Průzkum opuštěných míst
Galerie(9)

Průzkum opuštěných míst

Zaniklé vesnice zarůstající přírodou, zájezdní hostince, ze kterých poslední host odjel snad před sto lety, kostely, léčebny, továrny, vily, v nichž kdysi zněl klavír a setkávala se zde vybraná společnost. To všechno jsou místa plná příběhů, která v sobě uchovávají naši kulturní paměť. Ale každou chvíli mohou zmizet. Zachovat je aspoň prostřednictvím svých fotoaparátů chtějí tzv. urban exploreři. A explorerky. Dvě z nich, Barbora Faiglová a Katka Havlíková, nedávno o svých průzkumech vydaly knihu Opuštěná místa v Čechách.

Jak dlouho se prozkoumávání opuštěných míst věnujete?
Bára: Aktivně asi tři roky. Předtím jsem prolezla jen místa, která se mi připletla do cesty, ale cíleně jsem je nehledala.
Katka: Já prozkoumávám opuštěné stavby něco málo přes dva roky.

A co bylo prvním impulzem k tomu, že jste se rozhodly více se o ně zajímat?
Bára: Impulz nebyl potřeba. Zájem se vyvíjel postupně, najdete první místo, vyfotíte ho, najdete druhé a tak dále. Pak vás zajímá, k čemu sloužilo a jaká další existují. A najednou takhle znáte kus republiky a zahraničí. První místo, které jsem takto prozkoumávala, byl bývalý Vojenský výcvikový prostor Milovice.
Katka: Jezdila jsem kolem jednoho zámečku do školy a zajímalo mě, jak vypadá uvnitř. Když jsem školu dokončila, udělala jsem si tam výlet. Propadané stropy a podlahy, popraskané zdi, vyražená okna a dveře, zhroucená střecha – smutný pohled, ale i tak to byla nádhera.

Vila Želva

To zní lákavě. Ale určitě je lepší taková místa prozkoumávat s někým, s kým lze zážitky sdílet. Sdružujete se s ostatními urban explorery?
Katka: Na fóru urbex.cz jsem se seznámila s Rendym a začali jsme jezdit spolu. O zbytku urbexerů jsem tak nějak věděla, ale neznala jsem je. Pak jsme se vypravili jedné listopadové soboty do Polska vlakem a v noci jsme zabloudili při cestě zpět. Tak jsme se rozhodli stopovat a stopli jsme si českou urbex výpravu, která zrovna jela kolem.
Bára: S ostatními explorery jezdíme na výpravy společně. Pořádají se různé akce a výstavy. Jsme kamarádi, takže záminku proč se vidět si vždycky najdeme.

Partyzán na švédském autovrakovišti

V partě se člověk cítí i jistěji. Míváte někdy při průzkumech strach?
Katka: Mívám. Musím přiznat, že čím déle se urbexu věnuji, tím víc mám strach a respekt k místům. Ze začátku jsem si vůbec neuvědomila, co vše se může stát. S přibývajícími zkušenostmi je člověk opatrnější.
Bára: Pociťuji strach, pokud je místo dobře hlídané anebo v hodně špatném technickém stavu. Nicméně zajímavou atmosféru mají místa v noci, to dokáží vystrašit i nevinné zvuky.

Tichá symfonie

Které místo ve vás zanechalo zvláště silný dojem?
Bára: Každé místo působí jinak a  většina zanechává silný dojem. Velké tovární haly ohromí svým prostorem, rodinné vily svou zachovalostí, nemocnice lékařským vybavením anebo zámky svojí architekturou. Nejsilnější dojem ale zanechávají místa, na která se dlouho těším – třeba zámek de Noisy v Belgii byl několikaletým snem; a pak se ocitnout na místě je moc pěkný pocit.
Katka: Zamilovala jsem se do švédského pohřebiště aut, kde jsem byla před dvěma lety a nadchlo mě tolik, že jsem se tam loni na podzim vrátila. Je to neuvěřitelné místo.

Hotel v Rakousku

To zní skvěle, ale jak taková místa vyhledáváte?
Katka: Začínala jsem místy, která jsem měla kolem sebe. Pak jsem začala pátrat i na internetu. Hledám i podle fotografií a navádějících popisků.
Bára: Také prozkoumáváme mapy a historii.

A došly jste u některé stavby k překvapivému zjištění?
Bára: Většinou k nemilému, jak tak krásné budovy mohou tak špatně skončit…
Katka: Jednou jsem ve své domovině zamířila k opuštěnému mlýnu, že se podívám, zda tam náhodou není vchod. A on byl – někdo vyrazil dveře. Tak jsem se rozhodla, že ho prozkoumám. Uvnitř byla kompletně zachovalá mlýnice i s koksovnou, parní mašinou… Nádhera. Bylo to v době, kdy jsem ještě nikoho neznala, takže jsem dodnes jediná, kdo uvnitř fotil. Dnes už mlýnice není. Majitel bohužel nechal vybavení odvézt pryč, asi do sběru.

Industriální peklo

Jak se cítíte v místech, které byly kdysi slavné a dnes chátrají, mám na mysli třeba Barrandovské terasy, vily, kostely…
Bára: Lépe než v těch funkčních, jinak bych tam nelezla 🙂 Je to kus historie a zároveň je pěkné se podívat na místa, kam se běžně lidé dívat nechodí.
Katka: Často si kladu otázku Proč? Proč lidé přestali chodit do kostela, proč odešli z domu… Spousty míst je mi líto, tím víc, když se pak stanou terčem vandalů. Ve Francii je nádherná vila, která byla padesát let opuštěná a nedotčená kýmkoliv. Neuvěřitelná nádhera. Nedávno jsem viděla fotografii, že tam někdo prohodil šuplík velkým benátským zrcadlem v přízemí.

Naštěstí jsou i pozitivní příklady. Mezi má nejoblíbenější místa patří zaniklá vesnice Skoky a kdysi slavná tamní ­poutní bazilika. Tu se snaží pár ­dobrovolníků opravovat. Zajímáte se i o budouc­nost takových míst?
Bára: Ano, zajímám se o to, co se s místy děje. A je hezký pocit vidět, jak se některá místa obnovují.
Katka: Mám radost, když se podaří něčemu pomoct, když se najdou nadšenci, kteří chtějí místu vdechnout nový život. Je to záslužná činnost v době, kdy se raději budova zbourá, než aby někdo vymýšlel, jak ji znovu využít.

Palác Lumiére

Zkoumáte raději opuštěné stavby v lesích, nebo prázdné domy ve městech?
Bára: Zas tak vybíravá nejsem. Podívám se ráda do opuštěné stavby, ať je kdekoliv. Jen infiltrace dovnitř bývá ve městech o něco více obtížná.
Katka: Přesně. Ve městech člověk musí počítat s tím, že je větší šance, že ho někdo uvidí. Ale je to různé. Spíš mi jde o místo samotné, než o jeho lokalitu.

Dostáváte se i do míst, kam se oficiálně nesmí. Je v tom tedy i trochu rebelství. Dal by se urbex považovat za určitou subkulturu?
Bára: Asi ano 🙂
Katka: Také bych řekla, že ano. Ale někdo by mi oponoval, nefunguje totiž jako nějaké jednotné hnutí, spíše jde o subkulturu zájmovou.

Barbora Faiglová
Barbora Faiglová
Katka Havlíková
Katka Havlíková

TEXT: Kateřina Kotalová
foto: Katka Havlíková

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.