Odvětrání střechy z hlediska norem, praxe a trendů ve světě
Partneři sekce:
Jedna z věcí, které výrazně ovlivňují životnost střechy, je odvětrání střešního pláště. Na střechách se již po staletí objevují různé varianty komínků na hřebenáčích, podložené tašky u hřebene nebo pootevřené vikýře, takže je jisté, že potřeba odvětrat prostory pod střešní krytinou nebyla neznámá ani našim předkům.
Pro vytvoření větrací mezery pod taškami je používána tzv. kontralať o výšce min 4 cm. Častou chybou bývá použití kontralatí s nedostatečnou výškou, což zmenší provětrávací mezeru. Na to je třeba myslet i při montáži ochranného větracího pásu okapního, který zmenší odvětrávací plochu. U hřebene se běžně používá větrací pás kovový a větrací tašky, případně moderní systém liniového odvětrání střechy.
Chyby ovšem mohou nastat nejen při instalaci, ale i při dodatečné změně sklonu střechy, použití nesprávné doplňkové hydroizolační vrstvy a při nedostatečném množství odvětrávacích otvorů.
Kde se bere vlhkost?
Vlhkost se do konstrukce dostává z exteriéru nebo z interiéru. Pokud má střecha správně provedenou doplňkovou hydroizolační vrstvu, vlhkost kondenzuje a steče do střešního žlabu. Horší je to s interiérovou vlhkostí, která vzniká od vaření, prádla, sprchování, ale i pokojových květin. Tato vlhkost proniká přes sádrokartonovou vrstvu a následnou parozábranu do tepelné izolace, kde se přes paropropustnou izolaci dostane až do vzduchové mezery. Tam se část vlhkosti odpaří do exteriéru (ovšem pouze pokud je vhodně a dostatečně vyřešeno větrání střechy) a část kondenzuje a steče do střešního žlabu.
Jak je vidět, jde se o složitý proces, který může v jakékoli fázi ztroskotat na chybě montáže. Přebytečná vlhkost pak pronikne do tepelné izolace a gravitace ji přes netěsnosti střešního pláště stáhne do obytných prostor. Ještě častější variantou problému je kondenzace interiérové vlhkosti v místě poruchy střešního pláště, které je chladnější než jeho okolí. Výstup je ovšem v obou případech víceméně stejný – nevzhledné mokré skvrny v interiéru a vznik zdraví škodlivých plísní.
Větrání střechy a co říkají normy
Statisticky a fakticky je to právě odvětrání, které dělá u střech největší problémy, v čele s nedostatečným počtem větracích tašek. Následuje nedostatečná výška kontralatí, která opět ovlivní odvětrání, a nakonec chybějící okapničky nebo ucpání nasávacího otvoru plechem či prknem.
Naše nejzásadnější norma pro šikmé střechy ČSN 73 1901 Navrhování střech – Základní ustanovení, revidovaná v roce 2011, bohužel není z hlediska odvětrání právě ideální. Zásadním problémem je, že stanovuje stejná pravidla jak pro krytiny s vysokým, tak i nízkým difúzním odporem. Vzniklé zmatky řeší Pravidla pro navrhování a provádění střech, vydaná Cechem klempířů, pokrývačů a tesařů ČR. V jejich aktuálně platné verzi (2014) sice není samostatná kapitola o větrání šikmých střech, ale nutnost odvětrávání je zdůrazněna ve všech článcích a popisech detailů. Navíc je zde uvedena i velmi důležitá informace o výšce kontralatě pro pálené a betonové tašky, která má být 4 cm.
V souladu s normami ČSN 73 0540, ČSN 73 1901 a s Pravidly pro navrhování a provádění střech (podobně jako DIN 4108, ÖNORM B 2219, B 4119) mají střechy s odvětraným prostorem stanoveny následující minimální větrací průřezy:
- v okapové hraně 2,0 ‰ přilehlé střešní plochy, minimálně však 200 cm2 na 1 bm okapu,
- ve střední části plocha nejméně 200 cm2 na 1 metr šířky (světlá výška větrací mezery měřená kolmo na sklon střechy musí být min. 2 cm),
- u hřebene či nároží nejméně 0,5 ‰ příslušné spádové střešní plochy, tj. při délce krokve do 10 m min. 50 cm2 na 1 bm šířky hřebene.
