Jan Sadil: Trochu odvahy mít musíte

Jan Sadil: Trochu odvahy mít musíte

Jan Sadil má rád přesnost. Dal jsem si tedy záležet, abych na schůzku s ním přišel včas. Po ohlášení nenechal svého hosta čekat déle než minutu. Vítá mne srdečným stiskem ruky. Jeho usměvavé oči si zachovaly klukovský pohled na svět, i když dnes tento osmatřicetiletý bývalý reprezentant v kanoistice řídí finanční ústav s ročním obratem 27 miliard a ziskem 700 milionů korun. „Můžeme rovnou začít?“ ptá se. Ovšem, bez okolků přímo k věci. Rozhovor trval přes hodinu. Ani na okamžik přitom nemáte pocit, že by pan ředitel někam spěchal, je tu jen kvůli vám.

Jezdíte stále ještě na vodu? Kterou řeku máte nejraději?

Pořád se snažím jezdit i když času moc není. Nejraději z českých řek mám Jizeru. Když je dost vody při jarním tání a vydaří se počasí, je to nádhera. Moc rád mám také Labe pod přehradou ve Špindlu, nebo vltavské peřeje pod Lipnem.

Vrcholový sport, podobně jako třeba hudba, mladé lidi v dětství a dospívání hodně ovlivňují a utvářejí. Co vám daly sport, divoká voda, soutěže?

My jsme byli tři sourozenci, mám dvě sestry, a rodiče nás vedli ke sportu od malička. Od šesti let jsem závodně lyžoval. Divokou vodu jsem začal jezdit vlastně až v patnácti. Naučila mě cílevědomosti a vytrvalosti, dala mi hodně kamarádů. Moje sportovní kariéra skončila v roce 1991 před olympiádou v Barceloně. Zranil jsem si při kvalifikačním závodu rameno a už se to docela nespravilo. Dospívání bylo u mne poměrně rychlé. Já jsem se ženil v osmnácti, kdy se narodil mi syn. Musel jsem být odpovědný. Dnes mi někteří lidé říkají, že jsem odpovědný až příliš. Ale život bez sportu si nedovedu představit. Dodnes velmi rád lyžuji, na sjezdovkách i na běžkách, jezdím na kole, rád běhám.

Hypoteční banka je nyní, šest let po vašem příchodu, co do objemu obchodů druhou největší hypoteční bankou v zemi, zatímco v marketingových disciplínách jí mnohdy i ty největší sotva stačí. Chápete to jako úspěch v kariéře bankovního úředníka, nebo spíše jako vítězství v závodě?

To jsou dva takové extrémy. Obě polohy jsou v mé práci nějak přítomné. Řídit banku rozhodně není úřednické povolání, i když je v té práci spousta rutiny a vyžaduje přesnost a možná i trochu pedantství. Adrenalinu v tom je tak nějak přiměřeně. Každopádně odvahu mít musíte. Když jedete divokou vodu, snažíte se být nejrychlejší, ale také se musíte přesně trefit do branky. Když škrtnete o tyčku, dostanete trestné vteřiny. Chcete vyhrát a nesmíte se utopit.

Já jsem do tehdejší Českomoravské hypoteční banky přišel v roce 2001 z Komerční banky, kde jsem měl na starosti úvěrové obchody pro občany včetně hypoték. Dostal jsem nabídku tehdejšího generálního ředitele pracovat v představenstvu Hypoteční banky a převzít odpovědnost za řízení obchodu. Banka byla tehdy velmi dobře řízena po finanční stránce a po stránce rizik, ale obchod měla slabý. Do konce roku 2003 jsem byl náměstkem, od roku 2004 sedím v židli nejvyšší. Myslel jsem si, že ten přestup z Komerční do Hypoteční banky bude největší skok v mé kariéře. Ale mnohem větší skok bylo pak jmenování z náměstka generálním ředitelem. Ono se to nezdá. Třeba při poradě zasednete kolem stolu s manažery, s nimiž jste tak sedával vždycky. Ale najednou všichni hledí na vás… Ty první dny ve funkci byly dost adrenalinové. Ale kolektiv banky mě přijal, myslím, velmi dobře. Měl jsem možnost vybrat si tým – členy představenstva. To bylo pro mě důležité.

Náš byznys se rychle rozjel, dalo by se říct jako vlak. My se teď snažíme včas položit koleje, aby mohl jet dál. A on na té cestě před námi ještě není ani nasypaný štěrk… Rutina a dobrodružství – chci ta slova nějak k sobě přiblížit, ale nemám pro to přesný výraz. Je to dobrá práce ve vysokém tempu a mě to moc baví.

Každý vrcholový manažer hovoří o důležitosti týmové práce, ale mnohý z nich se ve skutečnosti cítí dost osamělý. Také vy jste si vybral spolupracovníky a postavil z nich skvělý tým. Ale máte mezi nimi také přátele?

