Josef Aldorf: Jsem se svojí volbou spokojený

Na VŠB v Ostravě jsem od roku 1962. Své působení jsem začínal na Katedře výstavby dolů, která se odborně vyvíjela směrem k postupné transformaci na klasickou katedru geotechniky, tak jak ji známe ze stavebních fakult, i když se jmenovala Katedra výstavby dolů a geotechniky. Tak to bylo až do roku 1996. V roce 1997 se oddělila z Hornicko-geologické fakulty (HGF) a jako jedna z klíčových kateder se stala zakladatelem stavební fakulty.

Tak se ze mě stal stavbař – původním vzděláním jsem havíř, studoval jsem obor výstavby dolů a až do druhé poloviny 80. let jsem se zabýval především problematikou geotechniky v oblasti důlní výstavby, problematikou velkých hloubek v hornictví, hloubením jam, ražením důlních děl. Řešila se celá řada problémů nejen pro ostravsko-karvinský revír; pro praxi byly důležité i otázky spojené s ochranou karlovarských léčivých zdrojů ve vztahu k blízkému povrchovému dobývání. Na tom se dělalo mnoho let – od konce 60. let až do začátku 80. let. Velkým státním úkolem byl i výzkum zabezpečení ochrany a stability svahů Krušných hor ve vztahu k dobývání v tamních velkých povrchových lomech. Pracovali jsme na tom ve spolupráci se Stavební geologií v Praze, naším úkolem bylo řešení matematických modelů.

V letech 1985 až 1987 jsem se více věnoval především problematice tunelů, tedy podzemnímu stavitelství, protože výstavba dolů byla utlumována – stavěl se už jenom Důl Frenštát; na jeho jedné jámě došlo k velké havárii a tím prakticky skončila naše práce pro hornictví. Tím, že naše katedra přešla na Fakultu stavební, přejmenovala se na Katedru geotechniky a podzemního stavitelství – a název se již nezměnil.

Od té doby v mé práci převažuje problematika podzemního stavitelství, jenom občas – ještě ze starých kontaktů a vazeb – vyplyne nějaká práce pro doly. Jsou to ale již ojedinělé posudky, speciální řešení a podobně. Vlastně je tady ještě jedna výjimka – od předminulého roku až do letošního jsme dělali dva velké projekty Českého báňského úřadu. Nejdřív to byla problematika likvidace dolů nezpevněným materiálem, která vyústila do legislativních předpisů pro likvidaci hlavních důlních děl. V současné době končíme druhý velký projekt – ověřování a navrhování bezpečnostních objektů v dolech. To je asi můj poslední kontakt s hornictvím.

Kromě větších prací mám za sebou vypracování desítek, možná stovek různých posudků a drobnějších děl. A samozřejmě nesmím zapomenout ani na publikační činnost. Nejvýznamnější je podle mého publikace Stabilita a vyztužování důlních děl, kterou jsme vydali s kolegy a která se v rozšířeném rozsahu překládala i do angličtiny pro nakladatelství Elsevier. Mezi běžnější publikace pak můžeme zařadit řadu skript a menších prací, stovky referátů na konferencích, článků… já už to ani nepočítám (smích).
 

Ano, od založení fakulty v roce 1997 jsem proděkanem pro vědu a výzkum. Do revoluce jsem dělal prorektora a před tím na HGF jsem byl proděkanem pro studium. Srovnávat vědu a výzkum tehdy a teď je velice obtížné. Za prvé se naprosto radikálně změnilo financování. Kdo v současné době nemá šanci přijít k nějakému grantu, je téměř „vynulován“, poněvadž financování ze školy nebo fakulty je naprosto zanedbatelné a nestačí ani na cestovné, vůbec už ne na nějaké vybavení. Kdo tedy sežene grant, je „sanován“ a může si dovolit návštěvy konferencí, publikovat apod.

Před revolucí byly úkoly státní a daly se získat bez větších problémů, protože je obstarávala fakulta, ne jednotlivá pracoviště (úkoly bývaly často komplexní a spolupracovalo se na nich). To bylo podstatně jednodušší. Na druhou stranu pomohlo adresné financování k tomu, že na katedrách a všech fakultách se vyprofilovaly skupiny lidí, které více či méně intenzivně publikují a vyvíjejí vědeckou činnost. K tomu nás v minulosti nic nevedlo, neměli jsme prakticky žádnou povinnost publikovat. Teď je to prestižní záležitost. Na druhou stranu se potýkáme s problémy impakt faktorů odborných časopisů – v České republice v našem oboru takové zatím nemáme. Pomáhají nám tedy alespoň recenzované časopisy.

Pokud jde o financování vědy jako takové, je postaveno na projektech, o které bojujeme. My na tom v letošním roce nejsme nijak slavně, protože úspěšnost získávání grantů je přibližně na úrovni 30 %. V minulém roce jsme předložili asi osm návrhů nových projektů, z toho prošly dva. Pokud se však dostaneme k projektům financovaným ministerstvy, zejména Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR, tedy ke spolupráci s průmyslovými podniky a praxí, získat granty je trochu snadnější.

Abych to shrnul: zásadní změna v oblasti vědy proběhla ve financování. Ohromný krok dopředu je také v tom, že jsou-li prostředky, je otevřená cesta kamkoliv do světa. Zejména ti, co mají granty, cestují od Austrálie po Kapské město – Evropa už není tak atraktivní. Změnila se také vzájemná spolupráce s univerzitami ze zahraničí. Před tím jsme se orientovali na Sovětský svaz, Ukrajinu, Polsko. Na Slovensku jsme nejvíce spolupracovali s báňskou fakultou v Košicích, s profesorem Valachovičem jsme dokonce napsali učebnici. Aktivní období trvalo přibližně do roku 1993, do rozdělení státu. V současné době máme sice podepsané nějaké dohody, avšak kromě toho, že si vzájemně oponujeme doktoráty, habilitace a podobně,  společně se Slovenskem se ve vědě téměř nic nedělá – i když vztahy jsou stále velice dobré. Dříve byl například ohromný zájem z polské strany. Po revoluci se to však i u nich hodně změnilo, také přešli na granty a dnes se orientují vyloženě na Západ.
 

