního rytmu člověka, každoranní zpěv z mešit, to vše ve mně zanechalo silný, až živočišný dojem.

Když jsme navrhovali apartmánové domy na předměstí Paříže, setkali jsme se zase s francouzskou složitostí. Tu stejnou složitost vidím i v jejich jazyce, který ani po dvaceti letech pořádně neumím. A po srovnání mohu říci, že architektura a stavění vykazují po celém světě společné znaky.

Všude najdete levnou pracovní sílu, úředníky, kteří schvalují, všude cítím vzrušení ze staveniště, kde to hučí a kypí životem, všude máte specialisty (profesanty), někteří vám pomáhají, jiní ne, všude je klient jakožto vrchol pyramidy a všude se řeší peníze a čas.

Stavění je výrazná a viditelná lidská činnost, která určitým způsobem obnažuje společnost, charakterizuje ji. Kdybych byl návštěvník z jiné planety, dělal bych si rychlé soudy o lidech právě skrz stavění a architekturu.

Koncem minulého roku získal váš projekt administrativní budovy ve Strančicích hlavní cenu třetího ročníku soutěžní přehlídky Česká cena za architekturu. Porotci stavbu popsali jako „projekt s jasným rukopisem a architektonickou ambicí, která je ale držena v pozadí, projekt jednoznačný, průkopnický, moderní, zároveň skromný“. Jak se stavíte k tomuto hodnocení? Co pro vás toto ocenění znamená?
Jsem za něj vděčný a překvapilo mě. Necítím nijak zvláštní pochopení pro věci tak, jak je děláme, myslím, že v Čechách je kvalitní moderní architektura chápána mírně jinak. Měl jsem pocit satisfakce, že to zahraniční porota pochopila a takto popsala. On ten dům je trochu ošklivý a hrubý, neuhlazený, skoro ne-architektonický. Stále ještě lpíme na kráse, detailu a stylu.

Pamatuji se, když jsem měl přednášku na ETH v Curychu, jak jsem vnímal obyčejnou kvalitu budov výukového areálu, žádná speciální zábradlí, minimalistické detaily dveří ani precizní industriální konstrukce. Jen dobré, sebevědomé, stavitelské domy neodkazující přesně k nějaké době, neobtěžující design, samozřejmost.

Současná evropská architektura nabízí mnoho podobných příkladů – ať novostaveb nebo chytrých rekonstrukcí s malým zásahem. Někdy méně je více, ne však ve smyslu minimalismu. Určitá neurvalost, nedokončenost a hrubost může věc zlevnit a přitom nabízet tu pravou užitnost. Architektura nemusí být jen krásná, svět by se pak příliš leskl, oslepoval a obtěžoval nás.

Výuka na FA ČVUT
Výuka na FA ČVUT |

Čím je budova ve Strančicích z vašeho pohledu specifická? Co pro vás bylo při jejím projektování a realizaci největším oříškem?
Specifická byla svým procesem. Náš vztah s klientem nebyl typický a neměl pravidla. Improvizovalo se, měnilo, hledalo, zkoušelo. Technicky největším oříškem bylo nalezení té správné směsi betonu. Ten musel fungovat jak v zimě, tak především v létě, musel být nosný, proveditelný a rozumně levný.

Nepřehlédněte: Betonový živočich

Zkoušelo se, vzorkovalo, nechávalo venku. Výsledkem nyní je, že se dům chová nízkoenergeticky a v létě bezvadně chladí – bez vzduchotechniky. Nesnadné pro mě bylo udržet kreativního investora „v klidu“. Je to člověk, který má spoustu nápadů a hlavně je rychle realizuje.

Jakým směrem se v současnosti (a dohledné budoucnosti) ubírá vývoj administrativní architektury?
Ze své dosavadní zkušenosti cítím, že administrativní architektura je přeplněná podpůrnými technologiemi. Topí se, chladí, větrá, navozuje atmosféra. To vše uměle. To mi nepřijde přirozené, zdravé, ani levné. Paradoxně si myslím, že právě tím přibývá alergií a neuróz.

Asi se mírně upouští od velkoplošných kanceláří, ono to vzájemné sdílení všeho je proti přírodě. Některé administrativní budovy mi připadají jak fabriky na výkon, i když mají všelijaká zelená atria a dřevem obložené recepce. Na druhou stranu přibývá neformálních odpočinkových prostor, plochy se člení a diverzifikují, lidem je nabízena možnost relaxace a zklidnění.

Moderní kancelář už není tuhá a přísná, tak trochu klame tělem. Ptám se, zda tím, že ozeleníme vstupní atrium, zlepšíme vztahy mezi lidmi, kteří zde pracují. Architekti řeší psychiku uživatele, jeho pocity, soukromí, svobodu při práci, neb lidé dnešního světa jsou v kancelářích čím dál více.

Ubývá opravdových výrobních prostor, dílen, továren… Nakonec i vaše otázka to symbolizuje, neptáte se mě na prostor skutečné výroby něčeho konkrétního. Kancelář se stává naším druhým domovem. Já z kanceláře utíkám – na stavbu, na ulici, na louku.

Přečtěte si také: Z bývalého liehovaru centrum kultúry, práce a vzdelania

Který z vašich projektů je pro vás takzvaně srdeční záležitostí a z jakého důvodu?
Všechny beru jako korálky na mé osobní cestě architekturou a životem. Všechny přinesly konkrétní lidi, vzpomínky, těžkosti, radosti, know-how i peníze, za které s rodinou žiju. Mám rád ty, co se povedly a staly se naší referencí, měl bych mít rád i ty, co se nepovedly, ty se staly zkušeností. Za projekty a hlavně za klienty jsem vděčný, beru to vždy jako vztah a šanci.

Jaký je váš architektonický sen? Vysněný projekt, který byste jednoho dne rád navrhnul a realizoval?
Svět industrie – průmyslové objekty, fabriky a také landscapové věci do krajiny. Hybridní typologie, objekty, které obsahují různé provozy, ideálně protichůdné. Domy, které přispívají k dobru – školy, tělocvičny. Domy, které řeší zlo – objekty pro vojáky, záchranáře, hasiče. A rád bych někdy realizoval něco ze svých Vizí, které jsem si jako student kreslil pro výstavu v roce 1996.

David Kraus (* 1970)
Absolvoval FA ČVUT v Praze (1989–1996), studoval u profesora Miroslava Šika, od roku 2003 vlastní ateliér Architektura, s.r.o. (www.archi.cz). Realizace Davida Krause najdeme v ČR, USA, Německu, Ománu a SR. Při své práci rozvíjí vlastní alternativní cestu moderního pojetí architektury, pracuje s neobvyklými zdroji inspirací, s obrazy a principy současného světa. Jeho experimentální tvorba byla prezentována na výstavě VIZE 1997. Objevil se také v dokumentu Bílé vrány (ČT). Přednáší, hostoval na VŠUP a FA ČVUT, publikuje, jeho práce byla oceněna řadou cen, je zastoupena v Národní galerii a prezentována v odborných i laických médiích.
Text: Tereza Janišová
Obrazový materiál: archiv Davida Krause

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 1/2019.

Komentáře