Na konci prvního desetiletí tohoto století stál Vancouver před rozhodnutím, které dnes řeší stále více měst po celém světě. Místní katedrála sportu, BC Place, už technicky neodpovídala době. Nafukovací střecha z počátku osmdesátých let se blížila hranici své životnosti, provoz byl stále nákladnější a požadavky pořadatelů sportovních i kulturních akcí se během let výrazně proměnily.
Když se mluví o architektuře stadionů, pozornost obvykle směřuje ke konstrukci střechy, kapacitě tribun, multimediálním technologiím nebo vztahu stavby k městu. Jen málokterý stadion si však vybudoval pověst díky něčemu tak nehmotnému, jako je zvuk. V případě Lumen Field v Seattlu se právě akustika stala vlastností, která postupně přerostla hranice sportu a proměnila se v součást identity celé stavby.
Když se dnes mluví o moderních stadionech, většinou se automaticky předpokládá, že nabídnou mnohem víc než samotný sport. Obří obrazovky, luxusní klubové zóny, restaurace, koncerty, technologické atrakce nebo celodenní program pro návštěvníky se staly běžnou součástí velkých sportovních areálů. Současný stadion bývá často popisován jako multifunkční destinace, místo schopné fungovat sedm dní v týdnu bez ohledu na to, zda se uvnitř právě odehrává zápas.
Když FIFA v roce 2024 oznámila, že finále mistrovství světa 2026 proběhne v MetLife Stadium v New Jersey, část architektonické veřejnosti reagovala překvapeně. Ve výběru zůstaly stadiony s odvážnější konstrukcí, výraznější architekturou i pokročilejšími technologiemi. Některé z nich jsme ostatně v našem seriálu už navštívili. Přesto nakonec zvítězila stavba, která se nikdy nesnažila být ikonou v tradičním slova smyslu.
Mistrovství světa ve fotbale 2026 se odehrává na stadionech, které reprezentují různé přístupy k architektuře sportovních staveb. Další zastávka našeho seriálu vede zpátky do Mexika, konkrétně na sever do Monterrey, kde vznikl stadion, jenž zaujal svět z úplně jiného důvodu.
Na severoamerickém mistrovství světa ve fotbale 2026 se pozornost upíná nejen k hráčům a jednotlivým zápasům, ale také ke stadionům. Jen málokterá sportovní událost nabízí tak pestrou přehlídku současné stadionové architektury.
Posledních třicet let stadionové architektury lze číst jako soutěž o pozornost. Každá nová aréna chce být větší než ta předchozí. Výraznější. Technologicky pokročilejší. Města investují miliardy do staveb, které mají být vidět z dálničních okruhů, z letadel i na televizních záběrech vysílaných do celého světa. Stadion se stal symbolem prestiže a architekti dostali za úkol navrhovat budovy, které nelze přehlédnout. Právě proto působí Estadio Akron v Guadalajaře tak překvapivě a řekněme si na rovinu, že z dálky působí vlastně dost divně.
Když člověk přijíždí k SoFi Stadium poprvé, chvíli mu trvá pochopit měřítko celé stavby. Ne proto, že by stadion nebyl dost velký. Právě naopak. Problém je, že nepůsobí jako stadion. Spíš jako kus nového města nebo technologický kampus nějaké firmy z budoucnosti. Což vzhledem k tomu, že se nacházíme v Kalifornii, není myšlenka od věci. A možná právě v tom spočívá jeho výjimečnost.
Za dva týdny startuje mistrovství světa ve fotbale 2026. Turnaj se odehraje na ikonických stadionech napříč Mexikem, USA a Kanadou. Portál ASB proto přináší nový seriál věnovaný těmto fotbalovým arénám, které se na několik týdnů stanou nejsledovanějšími stavbami planety.
Ve středočeském městě Čáslav vznikla v loňském roce mateřská škola, která si neříká o pozornost okázalostí, ale přesností. Nová budova v ulici Prokopa Holého se dostala mezi nominované na Stavbu roku 2025 a dává dobrý důvod zastavit se u toho, jak dnes může vypadat veřejná architektura menšího města. Nejde o výjimečný rozpočet ani okázalý výstřelek. Spíš se jedná o soustředěnou práci s měřítkem, provozem a dlouhodobou udržitelností, na kterou město při realizaci dost sázelo.
Na webu ASB se tento týden potvrdilo, že nejzajímavější rodinné domy dnes nevznikají z potřeby zaujmout za každou cenu, ale z promyšlené práce s prostorem, světlem a každodenním fungováním. Výběr článků spojuje důraz na kvalitu bydlení, citlivý přístup k rekonstrukcím i architekturu, která nestárne po několika sezonách.
Mezi nominacemi na Stavbu roku Libereckého kraje 2025 se objevila i rekonstrukce objektu, jenž připomíná průmyslové kořeny Jablonce nad Nisou lépe než mnohé nové expozice a pamětní desky. Jiná huť, původně historická sklářská provozovna v Lovecké ulici nedaleko centra okresního města, prošla citlivou obnovou a dnes slouží veřejnosti v nové roli coby komunitní centrum pro obyvatele z celého okolí.
Na pobřeží dánského ostrova Sjælland vznikla realizace, která na první pohled působí tak nějak samozřejmě a některé možná ani nezaujme. Nízká stavba zasazená do otevřené krajiny, bez okázalosti, bez potřeby upoutat. Právě v této zdrženlivosti se ale skrývá její síla.
Uplynulý týden mi při skládání těch nejzásadnějších textů na webu ASB znovu připomněl, jak silně dnes architekturu určuje jediné téma: bydlení. V různých měřítcích, různými přístupy, ale se stejnou otázkou v pozadí. Jak vlastně chceme žít? Jednoduchá otázka, těžká odpověď.
O kvalitní architektuře v Česku se pořád nejčastěji mluví v kontextu Prahy, Brna a několika nejviditelnějších adres. Jenže řada podstatných proměn vzniká jinde. V menších městech, bez velkých gest a bez ambice stát se okamžitě celostátní senzací. Právě tam bývá nejlépe vidět, co architektura opravdu umí, když nejde jen o novou vizuální dominantu, ale o poctivou práci s existující stavbou, s jejím místem a s tím, jak má fungovat dál.
