Jan Sedlák: Jsem gurmánem města
Galerie(1)

Jan Sedlák: Jsem gurmánem města

Jan Sedlák, urbanista, architekt a pedagog na fakultě architektury ČVUT v Praze, má rád města se všemi jejich krásami i některými nectnostmi. Nejvíce – jako pražský rodák – samozřejmě Prahu. V centrální Praze zná bez nadsázky každý kámen. Město v jeho podání nejsou neživé budovy a infrastruktura ani pouhé zóny k zastavění.  Je to pulsující svět se svébytnou kulturou a duší, kterou je nutné hájit.


Před rokem vyšla kniha o Praze 3, v níž je Jan Sedlák autorem urbanistické části. Sledování vývoje Žižkova věnoval kus života, pro městskou část Praha 3 vytvářel také komplexní návrh územního rozvoje bývalého nákladového nádraží Žižkov. Sedm let věnoval urbanistickému výzkumu Jižního města, vytvářel návrhy územních plánů pro mnohé obce v České republice. Téměř celý profesní život se podílí na koncepci památkové rezervace a veřejných prostranství, především v historické části města. Veřejný prostor je také jeho životním tématem.

Byl jste u zrodu Ceny Petra Parléře, která odměňuje architekty za návrhy veřejných prostranství a pomáhá obcím, aby se o tato místa staraly, aby zadávaly soutěže na jejich obnovu nebo zdokonalení. Jaký máte po letech pocit – roste zájem obou stran o obnovu náměstí, parků a dalších veřejných lokalit?
Mám dojem, že ano. Zájem obcí neutuchá, naopak stále roste. Myslím, že je to dobrý příspěvek k osvětě v oblasti urbanismu i architektury. A je to podpora pro menší města a obce – pro ně je totiž soutěž především určena. Obce, které projeví zájem se do soutěže zapojit, pošlou svůj záměr, zaplatí zápisné, odborná porota z nich vybere takové, které jsou nejzajímavější a nejlépe připravené. Tato zadání jsou pak v daném roce vypsána. Obce tak získají zdarma všechny došlé soutěžní návrhy, ocenění architekti poměrně slušné ceny a vítězové navíc naději na realizaci jejich projektu. 

Jak na vás působí proměny Prahy z poslední doby v době stavebního boomu? Zdá se vám vývoj z urbanistického hlediska pozitivní?
Ono je těžké vydělit z toho hodnocení jen poslední léta, urbanistický vývoj, proměna města probíhá velmi pomalu. Proto je potřeba jej sledovat v delším časovém úseku, v průběhu uplynulých 20 let, dokonce i s tím, co bylo před nimi. Praha byla v 90. letech zpustlé město se značným potenciálem nové výstavby. Dnes je v centru tento potenciál prakticky vyčerpán a zájem směřuje k intenzifikaci zástavby, kde se někdy přirozeně utkává s názorem památkářů.

Projekty, které se nyní realizují, proto musí čelit větším problémům a musí být čím dál sofistikovanější. Jsou to například různé konverze starých objektů, vestavby do vnitrobloků nebo nástavby o další podlaží. Zájem o stavění, především v centru nepomíjí, myslím, že spíše posiluje. V ekonomickém smyslu se tedy Praze daří dobře. Zeptal bych se spíš, zda se chováme dostatečně citlivě k obrazu Prahy, zda od ní nechceme někdy trochu víc, než unese, zda máme dobrou vizi rozvoje celku a priorit. Ptal bych se i na to, zda jsme za těch 20 let byli schopni nabízet v pravý čas to pravé, co naše město potřebovalo.

Co považujete za nejproblematičtější oblast ve výstavbě v posledních 20 letech?
Krom zmíněného přetížení centra jsou to předměstí, suburbie za Prahou, které především v 90. letech suplovaly neexistující nabídku kvalitního činžovního bydlení v Praze. Ty by nám do budoucna měly dělat starosti – bylo to takové protostadium rozvoje. Teprve na přelomu dekády se začaly rozbíhat poměrně kvalitní projekty činžovního bydlení, které poptávku více uspokojují.

Nemyslíte si, že město potřebuje mimo bytů a kanceláří také školy, školky, kulturní centra? Nebude v nově realizovaných obytných souborech nebo čtvrtích tato vybavenost chybět?
Toto vybavení tam samozřejmě musí existovat. Územní plán definuje funkční skladbu a předpokládá tam, kde to je potřebné, základní vybavenost, jako například školy.  Jeho naplnění je povinností, bez jejího splnění by nikdo neměl dovolit stavět. Pokud jde však o vybavenost kulturní, tu si město nemůže vynutit. Je to otázka nabídky a poptávky nebo přímé angažovanosti města nebo jeho části.
Developer je institut, který staví to, co je pro něj rentabilní – to není jeho provinění, ale jeho profese. Mnohem více to záleží na emancipovanosti zastupitelstev města nebo městských částí a vůli vést s developery dialog. Role obce je tady nezastupitelná, ona musí hájit veřejný zájem, kterým veřejné vybavení je.

