Jaromír Kročák: Je dobré naučit se také říkat ne
„Vzdorovat intrikám tvrdého byznysu lze pouze slušným chováním a přirozeným pudem sebezáchovy, aby se člověk mohl každé ráno v klidu podívat do zrcadla. Prostě aby si nezadal a nenechal se vtáhnout do kolotoče peněz, mafiánských vztahů a ponižujících závazků,“ říká Jaromír Kročák, architekt, hudebník a spisovatel, kterému nedávno vyšla kniha o architektonickém ateliéru v jednom nejmenovaném městě, nápadně připomínajícím České Budějovice, kde žije.
Co vás přivedlo k myšlence napsat knihu?Píšu již dlouho, je to můj koníček. Ateliér Konus je kniha specifická v tom, že vychází z reálných situací a prožitků, přestože je to pouhá fabulace. Námět jsem promýšlel několik let, ale bylo to spíše soukromé psaní. K napsání knihy mě vedla potřeba vypsat se z některých nepříjemných prožitků.
Hlavní hrdinou je architekt Jan Konus. Je tento rozervaný hrdina se stejnými iniciálami a s mnoha problémy ve vztazích i se zdravím vaše alter ego?
Kniha není vysloveně autobiografií. V základních rysech jsou to sice mé prožitky a názory, ale celý příběh je modifikován. Opravdu vám připadá hlavní hrdina tak vnitřně rozervaný? Je pravda, že někteří lidé se mi po přečtení knihy svěřili, že by takto žít nemohli. Myslím, že v reálu je to možná ještě horší.
Jan Konus se setkává ve své architektonické praxi s mafiánskými praktikami a intrikami. Nakolik je architekt v Česku konfrontován s takovým prostředím?
Zkušenosti mých kolegů znám pouze zprostředkovaně z jejich podání, ale zdá se, alespoň podle reakcí na knihu, že jsou podobné těm mým. Ten, kdo se pohybuje nějaký čas v našem oboru, čas od času zpracovává větší zakázky přesahující běžný standard, zúčastňuje se soutěží a podstupuje různá jednání s různými úředníky na různých stupních naší administrativy, nemůže se nesetkat s nevybíravým chováním některých investorů, politiků a lidí pohybujících se v oboru.
Lze tomu vůbec vzdorovat?
Důležité je uvědomit si, že ne každou zakázku musím dělat za každou cenu. Je dobré naučit se také říkat ne, přestože doba není dobrá a dobrých akcí je jako šafránu. Vzdorovat lze pouze slušným chováním a přirozeným pudem sebezáchovy, aby se člověk mohl každé ráno v klidu podívat do zrcadla. Prostě aby si nezadal a nenechal se vtáhnout do kolotoče peněz, mafiánských vztahů a ponižujících závazků.
Ačkoliv v knize fabulujete, čtenáři se v ní snaží dešifrovat kromě postav také události, které jsou součástí příběhu. Bylo těžké ponechat si odstup a nedat se strhnout k publicistice či politickému thrilleru?
Knihu jsem psal po částech s delšími prodlevami. Text zrál dlouho a v průběhu psaní jsem se vracel, opravoval a zvažoval, kudy vede cesta. Nikam jsem nespěchal, neměl jsem žádnou smlouvu a psaní jsem bral spíše jako relax. Navíc jsem do poslední chvíle nepočítal s jejím zveřejněním. Byla to spíše moje soukromá zpověď, abych si utřídil roztěkané myšlenky a porozuměl více sám sobě. Zda mám potřebný odstup, to mě při psaní vůbec nenapadalo. Měl jsem úplně jiné myšlenky, které se draly na povrch a čekaly v řadě, až se dostanou na papír.
Někteří lidé se v příběhu poznávají. Už někdo z nich na knihu reagoval?
Reakce na knihu mě mile překvapila. To jsem ani nečekal, že si to někdo koupí, a dokonce přečte. Přece jenom je to úzký záběr z profese architekta, který je vzdálený jiným lidem. Většinou byly reakce kladné – až na dvě výjimky. Postupně mi docházelo, že se někteří mohou cítit dotčeni, ale příběhy jednotlivých postav uvedené v knize byly sice pozměněné a mnohdy nadnesené, přesto jsem ale nikomu nenasadil větší oslí uši, než ve skutečnosti má.
–>–>
Váhal jste v některých případech, zda určitou událost zveřejnit?
V první verzi knihy, kterou jsem psal pouze pro sebe, ne. V okamžiku, kdy mě několik přátel, kterým jsem dal rukopis přečíst, přesvědčilo, abych to vydal, začal jsem více zvažovat, co ponechat a co vypustit. Spíše z obavy, abych někomu neuškodil.
