Urbanismus

O problémech, které s sebou nesou stadiony a multifunkční haly, o pražských sportovištích i kontroverzní kauze Štvanice jsme si povídali s architektem Petrem Durdíkem, odborným asistentem katedry urbanismu a územního plánování ČVUT a předsedou Asociace pro urbanismus a územní plánování.

Právo na dostupnost přímého slunečního záření a denního světla do budov je známé již z období Římské říše. Později se explicitně „právo na slunce“ nepoužívalo téměř nikde a tak je to ve většině vyspělých států dodnes. Jak se liší české požadavky od slovenských?

Bez ohledu na klima či polohu mnohá evropská města pulsují životem, jsou protknuta cyklostezkami, plná laviček, hřišť a opečovávaných ulic. Jiná naopak patří automobilové dopravě a lidé preferují uzavřený život za ploty a zdmi. Přestože kvalitu života ve městech ovlivňuje celá řada faktorů, jedním ze zásadních je urbanismus a podoba bytové zástavby.

„Žádný dům není sám o sobě a pro sebe, ale je součástí nějakého prostředí,“ říká Jakub Kynčl, který společně s Jiřím Kneslem vede v Brně ateliér, jehož záběr sahá od rodinných domů až po velké urbanistické celky. Tuto myšlenku architekti rozvedli i na nedávné výstavě, která tak nebyla pouhou retrospektivou, ale i nastolením důležitých témat.

Všichni po nich jezdíme. Jsou v metru, v obchodních centrech, v bankách, na úřadech i na letištích. Ale aby byly eskalátory a travelátory i venku místo obyčejného chodníku, či normálních schodů? Na to jsou experti Španělé. Jen v Barceloně mají venkovních eskalátorů několik. Pozadu nezůstalo ani město Vitoria v severním Španělsku, které má nainstalované kryté jezdící rampy téměř přes celé centrum.

Na procházky po parku plném zeleně není v New Yorku mnoho příležitostí. Nejkultovějším a nejnavštěvovanějším místem s bohatou zelení je samozřejmě Central park. Rozšířit nabídku parků v tak přeurbanizovaném městě, jako je New Yorku, je takřka nemožné. Skupina nadšenců ze sdružení High Line ale přece jen našla řešení v podobě neobvyklého konceptu.

Tiskem v lednu proběhla zpráva o tom, že rozpracovaný koncept pražského územního plánu s novou koalicí na magistrátu končí a že se začne znovu – a prý lépe. Ohlasy jsou chabé. Pro zasvěcené je to vesměs úleva doprovázená zvýšenou nervozitou, co bude dál, ale pro zbytek odborné, natož laické veřejnosti se jedná o informaci bez pointy. I na specializovaných doménách, kde jsou lidé ochotni diskutovat o čemkoliv, prošla tato zpráva stranou zájmu grafomanů. Dokládá to, jak moc se územní plán Prahy vzdálil, respektive nikdy nepřiblížil živému a smysluplnému dokumentu, kterým by mohl být, a jak těžkou startovní pozici má jakákoliv ambice jej rehabilitovat. A není se čemu divit.

Jan Sedlák, urbanista, architekt a pedagog na fakultě architektury ČVUT v Praze, má rád města se všemi jejich krásami i některými nectnostmi. Nejvíce – jako pražský rodák – samozřejmě Prahu. V centrální Praze zná bez nadsázky každý kámen. Město v jeho podání nejsou neživé budovy a infrastruktura ani pouhé zóny k zastavění.  Je to pulsující svět se svébytnou kulturou a duší, kterou je nutné hájit.

Fráze, kterými developer oznamuje, že v rámci svého projektu postaví nový park, školku, krytý bazén, zimní stadion a investuje do dopravní infrastruktury, znějí krásně. Píšou se tiskové zprávy, poklepává na základní kámen. Za tímto pozlátkem se skrývá mnohem prozaičtější realita. Města jsou někdy ráda, když činnost developerů přežijí bez větších urbanistických ztrát.

Budoucnost měst spočívá v jejich minulosti, z níž musejí vycházet a dále se rozvíjet. Chandigarh, dítě Le Corbusierova génia, má dnes něco přes padesát let a v jeho případě se musíme především poučit z chyb, které tento ambiciózní projekt přinesl. Je odpovědí na manifest CIAM z roku 1933 a na vizi moderního indického města.

Česká města procházejí v posledních dvaceti letech rozvojem, pro který nenajdeme srovnání s žádným obdobím v naší historii. Nejvíce samozřejmě Praha. Na místě tradičních městských čtvrtí, jako bývaly Holešovice, Karlín nebo Michle, vznikají různé City, Towny, Centre a Plazy, které se svou multifunkčností a „atraktivním mixem nájemců“ snaží přilákat co nejvíce lidí k práci, zábavě, sportu, nákupům a relaxaci. Ne vždy se to daří, některá tato místa i po letech fungování působí dojmem více méně výlučných enkláv.