A co může obec nebo městská část dělat pro to, aby se kvalitní občanská vybavenost skutečně na místě nové obytné čtvrti postavila? Zdá se, že nestačí, že je to zakotveno v územním plánu.
Územní plán sice předurčuje, kde a jak lze stavět, ale vláda nad tím, co se ze soukromých prostředků postaví, z hlediska města neexistuje. Město může nabídnout developerům dobré podmínky nebo i určité pobídky. Také může stanovit, že určité plochy zatím do územního plánu nedá, aby se zastavěly jiné. Tím zabrání tendenci developmentu konjunkturálně vytvářet jen takovou strukturu zástavby, po které existuje aktuální poptávka.

Developeři někdy mají tendenci užívat území přes únosnou míru. Nicméně aby plánovaný projekt měl nadčasovou platnost, může se stát pro developera poněkud méně rentabilním, než je schopen si v počátečním okamžiku uvědomit. Tam opět nastává prostor pro dialog s emancipovaným zastupitelstvem.

Zastupitelstvo je ovšem jen malým vzorkem veřejnosti. Myslíte si, že současná široká veřejnost se o proces výstavby v Praze zajímá?

Obávám se, že nejširší veřejnost se o to příliš nezajímá, nanejvýš v konfliktních a spektakulárních případech jako byla Národní knihovna. Takový běžný denní zájem a vůbec poznání, že územní plán předjímá kvalitu života na daném území, veřejnosti dosud chybí. Je to věcí místní kultury – jsou společnosti, v nichž architektonická a urbanistická diskuze představuje velké téma. Například pařížská veřejnost má větší povědomí o architektuře a urbanismu. Je to pro ni součást nejen kulturního života. U nás v tomto směru ještě zbývá velký prostor pro publicistiku a osvětu.

Ale zároveň bych měl veřejnost omluvit, neboť územní plán je hodně abstraktní a složitý obraz toho, jak by město mělo vypadat, a je těžké jen na základě oněch barevných čar a skvrn poznat, zda je dobrý nebo špatný. Na projektu průčelí nějakého domu vidíte, zda je krásné nebo má kompoziční chyby. Zde je to jiné. Ani já, který se urbanismu věnuje celý život, nemůžu na první pohled a jednoznačně říci, zda nějaký plán, třeba současný územní plán Prahy je dobrý nebo špatný.

Měřítko krajiny
V nových záměrech developerů často figurují výškové budovy. Jaký máte názor – měly by v Praze stát, případně kde ano a kde ne?
Když jsme s kolegy navrhovali pro Prahu 3 studii urbanistického řešení prostoru nákladového nádraží Žižkov – 35 hektarů nové čtvrti –, dovolili jsme si do centra na náměstí umístit dvě nižší věže, které spolu vizuálně komunikovaly přes navržené centrální náměstí. Měli vyznačit střed nové čtvrti i v panoramatu této části Žižkova. A protože Žižkov nemá celoměstskou dominantu – kromě televizní věže, ale to je technická stavba –, navrhli jsme také jednu další jako označení nového středu Prahy 3 v kontextu celoměstském. Hodnotili jsme návrh ze všech možných pohledových stanovišť, abychom měli jistotu, že neděláme nic zlého. Jsem totiž spíše odpůrce výškových staveb v Praze. Mám pro to i svou teorii.

Můžete tuto teorii vysvětlit?
Slogan stověžatá Praha zná každý a panorama centra města je překrásné. Když trochu studujete kompozici dominant, zjistíte, že vůbec není nahodilá. Výšky věží jsou ve vzájemném vztahu nejen k sobě navzájem, ale především k převýšení okolních kopců. Věže tak odrážejí reliéf terénu kolem řeky a měřítko krajiny. Nejvyšší kostelní věž v Praze – chrám sv. Víta – má výšku přibližně 100 metrů, převýšení nad řekou je také zhruba 100 metrů. Lokality, kde dominanty dnes stojí, jsou projevem vnitřního uspořádání města, označují významná místa uliční sítě. Byla to většinou mocenská nebo duchovní centra, která se takto promítla do veduty města.  Stavebníci ta místa pečlivě hledali a postupně tak vytvářely se takto onen dnes vzývaný „duch místa“.