Vy sám jste vlastní ateliér založil brzy po revoluci. V knize se této etapy také dotýkáte. Jak se tehdy podnikalo?
Samostatně podnikat jsem začal už v roce 1990, hned jak to bylo možné. Byla to hektická doba a pouze vážnější zdravotní problémy mě na čas zastavily v divokém trysku prérií volného podnikání. Ponocování, soboty, neděle, dlouho se to nedalo v tom tempu vydržet. Dneska už tolik energie nemám a vše se usadilo do rozumných mezí. Bylo to všechno mnohem volnější. Byla to překotná doba, kdy vznikaly soukromé ateliéry, investoři byli ještě nezkušení, a tudíž více rozdavační. Také my jsme byli na začátku, nadšení, odhodlaní se do všeho vrhat po hlavě, a vůbec nám nedocházely mnohé souvislosti. Pojištění, zodpovědnost za své konání, dlouhodobější vize rozvoje ateliéru, organizační struktura, daňové a personální věci atd.
A dnes? Literární Ateliér Konus se pohybuje ve světě tvrdého byznysu propojeného s komunální politikou.
Hlavní kritérium dnešního úspěchu je výše obratu, zisk, návratnost, využitelnost a důraz na úspory. Úplně se vytrácí ze všeho snažení člověk jako měřítko našeho živobytí. Není čas ani místo na kvalitu, na prožitek z estetična a na doladění potřebných detailů. Vyhrává nejlevnější, nejpřizpůsobivější, nejrychlejší. Ale je to dobře? Další generace se nebudou ptát, kolik co stálo, nebo za jakou nejkratší dobu to bylo vytvořené? Co nyní obdivujeme na vykopávkách Sumerů, Egypťanů, na dílech renesančních umělců, na obrazech impresionistů? O vztazích ani nemluvě. O tom je ostatně kniha Ateliér Konus.
Děj se odehrává ve městě, nápadně podobnému Českým Budějovicím, kde žijete. V čem jsou architektonicky a urbanisticky výjimečné a jaké mají naopak slabiny ve srovnání s jinými, podobně velkými městy?
To je na delší povídání. Určitě je fascinující centrum Budějovic s rozměrným náměstím s kašnou se Samsonem uprostřed, s radnicí, přilehlými uličkami a kouzelnými zákoutími u kláštera a u Černé věže. Co není ideální a naštěstí se to začalo řešit, je doprava. Jak vnitroměstská, tak tranzit. Velkým fenoménem je okolí Budějovic – Blanský les, Šumava, Novohradsko, Třeboňsko, blízkost Alp.
Mezi vaše projekty patří také chystaná rozsáhlá stavba obchodního centra Černý pelikán v budějovické Vídeňské čtvrti, který v knize nazýváte Kormorán. Tento projekt budí protichůdné reakce. Co je mu vytýkáno?
O Černém pelikánovi bylo napsáno a řečeno už opravdu hodně. Bohužel se z něho stalo politické téma a je těžké po dlouhých letech jeho prosazování oddělit konkrétní připomínky od cílených a účelových tvrzení. Je zajímavé, že po otevření konkurenčního centra v blízkosti Pelikána protesty odpůrců utichly. Nejmilitantnější odpůrce Pelikána si navíc v této lokalitě generálně opravil své dva velké domy a nyní již jeho útoky proti naší akci téměř ustaly.
Proti jeho stavbě bojují některá občanská sdružení, o nichž se ve své knize také zmiňujete. Popisujete je jako účelově vytvořené, vázané na zájmy politiků nebo konkurence. Do jaké míry se s takovýmto přístupem setkáváte v praxi?
Občanská sdružení se dělí na smysluplná a účelová. To, o jaký druh sdružení se jedná, poznáte během projednávání jednotlivé akce.
Jak je to v případě Černého pelikána?
Přesně tak, jak jsem nyní řekl.
Váš projekt vestavby knihovny do gotického hradu v Soběslavi byl nedávno vybrán mezinárodní porotou a získal cenu Grand Prix architektů. Výsledek by mohl motivovat další investory, kteří by tak mohli zachránit chátrající památky. Realizace takových staveb však bývá trnitá. Byla i tato?
