Fenomén NIMBY: Strach ze změn brzdí rozvoj českých měst

V české společnosti panuje zvláštní druh shody: víme, že potřebujeme stavět. Potřebujeme nové byty, školy, nemocnice i infrastrukturu, která udrží tempo se strukturálními změnami společnosti. Vědomí této potřeby je dnes téměř univerzální a sdílí ho politici, investoři, architekti i většina veřejnosti. Dokonce podle výzkumu agentury STEM/MARK si 68 procent obyvatel myslí, že výstavba v Česku probíhá příliš pomalu, což brzdí rozvoj naší ekonomiky i společnosti.

Jenže jakmile se nový projekt přiblíží konkrétnímu místu, které lidé znají, využívají a vnímají jako součást svého každodenního světa, pozitivní postoj mizí. Na jeho místě nastupuje odpor. Změna, která byla abstraktně vítaná, se stává konkrétní hrozbou. Tento fenomén má ve světě i odborné pojmenování: NIMBY, zkratka pro „Not In My Back Yard“, tedy něco jako „hlavně ne u mě na dvorku“.

Pro české prostředí nejde o okrajový jev, ale o normu. Zásadně ovlivňuje podobu měst, rychlost výstavby i kvalitu veřejného prostoru. Podle dat agentury STEM/MARK z března 2025 většina populace, často více než 75 procent, podporuje výstavbu zdravotnických zařízení, bytových domů, škol nebo infrastruktury, například silnic a železnic.

Jenže současně platí, že jakmile se mají tyto stavby realizovat v blízkosti bydliště dotázaného, podpora dramaticky klesá. V některých případech až pod hranici 25 procent. Takto nízko se nejvíce pohybuje výstavba továren a průmyslových hal nebo třeba logistických center. A co je důležitější: tento odpor nebývá tichý. Lidé v průzkumu deklarují, že se chtějí aktivně zapojovat do petičních akcí, připomínkových řízení, mediálních kampaní nebo právních procesů.

Postoj k NIMBY nedefinuje vzdělání

Tradičně bychom za hlavní vysvětlení takového postoje považovali rozdíly ve vzdělání, věku nebo regionu. Jenže data ukazují, že odpor k výstavbě těmito liniemi téměř neprochází. Naopak se jako výrazná proměnná ukazuje vztah k ekologii. Čím větší důraz lidé kladou na ochranu prostředí a krajiny, tím častěji zaujímají NIMBY postoj. Odráží se v tom nejen legitimní obava o kvalitu života, ale i hluboká nedůvěra vůči záměrům investorů a institucí.

Adriana Krnáčová, někdejší primátorka Prahy a dlouholetá odbornice na městské plánování, v této souvislosti upozorňuje, že česká společnost má stále nízkou schopnost přijímat změny. „Obecně vzato se neradi vystavujeme riziku. V průběhu posledních třiceti let jsme toho sice hodně dokázali, ale pořád je to krátká doba na to, aby společnost v jádru změnila své postoje.“ Lidé se podle ní naučili dívat na svět spíše podezřívavě, často interpretují nové projekty jako ohrožení, a nikoliv jako příležitost. „Pokud se neztotožníme s nějakou změnou, a tou může být i veřejně prospěšná stavba, jako je potřebný domov pro seniory, odmítáme ji. Je to sice iracionální, ale tak to zkrátka je.“

Vedle kulturně zakódovaného strachu ze změny hraje zásadní roli i selhání místní politické reprezentace. Vágní komunikace, populistická hra na jistotu a neschopnost vést odbornou debatu vedou k tomu, že místo věcného dialogu vzniká boj o vlastní pravdu. Obyvatelé se přirozeně staví do defenzivy, chrání své území a vytvářejí bariéru vůči jakékoliv iniciativě zvenčí. Není náhodou, že právě tam, kde je výstavba nejpotřebnější – v hustě zalidněných metropolitních oblastech – bývá odpor největší. A nejčastějším problémem podle výzkumu STEM/MARK není strach o životní prostředí (takto odpovědělo 78 procent dotázaných), ale pouhopouhý strach ze změny charakteru místa (79 procent).

Praha, jako příklad velmi rozprostřené metropole, kde je nutné zahušťování kvůli nákladům na infrastrukturu i demografickému růstu, čelí paradoxně největšímu tlaku na stagnaci. Podle Krnáčové je zvlášť alarmující, že odpor se netýká jen nové výstavby, ale i rekonstrukcí stávajících budov. „Je třeba si uvědomit, že všude ve světě platí pravidlo, že ekonomická centra nasávají stále více ekonomicky aktivních lidí, kteří potřebují bydlet. Tento trend nezastavíme, ledaže bychom chtěli města izolovat od rozvoje a růstu.“

Je možné se dohodnout? Data říkají, že ano

Odpor však není nezvratitelný. Data i praxe ukazují, že změna veřejného postoje je možná. Klíčem je důvěra, včasné zapojení a konkrétní přínosy. Až 88 procent lidí výstavbu podporuje, pokud projekt vylepšuje místní infrastrukturu. Stejně vysokou podporu mají projekty, které přinášejí občanskou vybavenost nebo řeší dostupnost bydlení.

Podle Krnáčové je dnes navíc běžné, že developeři sami na vlastní náklady budují silnice, hřiště, veřejné osvětlení a přispívají na opravu parků nebo škol. „Žádný developer dnes neuspěje bez toho, aby neopravil chátrající park, nevybudoval hřiště pro děti nebo neposkytl v budově prostory pro občanskou vybavenost. Může se jednat o malé obchody, provozovny a podobně.“

Zvláštní roli přitom sehrává ekologický aktivismus. Ve chvíli, kdy se ekologická témata promění v ideologii, ztrácí se schopnost rozlišovat mezi škodlivým a přínosným projektem. Krnáčová v této souvislosti upozorňuje na fenomén nevolených aktérů, kteří blokují výstavbu kvůli svému zviditelnění.

„Neumím si představit, že někdo má otevřeně negativní vztah k ekologii. Problém ale nastane tehdy, když se ekologie stává ideologií. V takovém případě se proměňuje v nástroj prosazování politických postojů malé skupiny nevolených jedinců, kteří zneužívají stavební projekty ke svému zviditelnění. Ekologický aktivismus, jak už samotný pojem napovídá, je spíše levicově orientovaný směr, který, jak se ukazuje, nejlépe brání jakémukoliv stavění a hospodářskému růstu. Bylo by skutečně velmi zajímavé vyčíslit ztráty, které tato aktivita státu za posledních dvacet let způsobila,“ podotýká.

Přesto existují města, která ukazují cestu. Ostrava zvládla prosadit náročný projekt filharmonie, v Praze 9 probíhá výstavba bez dramatických konfliktů. Co je spojuje? Transparentní komunikace, silná lokální správa a ochota diskutovat. Pokud má výstavba obstát, potřebuje důvěru. A ta nevzniká rozhodnutím shora, ale dlouhodobým a přirozeným procesem. „Participace se musí odehrávat už ve fázi územního plánování, nikoliv až na konci procesu,“ dodává Adriana Krnáčová.

NIMBY tedy není jen zkratka pro obavy z výstavby. Je to komplexní výzva, která testuje schopnost společnosti myslet v delším časovém horizontu, hledat rovnováhu mezi individuálním komfortem a veřejným zájmem a přijímat změnu jako nedílnou součást rozvoje. Úkolem dnešních měst není jen stavět víc, ale stavět chytře – s respektem, dialogem a transparentností. A právě v tom se láme budoucnost české urbanizace.