Urbanismus

Jozef Čahoj, autor knihy Lidová architektura Slovenska 1 – 2., kde představuje přehled klasických selských domů a chalup na Slovensku a jejich obnovu, prezentuje touto publikací neotřelý pohled na zdánlivě obyčejnou slovenskou vesnici a stavení v ní. Její hodnoty, charakter i možnost také dnes obnovovat se zachováním této autenticity, bez újmy na životním standardu bydlení současnosti. V dnešní době výjimečný názor, jak se navzdory mainstreamu vůbec dá přistupovat ke starým chalupám z dob praprarodičů, podepřený praxí i ve vlastní stavební firmě Tahoma.

Blok barokních domů v historickém centru Lublaně dostal novou moderní tvář. Přesto, že rekonstrukce neproběhla konzervativně, historická architektura tímto zásahem své hodnoty neztratila, spíše ji nové prvky umocnily. Autory proměny jsou architekti z renomované kanceláře OFIS architekti.

Jihočeské krajské město České Budějovice je, pokud jde o dopravu, oříškem i pro ostříleného motoristu. A i přes hustou síť dopravy uvnitř města i na výpadovkách se mezi auty navíc objevuje také velké množství cyklistů.

Téměř 75 procent obyvatel Česka žije ve městech, mnoho jich ale z těch největších prchá na venkov, kde se cítí bezpečněji a méně odcizeně. Město má nesporně své výhody, ale ne vždy umožňuje vznik živého veřejného prostoru a sociálních kontaktů. Co konkrétně našim městům chybí? A jak s tím naložit?

Kolo je ve městě na první pohled ideálním dopravním prostředkem. Nemusí čekat v zácpách, neznečišťuje životní prostředí a svým uživatelům přináší i zdravý pohyb a odreagování.

Sport a zábava vstupují nejen do našeho způsobu života, ale i způsobu bydlení. Vstup do života bývá mnohdy jen chvilkový. Důsledky ve změně způsobu bydlení však mohou být trvalé. Snahou je, aby byly žádoucí a dokonce příjemné.

Projekt sanace prostoru mezi řadami velkých bytových domů poblíž na Via Tirreno v jihoitalské Potenze zajistil jejich obyvatelům nejen dostatek parkovací plochy, ale také zeleně a pěších stezek, na které dříve nebylo místo. Architekti z kanceláře Archtea associati odmítli pouhý face-lift. Jejich koncept vychází z pnutí mezi umělým životním prostorem mezi domy a přírodou kolem. Prostor tedy přetvořili pomocí oxidy železa probarveného betonu připomínající balvany a skály a zelenými plochami na střeše garáží.

Historické centrum Prahy se v říjnu na čtyři dny proměnilo díky novým technologiím a uchvacujícím nápadům v kouzelné místo. V rámci festivalu světla SIGNAL oživili čeští i zahraniční audiovizuální umělci architektonické památky města. Jednou z nich byl i kostel sv. Ludmily na Vinohradech. Ten využila jako malířské plátno pro světelné štětce dvojice tvůrců Amar Mulabegović a Daniel Gregor (www.themacula.com). Projekci nazvali Khôra s odkazem na filozofický termín popsaný Platónem v jeho díle Timaeus. Je to jakési beztvaré a nepojmenovatelné "to", co nemůžeme určit, ale pouze vyvolat pomoci obrazů neidentifikovatelných jevů.

O problémech, které s sebou nesou stadiony a multifunkční haly, o pražských sportovištích i kontroverzní kauze Štvanice jsme si povídali s architektem Petrem Durdíkem, odborným asistentem katedry urbanismu a územního plánování ČVUT a předsedou Asociace pro urbanismus a územní plánování.

Právo na dostupnost přímého slunečního záření a denního světla do budov je známé již z období Římské říše. Později se explicitně „právo na slunce“ nepoužívalo téměř nikde a tak je to ve většině vyspělých států dodnes. Jak se liší české požadavky od slovenských?

Bez ohledu na klima či polohu mnohá evropská města pulsují životem, jsou protknuta cyklostezkami, plná laviček, hřišť a opečovávaných ulic. Jiná naopak patří automobilové dopravě a lidé preferují uzavřený život za ploty a zdmi. Přestože kvalitu života ve městech ovlivňuje celá řada faktorů, jedním ze zásadních je urbanismus a podoba bytové zástavby.

„Žádný dům není sám o sobě a pro sebe, ale je součástí nějakého prostředí,“ říká Jakub Kynčl, který společně s Jiřím Kneslem vede v Brně ateliér, jehož záběr sahá od rodinných domů až po velké urbanistické celky. Tuto myšlenku architekti rozvedli i na nedávné výstavě, která tak nebyla pouhou retrospektivou, ale i nastolením důležitých témat.

Všichni po nich jezdíme. Jsou v metru, v obchodních centrech, v bankách, na úřadech i na letištích. Ale aby byly eskalátory a travelátory i venku místo obyčejného chodníku, či normálních schodů? Na to jsou experti Španělé. Jen v Barceloně mají venkovních eskalátorů několik. Pozadu nezůstalo ani město Vitoria v severním Španělsku, které má nainstalované kryté jezdící rampy téměř přes celé centrum.

Na procházky po parku plném zeleně není v New Yorku mnoho příležitostí. Nejkultovějším a nejnavštěvovanějším místem s bohatou zelení je samozřejmě Central park. Rozšířit nabídku parků v tak přeurbanizovaném městě, jako je New Yorku, je takřka nemožné. Skupina nadšenců ze sdružení High Line ale přece jen našla řešení v podobě neobvyklého konceptu.

Tiskem v lednu proběhla zpráva o tom, že rozpracovaný koncept pražského územního plánu s novou koalicí na magistrátu končí a že se začne znovu – a prý lépe. Ohlasy jsou chabé. Pro zasvěcené je to vesměs úleva doprovázená zvýšenou nervozitou, co bude dál, ale pro zbytek odborné, natož laické veřejnosti se jedná o informaci bez pointy. I na specializovaných doménách, kde jsou lidé ochotni diskutovat o čemkoliv, prošla tato zpráva stranou zájmu grafomanů. Dokládá to, jak moc se územní plán Prahy vzdálil, respektive nikdy nepřiblížil živému a smysluplnému dokumentu, kterým by mohl být, a jak těžkou startovní pozici má jakákoliv ambice jej rehabilitovat. A není se čemu divit.