Nebylo to jednoduché. Především jsme se pohybovali v památkově chráněném objektu středověkého hradu, který se navíc rozpadal, proto byl nejvyšší čas se pustit do jeho záchrany. Projektová příprava trvala více než deset let. Asi nejtěžší na této akci bylo přesvědčit památkáře, že se k památce dá přistupovat i touto cestou – vestavbou novodobého celoproskleného kontejneru na knihy do původního palácového křídla hradu. To trvalo přibližně čtyři roky. Na začátku jsem byl označován i za ignoranta a ničitele památek, než jsme přesvědčili památkáře, že se nejedná o sci-fi, ale o možnou variantu záchrany objektu.
Jak jste to nesl?
Na začátku to vypadalo skutečně bledě, měl jsem trochu deprese a pochybnosti, ale to mám vždycky. Navenek člověk vystupuje tvrději, aby něčeho dosáhl, ale uvnitř ho to hlodá, jestli jde po dobré a správné cestě. Jak však projekt postupně zrál i díky kolegům, dospěl nakonec do zdárného konce.
Kdo byl iniciátorem nápadu vestavět do prostor hradu knihovnu?
Náš Ateliér Kročák. Ale dospěli jsme k němu postupně. Když město vypsalo ideovou soutěž, udělali jsme dvě varianty – jednou bylo univerzální kulturní zařízení, které by doplnilo stávající kulturní dům se dvěma sály a restaurací v jižním křídle hradu. Druhou variantou byl vodní svět. Byla to v podstatě taková legrace, Hlásku jsme například obkroužili tobogánem. Památkáři z toho byli konsternovaní a jeden se mi dokonce svěřil, že byl tak šokovaný, až se mu to i líbilo, a že mu to vyrazilo dech.
Dům, v němž byla knihovna, však začal mít problémy se statikou a postupně jsme dospěli k závěru, že by nebylo špatné přemístit ji do hradu. Od té doby jsme místo kulturního centra pracovali s myšlenkou knihovny a zrodil se nápad proskleného kontejneru vloženého do starého paláce.
Jak ji vnímají obyvatelé Soběslavi?
To mi přináší, sobecky přiznávám, největší uspokojení. Soběslavští přijali knihovnu za svou a hrad ožil smysluplným využitím. Velkou zásluhu mají i paní knihovnice v čele s paní Fremrovou, protože téměř každý den se zde něco děje. Dokonce mě pozvali na autorské čtení, čehož si velice vážím. Jsem moc rád, že jsem se mohl podílet na záchraně a novém využití hradu.
Vy jste se v Soběslavi narodil. Cítíte zodpovědnost za její podobu? Kromě knihovny jste autorem přestavby místního kina na kulturně společenské centrum včetně přilehlého parku a také jste navrhl úpravu soběslavského náměstí.
Zodpovědnost pociťuji u každé zpracovávané zakázky. Tady to bylo ale ještě něco jiného. Mám k tomuto místu silný citový vztah. Za rohem v této ulici jsem se narodil a na zpustlém hradě jsem si jako malý kluk hrál s kamarády. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že se sem po mnoha letech opět vrátím. Navíc jsem rád, že jsme alespoň částečně naplnili poslední závěť Petra Voka z Rožmberka, který si před čtyřmi sty lety přál umístit do soběslavského hradu třeboňskou knihovnu. Podařilo se to nyní v rožmberském roce.
Setkal jste se u některého projektu i s nevolí místních lidí? Architekti často říkají, že cokoliv se staví, vždy je někdo proti.
To je pravda. Nečekal jsem například, jakou vlnu nevole vyvolá právě přestavba parku u kina. Kino bylo v 50. letech minulého století přistavěno na kraji původního hřbitova, uprostřed s kostelem sv. Marka, kde je dnes galerie. Kostel i hřbitov zakládal v polovině 17. století místní bohatý měšťan Zachariáš Markovský. Hřbitov byl tedy původně obehnaný omítanou zdí se dvěma barokními branami. Ty se tam dochovaly, ale zeď se postupem času rozpadla. Proto když jsme obstáli ve výběrovém řízení, znovu jsme zeď vystavěli. Zvedla se vlna odporu, zvláště v místních novinách, jak jsem později zjistil, podporovaná ještě politicky motivovanými zájmy před volbami. Rok poté se ale dokončila knihovna, která se lidem líbila, a nakonec přijali i tu zeď a park ožil.
Jaké projekty navrhujete nejraději? Občanské stavby, rodinné domy?
Hodně to závisí na osobě investora. Pokud si padneme do oka, je práce na projektu potěšením, ať už je to rodinný dům nebo bytová a občanská stavba.
Co vás vůbec přivedlo k zájmu o architekturu?