Studenti a jejich zájem o obor se podle mého příliš nezměnili. Stále máme stejné problémy: studenti v prvních dvou ročnících nechodí na zkoušky, v tomto období ukončí studium až 40 % přijatých. V tom bych – až na výjimky – neviděl žádné velké změny. A zájem speciálně o geotechniku je za těch posledních 40 let víceméně konstantní. Každoročně máme tak 10 až 15 absolventů, kteří si bezproblémově najdou práci. Bohužel to jsou většinou studenti z Česka. Kdysi jsme měli spoustu slovenských studentů, dnes už jsou to spíš jednotlivci.
 

V oblasti technologií v geotechnice je řada otázek, kterým se věnujeme. K podstatnému rozvoji tady došlo zejména příchodem zahraničních technologií a hmot. Jsou to například řešení související se zpevňováním, utěsňováním, kotvením a podobně. Situace v této oblasti je naprosto nesrovnatelná s tím, co bylo ještě před patnácti lety. My jsme se do tohoto vývoje také zapojili. Mimo jiné organizujeme konferenci Zpevňování a kotvení horninového masivu, které se každoročně  zúčastní tak 150 až 180 zájemců. Letos se konal již třináctý ročník, téma je to tedy stále velmi živé.

Rozvoj podzemního stavitelství a stavba řady tunelů s sebou bohužel přináší nejrůznější problémy. Já osobně jsem v posledních pěti letech spolupracoval na stavbě řady tunelů, na kterých jsem se přímo podílel – například na tunelu Valík jsem dělal statiku. Za další vzpomenu tunel Klimkovice, Dobrovského tunel v Brně a tunel v Jablunkově, kde jsem předsedou rady monitoringu a podílím se tedy na řízení procesu provádění. Spolu s kolegy jsem dělal řadu různých projektů zejména z oblasti matematického modelování, monitorování, inverzní analýzy a hodnocení výsledků, část z nich jsme i publikovali.
 

Takovou byla například havárie tunelu Březno – před šesti sedmi lety – a tehdy to bylo velmi akutní. Jednalo se o první velkou havárii svého druhu na podzemní stavbě – tunelu; na to nebyly firmy zvyklé. Na šachtách a dolech jsme řešili spoustu havarijních situací, ve srovnání s Březnem to však byly maličkosti. Naším úkolem tady ani nebylo hledat nějaké univerzální řešení, spíš jsme participovali na postupu s investorem tím, že jsme dělali řadu znaleckých posouzení, doporučení, které, myslím, přispěly k tomu, že se objasnila příčina a že se to nakonec úspěšně dokončilo.
 

Vysloveně pozitivními příklady podzemních staveb jsou tunely Valík a Klimkovice. Doufám, že takovým bude i Dobrovského tunel v Brně, s kterým zatím nemáme výraznější problémy, i když je to velice obtížná stavba. Kvalita prováděných prací u podzemních staveb je podle mého mnohem lepší, než je tomu u běžných pozemních staveb. Je to dáno tím, že na pracích v tomto sektoru je zainteresováno méně firem. Svou roli hraje i dozor investora a další kontrolní mechanizmy.
 

Spojení s praxí je určitě silné a z hlediska naší katedry jedno z nejintenzivnějších na fakultě. Podzemních staveb v Čechách za posledních pět šest let výrazně přibylo, postavily se skutečně velmi významné stavby tunelů – jak železniční, tak i silniční. Další vývoj je však těžké odhadnout. Praha je silně saturovaná; počet staveb narůstá do ohromných objemů, teď je na řadě i Brno s Dobrovského tunelem, ale co bude dál… Upřímně řečeno, v  našem moravskoslezském regiónu asi nic. Možná tady na Moravě budou ještě nějaké drobné investice do kanalizace, ale co se týká silničních tunelů, nic velkého neočekáváme. Co však očekávám, to je rozvoj železničních tunelů, který by mohly přinést stavby vysokorychlostních tratí.

Slovensko je se záměrem silničních tunelů mnohem dál, avšak jak to sleduji, asi se nedostává peněz. Mělo by ale jít o skutečně velké stavby, jestli to vyjde, tunel Višňové bude zřejmě nejdelším silničním tunelem na území obou našich republik. Delší bude snad už jen u nás připravovaný železniční tunel na trase Praha – Beroun, směrem na Plzeň a Norimberk. Pokud se zrealizuje, půjde o možná čtvrtý nejdelší tunel v Evropě.
 

Víte, já jsem si to zvolil… I když jsem byl v roce 1953 do hornictví poslán, protože rodiče byli sedláci a na gymnázium mě tudíž nevzali. Mohl jsem jít jenom do těžkého průmyslu nebo do hornictví. Tak jsem se vyučil, absolvoval hornickou průmyslovku, už v oboru výstavba dolů, a pokračoval jsem v témže oboru i na HGF tady v Ostravě. Vlastně se tím už celý život živím a zabývám a jsem spokojený.
 

No, já myslím, že penze (smích). Myslím, že tady budu nanejvýš do konce příštího roku. Další spolupráci se školou vidím případně už jenom v oblasti výchovy doktorandů. Možná mně ještě někdo přizve na nějakou spolupráci, ale jinak myslím, že končím. Pro mě to není moc dobrá zpráva, pro moji ženu ano. I tak o všem nakonec rozhodne zdraví.