Když se stavěly první administrativní věže na Pankráci, byly také navrženy v tomto výškovém modulu 100 metrů – a věřím, že to nebyla náhoda. Navrhovalo se s vědomím, že 100 metrů je pro měřítko této krajiny a jejího reliéfu maximum. Pokud budova Motokovu převyšuje tuto výšku o 15 metrů, není to podstatné převýšení. Ale jestliže dnes někdo diskutuje o 150 nebo 200metrových domech, to už mění v tomto městě něco zásadního – je to velice závažný krok, jímž se prolamuje něco, co tady existuje téměř 1000 let. Mění se měřítko panoramatu a hlavně hierarchie dominant a jejich významů.

Znamená to, že byste v Praze byl proti mrakodrapům v jakékoli podobě i místě?
Můj názor není tak jednoznačný. Domnívám se, že konfigurace dominant v centru města je dokonalá a proto bych ji už raději neměnil. Ale v Praze jsou místa s velmi amorfními a nudnými urbánními strukturami – především východ Prahy, Černý Most, Hrdlořezy – kde bych naopak poptával takové krystalizační a iniciační stavby, které na sebe přitahují pozornost. Tam kdyby se takové „urbánní bomby“ v podobě výrazné architektury postavili, pomohlo by jim to. Smůla je, že zájem stavět výškové budovy se projevuje spíš blízko centra.

Chybí lokální centra
Sám bydlíte v centru Prahy. Nepřipadá vám příliš přetížené?
Praha je nesmírně centralizované město. Střed města je atraktivní, je to od něj všude stejně daleko. To je dáno také historicky, topografií území a potvrzeno například i liniemi metra, které se protínají v  poměrně malém trojúhelníku v samém centru. V oblasti Václavského náměstí pracuje přes 200 000 lidí, což je asi třetina ekonomicky aktivních lidí ve městě a přitom historické jádro tvoří necelých 7 % plochy města. Intenzita života je tu opravdu vysoká, a že centrum přitahuje dopravu, to je přirozené.

Dá se tomu tedy vůbec bránit, když je to přirozené?
Ne všechno přirozené je dobré. Bránit se lze přímo s pomocí restrikcí dopravy, ale to není úplně korektní. Je lépe odstranit tuto zátěž přirozenější cestou, tak aby se aktivity města generující mimo jiné i dopravu dostaly více do lokálních center dál od centra. Vůle města – projevená mimo jiné i v platném územním plánu – by měla důsledněji prosazovat tuto „nepřirozenou přirozenost“. Snažit se všemi silami dosáhnout výraznější decentralizace. Například nabízet k zastavění lokality, kde se budou vytvářet další centra. Nebo budovat dopravní cesty tak, aby tento proces podpořily. A také aby centrem neprocházely tranzitní cesty, protože tranzit městu nic nedává – typický příklad je Ječná ulice a magistrála. Pokud lidé jezdí někam nakupovat nebo alespoň pracovat, tomuto místu alespoň něco přinášejí.

Stavění kancelářských komplexů dál od centra považujete tedy za pozitivní?
V dané situaci bezesporu ano. Na Jižním městě je to zřejmé – například v Parku Chodov pracují tisíce lidí, přinášejí do té čtvrti život a ekonomickou aktivitu.

Administrativních komplexů stále ještě přibývá a navzdory krizi to bude pravděpodobně pokračovat, protože kanceláří kategorie A je relativně málo. Na druhou stranu nenastane problém, pokud tyto komplexy jsou příliš soustředěny na jednom místě a dochází k zónování města?
Pokud někde vznikne příliš velká koncentrace jedné funkce, tak je to špatně. Je to podobné jako v přírodě – pokud někde vytvoříte monokulturu, ekosystém přestává fungovat a stává se zranitelným. V oblasti Jižního města to není tak úplně tento případ, protože tato administrativní monokultura je zasazena uprostřed jiné obrovské monokultury určené k bydlení. Ale nakonec, jako většina věcí, je to vždy otázka míry.

Ale nevnímají lidé typické město trochu jinak?
Dosud snad ano. Obecně nosíme v mysli představu města, které je funkčně pestré a integrované, má funkční stratifikaci také ve vertikále. Jako příklad absolutní integrace funkcí bych uvedl typický dům z počátku 20. století na Václavském náměstí: nejníže sklep, nad ním kino, v přízemí pak byly obchody, v prvním patře byla kavárna. Následovaly kanceláře, a nad nimi se teprve bydlelo. V nižších podlažích draze a ve vyšších levněji – souviselo to s tehdy ještě chápanou vysokou prestiží veřejných prostorů. To je klasický model města, který vnímáme v ulicích – míchají se tu sociální vrstvy, různé aktivity a také například různé generace.