Rozhodně nemám pocit osamělosti. Mám rodinu a každá z mých životních etap mi dala několik vynikajících přátel. I tady v bance. I když je pravda, že ty přátelštější vztahy, které jsem míval s kolegy ještě jako náměstek, trochu ochladly. Možná je to tím, že se člověk mění, možná nemá tolik času a možná se přátelé trochu ostýchají – ke generálnímu nejde kdykoliv vtrhnout „…ahoj, Honzo, jdem na oběd…“

Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch, a naopak, jaký vás potkal zatím největší neúspěch ?

Úspěch vidím v tom, že banka je tam, kde je. Ale ještě to není završený úspěch, ještě to neskončilo. Už jsme banku odněkud někam posunuli, v tom je velký kus odvedené práce, ale hotovo ještě nemáme.

A neúspěch? Nevím. Čas od času se prostě něco nepovede… Osobní neúspěch je třeba konec mého prvního manželství. Už je to za mnou, už mám novou rodinu a syn z prvního manželství žije s námi. Rozvod však díky pomalosti soudů doznívá, i když pro mě to už je uzavřená kapitola..

Profesní, obchodní neúspěch jsem ještě asi nezažil. Ale horké chvilky ano. Když jsem tady pracoval jako obchodní náměstek, byla to jedna z nejtěžších etap mého pracovního života. Kolegové byli hodně zaměřeni finančně, já jsem se snažil posílit obchod a marketing. Vybudovat silnou značku Hypoteční banky. Bylo to náročné. Nakonec se mi to plně podařilo až jako generálnímu řediteli.

Ale jednou se neúspěch může dostavit, třeba se někdy hypoteční trh ocitne v depresi, ceny nemovitostí začnou padat… Jste připraven takovou situaci zvládnout?

To samo o sobě ještě nemusí znamenat neúspěch. Jako banka si myslím, že jsme připraveni dobře. Osobně nemám připravený žádný krizový plán, jak to budu zvládat, co budu dělat… a ani žádný připravovat nebudu. S tou situací bude prostě nutné se nějak vyrovnat podle okolností a možností, jež se v tu chvíli nabízejí. Když jsem třeba musel zanechat závodění na divoké vodě, taky jsem na to nebyl připravený. Můj tehdejší krizový plán vznikl tak nějak sám. Začal jsem se více věnovat studiím, dokončil jsem úspěšně vysokou školu (původně jsem chtěl studia kvůli sportu nechat). Ono to bylo trošku snazší, že jsem se nemusel rozhodovat, zda nechám sportu kvůli něčemu jinému, to přišlo jako fakt, který jsem nemohl ovlivnit.

A tady v bance ještě k nějakému neúspěchu nedošlo, protože problém většinou nezpůsobí jedna chyba, ale více chyb a řetězení omylů, a to jsme ještě nepřipustili.

Výhodou téhle firmy je, že tu všichni skutečně pracují. Manažeři, kterým říkám „tabulkoví“, tu prostě nejsou. Neděláme v bance zbytečné výkazy či prezentace, ale pracujeme. Když je problém, najdeme řešení a velmi rychle jej dokážeme finalizovat, bez „mítinků“, powerpointových prezentací, bez „překonávání bariér“. Měli jsme nedávno obrovský přetlak úvěrů, ve frontě se štosovaly nové obchody z poboček, nestíhali jsme je zpracovávat. Zapůjčili jsme našim lidem počítače, aby mohli pracovat doma, třeba i o víkendech, a už je to zvládnuté. Já jsem přesvědčený, že kdyby hrozil nějaký neúspěch, lidé tu banku podrží. Věřím, že i mne.

Vystudoval jste ČVUT, stavební fakultu. Jak využíváte svého vzdělání při povolání bankéře?

Já jsem stavař, ale už při studiích jsem tíhnul k oceňování nemovitostí. K tomu mě přivedl můj otec, pracoval v tom oboru a je v něm činný dodnes. Pracoval jsem s tátou, hodně mě to bavilo, a specializace na hypotéky pak vyplynula jako celkem ideální oblast – nemovitosti a peníze dohromady.

Praktické stavařiny si užívám nyní i soukromě. Přestavovali a rekonstruovali jsme dům v Jizerských horách, bylo to docela náročné. A musím upřímně přiznat, že po stavařině jako takové se mi opravdu nestýská. Už jsem se zabydlel v bankovním prostředí.

Zatímco budovy mohou být velice různé, zajímavé, nebo dokonce kontroverzní, banky jsou si většinou vzájemně podobné, protože slouží stejnému účelu, hrají stejný byznys. Přesto se každá snaží nějak odlišovat od té druhé. Hypoteční bance se to docela daří. Jak se dává bance tvář?