Co toto přesně znamená? Mezi doplňkovou hydroizolační vrstvou a střešní krytinou musíme vytvořit dostatečnou odvětranou vzduchovou mezeru s přístupem zespodu a odvodem svrchu. Ale samotná mezera nestačí. Do druhé řady nad okapem je nutno vložit přesně stanovený počet speciálních, takzvaných větracích tašek, které odvedou vlhkost ven. Při hřebeni je třeba použít větrací pás a větrací tašky nebo moderní systém takzvaného liniového odvětrání střechy, díky kterému odvedeme podstatně větší množství vlhkosti než standardními větracími taškami.
Přesně z těchto důvodů jsou pro každý model pálené střešní tašky vyráběny v souladu s těmito předpisy vlastní doplňkové větrací tašky, které se pokládají v dostatečném, výrobcem doporučeném množství. Ve hřebeni a nároží je pak systém větrání doplněn větracími pásy a hřebenáči pokládanými na sucho. Správné množství větracích tašek je samozřejmě nutné stanovit výpočtem dle plochy střechy a typu pálené střešní tašky. Průřez kontralatí je standardně a optimálně 60 × 40 mm.
Na co si dát pozor?
Pro funkční odvětrání střechy samotné dodržení odvětrávacích průřezů nestačí. Je třeba brát v potaz i tvar střechy, který může kontinuitu větrání komplikovat. Větrací profil nesmí být v žádném případě být přerušen překážkami, vše je třeba konstrukčně vyřešit.
Další podmínkou správného odvětrání členitých střech je montáž větracích tašek nejen podél hřebenů, ale i podél nároží, které je z pohledu větrání v podstatě to samé jako hřeben. Argument, že v nároží střecha větrá přes hřebenáče, neobstojí. Větrání jimi je pouze pomocné a hlavní objem musí zajistit větrací tašky.
Rada odborníka: Liniové odvětrání
Doplňkové tašky umožňující bodové odvětrání už zdaleka nejsou jedinou možností, jak střechy správně odvětrat. Novým standardem, jak ukazuje trend v západní Evropě, je takzvané liniové odvětrání, které zohledňuje nejen nejnovější požadavky, ale i zkušenosti z praxe. Větrací průřez je po celé délce hřebene střechy. Nutné požadavky na odvětrání střechy jsou tak bezpečně zajištěny. Liniové větrání lze realizovat pomocí větracích tašek pro připojení hřebene. Tondach tyto speciální doplňkové tašky vyrábí pro modely Stodo 12, Falcovku 11 a Samba 11. Větrací otvor je krytý mantinelem před zanášením prachem a sněhem a v hřebeni tudíž není nutné používat větrací pás ani klasické větrací tašky.
Liniové větrání lze realizovat pomocí podhřebenových větracích tašek (TPHV). Na rozdíl od klasického řešení odvětrání se větrací podhřebenové tašky používají podél celého hřebene hned v první řadě. Díky jim je větrání střechy rovnoměrné a neomezuje se na jednotlivé větrací průduchy. Vykoupeno je to však některými úpravami, například jinou roztečí laťování než u tašek v ploše. Jinak by mohla být funkce větrání eliminována. Přesto je montáž podhřebenových tašek rychlejší než těch větracích, minimálně usnadněná o pokládku větracího pásu. Vytvořené liniové větrání potřebu jeho užití odbourává.
Pro instalaci podhřebenových větracích tašek hovoří i estetika. Plocha střechy není rozbita výraznějšími doplňkovými prvky, což přispívá ke kompaktnímu vzhledu střechy a eleganci celé stavby.