Bohužel současná stavební produkce takové modely příliš nepodporuje. Z hlediska developmentu je realizovat takový dům o mnoho složitější postavit – především majetkově, ale i organizačně a z mnoha dalších důvodů. A když už se to podaří, tak opravdu jen ve velmi exkluzivních lokalitách, jako je Václavské náměstí. Na Žižkově spíše ne. A tak dál od centra vznikají opět spíše další monokultury. Těmi jsou i komerční centra, přes jejich vnitřní pestrost jsou jimi jako celek.

Existují ovšem mezi odborníky hlasy, že bychom se měli k tomuto modelu vrátit, že je třeba bránit zónování města. V tomto bodě považují Athénskou chartu, jejíž zásady oddělovat bydlení, práci a rekreaci, za překonanou.
Chtěl bych věřit, že návrat k tradičnímu městu je tématem nejen mým a mé generace, ale s postupujícím časem se stává tématem obecnějším. Do značné míry jsme to vtělili do studie proměny nákladového nádraží Žižkov. Je to město ve městě – má své náměstí, svou avenue (obchodní třídu), své uličky, klasické městské parky… Načrtli jsme tam veškerou typologii veřejných prostorů, je to model tradičního města s nutnými prvky města soudobého.

Šmak města

Jak navrhnout fungující čtvrť s takovým vnitřním nábojem, jaký má třeba starý Žižkov? Jde to vůbec? V čem tkví takzvaný génius loci?
Sám jsem si tuhle otázku mnohokrát položil a zkoušel jsem analyzovat, proč se lidé například na Žižkově cítí dobře. Žižkov je vizuálně barvitý: je na dramatickém terénu, skýtá neustále nové pohledy, architektura z 19. století je pestrá – byť opravdu taková „operetní“.  Vždy se tam stěhovali rázovití lidé – něco mezi bohémou a galerkou. I dnes, když si projdete Husitskou ulici, je tam samá zastavárna, herna – zase je tam takový „šmak“, který byl cítit kdysi. Ani 40 let socialismu to nedokázalo zničit – jako když podetnete strom a po 40 letech začnou rašit z pařezu nové větve. Člověk se může dopracovat některých objektivních parametrů, co tvoří génia loci, ale vždy je v tom místě ještě něco neuchopitelného, snad i tajuplného, co je do něj zakódováno a nedá se snadno uchopit. Chceme-li něčeho podobného docílit, pak se stává tvorba města opravdovým uměním.

Přesto musí existovat nějaký základ, který ducha místa podmiňuje a živí.

Je to neanonymní prostor pro společenský kontakt – tedy především ulice, náměstí. Přes všechny výhody bydlení v zeleni musím říci, že tam takové situace jako na ulici nikdy nevzniknou. Chcete-li, aby tyto kontakty vznikly, musíte pro ně především vytvořit scénu, kterou tradiční městské veřejné prostory jsou. 

Nevyklízí tuto scénu ve městě částečně velká nákupní centra, kde se všechen život odehrává pod střechou na několika podlažích?

Ano, je to problém. Obchody v ulicích totiž vyzařují určitou energii i do ulic vedlejších. Ale naše společnost to asi necítí dost silně, jinak by se do těchto center nestahovala tak ochotně. Technologie prodeje je tam velmi efektivní. Když se otevře obchodní centrum, z okolních ulic zmizí mnoho obchodů.  Magnetismus obchodního domu je obrovský. Člověk musí být opravdu velkým milovníkem a gurmánem města a obětovat své pohodlí tomu, aby město zůstalo příjemné. Když budete navštěvovat kavárníka na rohu a obchůdek s potravinami na druhém rohu – byť bude o něco dražší –, pomůžete uhájit tu příjemnou tvář města, na kterou jste zvyklá.

Ale není mizení obchodů z ulic trend, který existuje ve všech velkých městech?
Asi ano, ale ne ve stejné míře. Například italská nebo francouzská města si své kavárny a bistra v ulicích uhájí za jakýchkoli okolností. K životnímu stylu zde patří, více nežli jinde, že každé ráno nutno zajít na kávu a croissant a prohodit pár slov s „patronem“, pěstovat takový pozitivní lokální patriotismus – patří to ke kultuře jeho života. Na druhou stranu ani zde není vše pozitivní – i Paříž vyprodává svou duši turismu. Před pár lety tam bylo mnohem víc knihkupectví a méně restaurací pro turisty. Stále je to téma životního stylu – jestliže společnost vysílá signály, že nechce malé obchody, kavárny a bistra, mohou urbanisté malovat, co chtějí, ale je to málo platné. Když se vrátím k tomu, že je třeba více publicistiky a osvěty, více mluvit o urbanismu, domnívám se, že bychom spíše měli víc mluvit o soudobém a budoucím městském způsobu života.

Iva Nachtmannová
Foto: Peter IH (Flickr.com)

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.