Názory a rozhovory

Když vloni na podzim navštívil Prahu pařížský architekt Edouard François, přenesl nás do prostoru neomezené tvořivosti. Nebezpečí, které omezuje tvořivý potenciál architekta, podle něj číhá v každém architektonickém objevu. Přináší jeho redukci, a proto nemůže být pro architekta zdrojem inspirace. „Jsem přesvědčen, že právě ze současného umění si lze mnoho vzít a pochopit,“ vysvětluje architekt. „Chceme-li vlastní rukopis, je třeba se inspirovat současným uměním a poznat ho.“ Jeho architektura existuje na pomezí kulturní elity a široké veřejnosti. „Tvořit však architekturu, která má smysl výlučně pro kulturní elitu, je podle mého názoru omyl,“ dodává. Jeho slabostí a zdrojem inspirace je nejen výtvarné, ale i kulinářské umění. Jako zanícený amatér spolupracuje s významnými šéfkuchaři v zemi.

Peter Noever, výkonný a umělecký ředitel centra pro umění MAK (Österreichisches Museum für angewandte Kunst / Gegenwartskunst) vystoupil 13. 3. 2008 v rámci cyklu Start Architecture pořádaným Centrem pro středoevropskou architekturu (CCEA) v pražském Roxy. Peter Noever byl pozván rektorem VŠUP v Praze, Pavlem Liškou, aby společně s umělkyní Magdalenou Jetelovou diskutoval na téma architektura – umění – veřejný prostor. Peter Noever se s námi podělil o své názory na téma vzájemné výměny impulzů mezi jednotlivými uměleckými obory a praxe umělecké instituce.

Na naše setkání v kavárně Kaaba v Praze-Vinohradech přišel vskutku stylově. V elegantním Citroënu z roku 1964, jehož význam potvrdil svými následujícími slovy: „Nerad příliš spekuluji nad novými věcmi, které nemám zažity nebo odzkoušeny.“ Jeho přitažlivý retro názor je znát ze zasvěceného provázení po Šumných městech, ale i z autorských rekonstrukcí historických budov, které odkazují na jeho pokoru – na už existující a obdiv zasluhující architekturu. Navzdory tomu David Vávra s oblibou vyhlašuje: „Vždy jsem žil jen současností, přítomným okamžikem a neřešil jsem, co bude.“ Jedinečnost bytí tohoto spoluzakladatele kultovního divadla Sklep je opravdu originální. Profesí architekt, duší „snílek“.

V rámci série přednášek Digitální architekt na podzim loňského roku představil americký architekt Frank Barkow tvorbu německo-amerického ateliéru Barkow Leibinger Architects. Ve světě „digitální architektury“ se tento ateliér zviditelnil v roce 2005 výrazným úspěchem na bienále v Miami s podtitulem Possible Futures. V jeho třech finálových projektech se spojoval racionalizmus s parametrickým designem a s využitím CAD/CAM technologií výroby.

Sešli jsme se ve Fragnerově galerii nad výstavou jeho projektů. Přiletěl z Rotterdamu a na druhý den odjížděl do Německa. Erick van Egeraat (51) je u nás známý návrhem domů navazujících na Kotěrovu vilu Bianca, na Slovensku staví jeho River Park a kousek za hranicemi se rozbíhá velmi diskutovaná stavba nové univerzitní haly v Lipsku. Nizozemský architekt má našlápnuto všude po Evropě, přesto to při rozhovoru vypadalo, že je oddaným fanouškem České republiky.

Na monografické výstavě Reného Van Zuuka Projekty 1992–2007 ve Fragnerově galerii bylo možné vidět prakticky všechno, co autor za čtrnáct let svého samostatného ateliéru v Almere navrhl. V jeho pestré kariéře vynikají především větší realizace ARchitektonického centra v Amsterdamu ARCAM, bytového Bloku 16 v Almere, přezdívaného pro svou mohutně vydutou fasádu Vlna, nebo unikátně řešená administrativní budova Zilverparkkade v Lelystadu.

Belgický architekt Pierre Hebbelinck se začíná stále častěji objevovat v mezinárodním kontextu a přerůstat hranice své země. V rámci loňských brněnských veletrhů  měl poutavou přednášku o své tvorbě. Využili jsme této příležitosti k rozhovoru o jeho názorech i principech, jimiž se řídí jeho dílo.

Architekt Josef Horný projektoval v Austrálii, učil na Melbournské univerzitě a poté se vrátil k pedagogické činnosti na katedru architektury stavební fakulty ČVUT v Praze. V Austrálii vyprojektoval celou řadu rodinných domů, v Čechách navrhuje a realizuje nízkoenergetické a nízkonákladové domy. Rozpětí jeho kulturního zázemí může demonstrovat i okolnost, že přeložil do angličtiny a v Melbourne vydal knihu básní Jana Zahradníčka.

Pavel Halík patří k předním historikům architektury a urbanismu u nás, je autorem několika knih a celou řadu jich přeložil, mimo jiné Corbusierovu Za novou architekturu nebo knihu Norberga Schulze Genius loci. Vloni získal jako člen autorského týmu Dějin českého výtvarného umění cenu Akademie věd ČR. Smysl pro urbanistický kontext architektury mu otevírá širší kulturní souvislosti.

Barbara Potysz svým debutem vstoupila za spoluautorství Josefa Kiszky – rovnou do pomyslné síně slávy. Dekonstruktivisticky – pojaté gymnázium v Orlové získalo Grand Prix za rok 1996 a stalo se jednou z nejznámějších staveb tohoto druhu. Protože ale naštěstí nezůstalo u tohoto debutu, můžeme dnes hovořit o celé řadě dalších staveb, z nichž mnohé by si zasloužily nemenší pozornost než ta laureovaná. 

Zdeněk Fránek patří k nejoriginálnějším osobnostem české architektury. Jeho tvorba je různorodá a přitom neuhýbavě svá. Rozhovorem s ním jsme se pokusili mapovat zdroje této mnohotvárné, ale zároveň konsekventní tvorby.

O tom, že bude architektem, nikdy nepochyboval. Ale když se Petr Bílek za dob normalizace vydal studovat vysokou školu, netušil, že si bude muset probojovat cestu nejenom u nás, ale i ve Spojených státech. Jeho jméno si spojujeme s dlouholetým předsednictvím ČKA, ale také s účastí v porotě mezinárodní soutěže na novou budovu Národní knihovny, kde zasedl po boku Zahy Hadid či Evy Jiřičné.

Mé představy o Mexičanech rozhodně nebyly po setkání s Michelem Rojkindem zklamány. Temperamentní muž, který má za sebou temperamentní, rozuměj odvážné projekty, na architekturu přesedlal z kariéry profesionálního bubeníka. Odbornou i širokou veřejnost dokázal zaujmout návrhem rodinného domu i sto třicet metrů vysoké věže. V současné době se jeho ateliér řadí mezi přední v Mexiku.