Přes zmiňované přednosti mají i podhřebenové tašky své limity. Bezpředmětné je jejich použití například u valbových střech s krátkou délkou hřebene a neuplatní se ani u nároží, kde je stále nutné počítat s větracími taškami, doplněnými o větrací pásy.
Správné odvětrání
Z pohledu větrání se nejvíce chybuje v detailu odvodu větracího vzduchu ze střechy. Nejčastěji k tomu dochází v nároží, kde bývají větrací tašky opomenuty buď zcela, nebo jich bývá málo. Tím se dostáváme k zásadní otázce, jaký počet větracích tašek je správný?
Připomeňme nejprve, že plocha odváděcího větracího otvoru se má rovnat 50 cm2 na metr hřebene z každé strany. Pro zajištění tohoto požadavku je možno použít buď kombinaci větracích tašek s hřebenovými pásy nebo speciální tašky pro připojení hřebene.
V případě větracích tašek je nejdůležitější respektovat větrací průřez konkrétního typu tašky. Mohou se výrazně se lišit, a to nejen podle výrobce, ale i podle druhu tašky. Rozhodně se proto nelze řídit zjednodušením, že na 100 m2 stačí 10 větracích tašek. Realita je taková, že spotřeba na 10 větracích taškách teprve začíná a pokračuje až k hodnotám 42 kusů u některých typů tašek. Navíc je třeba dodržet pravidlo a umístit minimálně 1 větrací tašku do každého pole vytvořeného kontralatěmi, byť by se tak překročil počet tašek nutných jen z hlediska velikosti větracího otvoru.
Větrací tašky se instalují ve 2. řadě pod hřebenem a ve vrcholu (hřebeni či nároží) se doplňují o větrací pásy. Ty chrání vytvořenou mezeru mezi hřebenáčem a střešní taškou proti polétavému sněhu při současném zajištění proudění vzduchu. K dispozici jsou pásy špičkové, i ty tzv. „za lidovku“. Rozdíl v ceně patrný na první pohled je podložen méně viditelnými rozdíly v kvalitě, které však mohou práci zefektivňovat do té míry, že dražší výrobek je ve výsledku mnohem výhodnější.
Příprava střechy na zimu
Sněhová pokrývka představuje potenciální nebezpečí pro konstrukci střechy i pro okolí – úkolem protisněhové ochrany je proto zajistit, aby sníh nepadal nekontrolovaně a ve velkých masách ze střechy. K tomu slouží protisněhové tašky, protisněhové háky a mříže. Nestačí je však rozmístit jen v jedné nebo dvou řadách nad okapy – takové řešení nezabrání sesouvání sněhu ze střechy a může také poškodit i samotné protisněhové háky, krytinu i okapy.
Od partnerů ASB
Je proto třeba celoplošné rozmístění se správným počtem prvků. To závisí na sklonu střechy a také sněhové oblasti. Pokud máte dům v oblasti s výskytem většího množství sněhu, myslete na to, že jednodušší střecha s co nejmenším množstvím detailů je zde vhodnější. Protisněhová ochrana se následně rozmisťuje do celé druhé řady u okapu, dále pak do plochy střechy na každou druhou až osmou tašku dle, jak již bylo zmíněno, konkrétní střechy a oblasti.
| Zdroj: Wienerberger
Nejúčinnější obranou proti sněhu pak je kombinace háků/tašek v ploše střechy a liniového sněhového zachytávače v okapové části střechy. Tento zachytávač (v podobě mříže, trubky či kulatiny) se upevní do kovového držáku kotveného za přídavnou lať či kontralať – což dělá montáž poměrně pracnou, jelikož následní umístění pálené tašky vyžaduje probroušení v místě prostupu držáku.
Tondach nabízí protisněhové háky přizpůsobené taškám, ale i kompletní protisněhové řešení se sněhovou mřížkou. Protisněhový komplet Tondach obsahuje: univerzální držák sněhové mříže, sněhovou mříž 200/3 000 mm a spojky mříže.
Text + foto: Wienerberger