Na gymnáziu jsem se rozhodoval mezi matematikou a fyzikou, což byly mé velké koníčky. Také jsem odmalička počmáral každý čistý papír, a tak jsem se nakonec rozhodl spojit příjemné s užitečným a šel jsem na architekturu.
Měl jste v té době nějaké vzory mezi architekty?
Mnoho staveb mě fascinovalo a fascinuje. Dám především na osobní prožitek, když si danou stavbu projdu a prožiju na místě samém. Konkrétní vzor ani dnes nemám, pokud máte na mysli jednotlivá jména, ale obdivuju mnoho architektů, a to jak z historie, tak naše současníky. Podle konkrétních realizací.
A kde hledáte inspiraci?
Inspirací je místo pro stavbu, souvztažnosti s okolím, osoba investora, jeho životní styl, možnosti stavebních technologií, nové materiály. Raději mám složitá staveniště zatížená technickými problémy. Ostatně ani to nejjednodušší staveniště není nikdy bez problémů. Například složitost terénu nebo komplikace se sousední zástavbou přinášejí potřebnou atypičnost a inspiraci.
Na čem nyní pracujete?
Dost času mi zabírá právě probíhající rekonstrukce a generální přestavba hotelu Gomel v Českých Budějovicích. Dokončujeme projekt na úpravy náměstí v Benešově nad Černou, bytové domy s občanskou vybaveností v Kaplici, několik rodinných domů a atypickou přestavbu bytového domu s kancelářemi v Českém Krumlově. V brzké době začne rekonstrukce katedrály sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, na kterou jsme nedávno dokončili projektovou přípravu.
Vedle architektury a literatury se věnujete hudbě. Lze mezi nimi hledat paralelu? Jak to, že pojmy rytmus či harmonie jsou společné hmotě – architektuře i nehmotnému zvuku – hudbě?
Všechno souvisí se vším. Architektura je opravdu těsně svázaná s hudbou. Jsou to tóny a rytmus zhmotnělé do trvalejší formy. Vztahem hudby a architektury jsem se zabýval v jednom z fejetonů, které občas píšu pro periodika (viz ukázka, pozn. red.).
Hrál jste na kytaru v českobudějovické rockové kapele. Funguje stále?
Kapelu jsem rozpustil před třemi lety na oslavě mých padesátin. Přestával jsem stíhat všechno na odpovídající kvalitativní úrovni. Rozjely se koncerty, cestování, noční návraty domů. Ale nic není nastálo. Tak jako dřív se určitě zase něco dá dohromady. Nyní trávím s hudbou černé chvilky s elektrickou kytarou, klávesami a sluchátky na uších doma v noci.
A chystáte další knihu?
Mám připravený rukopis další knihy a nyní dávám dohromady prostředky na jeho vydání. Bude to o jiných věcech, mnohem intimnějších, které se dotýkají každého z nás a postupně se budou stávat závažným tématem – o stárnutí a zapomínání.
Tóny architektury Tak jako je architektura zrcadlem doby, kdy vznikala a vypovídá o životním stylu, módě a politické a ekonomické situaci té které doby a společnosti, tak jednotlivé stavby zrcadlí hudbu a vtiskávají její dozvuk do setrvávající hmoty staveb. Gotická katedrála doslova „interpretuje“ jako koncertní mistr gotické chorály s uhrančivými spodními tóny a vysokými fistulemi v kamenných převýšených lomených obloucích kleneb a na špičkách opěrných systémů skeletu gotických lodí zakončených na věžičkách fiál kamennými kraby a křížovou kytkou. Tam doznívá mohutný varhanní vodopád několikanásobnou ozvěnou. Přes renesanci, baroko, klasicismus, historismus a další ismy se dostáváme do dnešní doby, pro kterou platí obdobné propojení hudby s architekturou. Dnešní vážná hudba je pro mnohé nezasvěcené posluchače nesrozumitelná, přestože má své hodnoty a vznikají stejně velká díla jako v historii. Stejně tak mnohé stavby moderní architektury zejí prázdnotou a čekají zcela nepochopené teprve na své obdivovatele. Architektura je těsně spjatá s hudbou. S rytmem života se mění harmonie soužití, ale základní hodnoty zůstávají. Je to prověřené historií, je to vesmírné pravidlo zachování normálnosti navzdory destruktivním snahám mnohých despocií. Hudba a architektura jsou dva poutníci, které potkáváme na cestě každý den, aniž bychom si to uvědomovali. (úryvek z eseje Architektura a hudba, 2006) |
Rozhovor připravila Kateřina Kotalová
Foto: archiv Ateliér Kročák
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.