Když jsem nastoupil, věděl jsem, že si tehdejší Českomoravskou hypoteční banku lidé pletou s jinými bankami, s jinými institucemi, dokonce snad i s Českomoravským fotbalovým svazem! Takže slovo „Českomoravský“ muselo z názvu banky pryč. Pak jsme dokonce uvažovali o potlačení slova „hypoteční“. Ale zůstalo nakonec v názvu a mě se to dodnes líbí. Označuje přesně a přímočaře to, čím se zabýváme, co lidem nabízíme. Posílili jsme útvar marketingu a zadali jsme mu úkol připravit rebranding Českomoravské hypoteční banky na Hypoteční banku. Zvolili jsme koncept, který měl šanci oslovit co nejširší publikum a který se odlišoval od takové té trošku škrobenosti ostatních bank.

Do jaké míry ovlivňují image a provoz banky její klienti?

Do značné míry. Náš marketing je vymýšlen především ve vztahu ke klientům. Kdybychom v reklamách ukazovali mladé, šťastné dvojice začínajících milionářů, asi bychom mnoho klientů nezískali. K tomu jsme připravili takové produkty, které jsou dostupné opravdu širokému okruhu klientů a domácností. V ročních přírůstcích nových smluv jsme druzí na tuzemském trhu. Loni jsme zhruba devadesát osm žádostí o úvěr ze sta schválili, to také o něčem svědčí. Získali jsme téměř 20 tisíc nových klientů. Tyto lidi musíme oslovit, proto jsme hledali takovou tvář banky, která jim bude blízká, sympatická…

Hlavní je vždy klienta získat. Pak, když má úvěr a splácí jej, není kontakt mezi ním a bankou moc intenzívní. Když vše funguje, jak má, tak o sobě vlastně vzájemně ani moc nevíme. My se snažíme klientovi dát takový servis, jaký potřebuje a neobtěžovat ho. Neposíláme mu stále nabídky nějakých nových balíčků, výhodných úvěrů nebo jiných produktů. Myslím, že to zákazníci oceňují. Sledujeme pečlivě jejich spokojenost, děláme mystery shopping a mystery mailing velice často.

Být na špici nás stojí obrovské úsilí a samozřejmě i peníze. Ty však musejí odpovídat výsledkům. Když jsme začínali, když jsme marketing rozjížděli, nemohli jsme si takové výdaje dovolit. Dobré nápady jsou naštěstí většinou zadarmo.

Kolik má Hypoteční banka problémových úvěrů?

Úvěrů, se kterými je nějaký problém, u kterých se obáváme nějaké ztráty, je asi jedno procento. To je stabilní číslo a já myslím, že je to stejné v celém odvětví, že i ostatní hypoteční banky jsou na tom podobně. Klasifikovaných hypotečních úvěrů je celkově velmi málo. Hraje v tom roli i psychologický faktor: Dlužníci mají hypotéku zpravidla pro řešení vlastního bydlení, a proto dělají vše pro to, aby ji spláceli. Je to pro ně existenční záležitost.

Proč by si měl dneska člověk vzít hypotéku?

Protože to jsou dneska tak levné peníze, že je škoda si je nepůjčit. Protože vlastní úspory jsou většinou nedostatečné. Protože proces vyřizování úvěru je už dnes velice jednoduchý a rychlý.

Vy máte hypotéku?

Mám dvě, vzal jsem si je na koupi a rekonstrukci nemovitosti, kterou jsme právě dokončili.

 
Jan Sadil
Narozen: 1969
Vzdělání:
ČVUT, fakulta stavební, obor vodní stavby a vodní hospodářství.
V roce 1994 absolvoval postgraduální studium technického znalectví v oboru stavebnictví a ekonomiky na ÚSI při VÚT v Brně a dvousemestrální kurz peněžní ekonomie a bankovnictví na VŠE v Praze. V oboru oceňování staveb také zahájil svou profesní dráhu. V roce 2004 dokončil Národní certifikační program studií Corporate Governance.

Zaměstnání:
Svou profesní dráhu Jan Sadil zahájil v oboru oceňování nemovitostí. Od roku 1995 pracoval v Komerční bance, naposledy na pozici ředitele odboru úvěrů pro občany. V Hypoteční bance působí od roku 2001, kdy byl jmenován členem představenstva a náměstkem generálního ředitele pro věci obchodní. Od 17. prosince 2003 je předsedou představenstva a generálním ředitelem společnosti. Jan Sadil je rovněž členem dozorčího výboru České bankovní asociace a členem správní rady Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí.
Záliby:
Sport, nejprve lyžování, později vodní slalom. V tomto sportu dosáhl významných úspěchů, byl reprezentanem ČR v kanoistice. Nyní se ve svém volném čase věnuje lyžování, cyklistice, běhu a vodnímu slalomu.
Rodina:
podruhé ženatý, má jednoho syna a dvě dcery.

Jan Pekař

Foto: autor, archiv Hypoteční banky