Trnitá cesta za snem

Cesta za novým vysněným domem často připomíná souboj v ringu. Až na to, že zatímco v modrém rohu boxuje odvážný investor pod trenérským dohledem architekta, v červeném se proti němu postupně vystřídá hned několik soupeřů.

Zápas začíná
Náš boxer musí nejprve porazit místní stavební úřad a další úřady, změřit své síly s regulativy, zdolat často si odporující zákony, knokautovat dodavatelské firmy neochotné zkoušet nevyzkoušená řešení a nakonec své těžce vybojované vítězství obhájit před obyvateli maloměsta. Výsledek se často rozchází s původní ideou, sen se postupně rozplývá, kompromisy se vrší. Když i navzdory tomu vznikne pozoruhodná stavba, jež přesně odpovídá nárokům stavebníka, můžeme mluvit o štěstí.

A ještě na jednu důležitou věc nesmíme zapomínat. Popsaný souboj má na různých místech různá pravidla. Zatímco velká města si na netradiční řešení už pomalu zvykají, menší městečka mají s těmi, co vyčnívají z řady, problémy. I proto je obzvlášť cenný souboj, který do úspěšného konce dobojovali investoři – mladý manželský pár – ve spolupráci s architektonickým ateliérem Holman–Sedláková.

 1. kolo – úřady
„Ptali se nás, zda stavíme LIDL nebo novou výrobní halu. Tak to však bývá vždy, když se váš dům trošku vymyká,“ tvrdí sympatická majitelka domu. Šedivá omítka, pásová okna, sedlová střecha – tím však jakákoli podobnost s hangárem diskontní prodejny končí. Navíc když bližší pohled potvrdí důraz na kvalitu, a ne kvantitu – žádná přehnaně drahá, ale ani levná řešení za každou cenu. Investoři se zkrátka rozhodli postavit si dům na celý život a s výsledkem jsou dnes velmi spokojeni.

„Zadání? Zadání znělo úplně jinak,“ vzpomíná architekt Aleš Holman. „V původním návrhu to byl atriový dům. Rodina chtěla stavbu, která stojí zády k ulici a umožňuje bezprostřední kontakt se zelení téměř z každého pokoje. Dům, jenž poskytuje dostatek soukromí. A samozřejmě s plochou střechou.“ Investoři šli za svým cílem už od začátku, záměrně vybrali pozemek na konci ulice v nové zástavbě rodinných domů, parcelu pod lesem, jen s jedním přímým sousedem. Doufali, že okrajový pozemek jim pomůže překonat nástrahy místních úřadů, jimž se návrh jednoduše nelíbil. Úředníci odmítali téměř vše – tvar střechy, objem. „Začínali jsme vlastně od začátku,“ potvrzuje architekt.

2. kolo – architekt
Naštěstí hlavní princip zůstal zachován. Velkoplošná posuvná okna po celé délce domu umožňují vítaný výstup na přilehlou terasu a odsud přímo do zahrady. Z důvodu orientace na pozemku přibyla terasa i na druhé, jihovýchodní straně. Dopolední sluneční paprsky vyhřívají dřevěné plato, kde v současnosti největší prostor zabírá dětská ohrádka ročního syna. Také tato terasa je přístupná z obývacího pokoje.

Architekti si pro uspokojení potřeb mladé rodiny vybrali nejjednodušší tvar – hranol završený sedlovou střechou. Jednoduchou formu rozehrávají okna rozmístěná po celé délce domu. Přízemí otevřené na západ, první podlaží na východ. Hru světla a stínu završuje pás střešních oken osvětlujících ložnici, dětský pokoj i spojovací chodbu na poschodí. I když se zdá fasáda na první pohled jednotvárná či chladná, právě velké zrcadlící se plochy oken stavbu oživují. Stačí se pozorně zadívat a na fasádě objevíte les, oblaka, zahradu či děti hrající si na malém hřišti pod zahradním altánem.

Konstrukčně je dům řešen jako klasická zděná stavba z keramického zdiva, stropy jsou betonové. Díky částečnému podsklepení získali investoři tři využitelná podlaží. V suterénu je nejen dvojgaráž a technické místnosti (kotelna a bazénová technika, prádelna a sušárna) – tato úroveň zároveň slouží i jako hlavní vstup do domu. Tomu je přizpůsobeno i zařízení vstupní haly – jednu stěnu lemuje velké zrcadlo, protilehlou vestavěné skříně. Vstup do hlavního obytného podlaží řeší interiérové schodiště nebo – alternativně – exteriérové zahradní stupínky, které přivádějí návštěvníka přímo do prvního podlaží. Bezbariérovost tu tedy chybí, rodina s dvěma malými dětmi (jedno ještě v kočárku) si však nestěžuje. Dávají zkrátka přednost jiným prioritám.

3. kolo – investor
První nadzemní podlaží slouží jako denní část. Prostorný obývací pokoj doplňuje jídelní část s kuchyní. Kuchyňská linka je umístěna uprostřed dispozice, díky čemuž je komunikace mezi největší místností domu a ostatními prostory plynulá i v případě, že se v obývacím pokoji pohybuje větší množství lidí. Vertikální komunikaci zase umožňuje lehké schodiště. Zaujme hlavně výplet místo výplně zábradlí. „To je ruční práce,“ usmívá se architekt, „bereme to jako provizorium, než děti povyrostou. Aby to i nějak vypadalo, strávil jsem tu jeden celý den vyplétáním provázků.“

V přízemí najdeme ještě bazén s protiproudem, saunu, pracovnu a příslušenství. K němu se váže i praktická poznámka paní majitelky: „WC v přízemí je velmi prostorné, jen mě mrzí, že jsme do něj zvolili sice elegantní, ale přece jen malé umyvadlo. To jsme však ještě netušili, že bude tak frekventované. Například dcerka si myje zuby po každém jídle, a abychom nemuseli pokaždé běhat o poschodí výš, využíváme koupelnu v přízemí. A na to je její umyvadlo trošku malé…“ Svorně s architektem však s humorem dodávají, že „příště“ si už dají pozor.

Horní podlaží je zařízeno logicky a přehledně. Půdorys symetricky předěluje zmíněné schodiště, dále vytváří jakási dvě hnízda. Směrem do ulice je to ložnice rodičů s šatníkem a s koupelnou s originálně řešeným sprchovým koutem. V tomto traktu se našlo místo i pro pokoj pro hosty. Nad schodištěm je malá čítárna a knihovna s výstupem na nevelký balkon, který jinak zůstává při pohledu zvenku ukrytý za stejným rastrem oken. Na opačném konci je téměř identicky uspořádáno „dětské hnízdo“ – dva dětské pokoje s vlastní koupelnou a šatníkem, pro změnu s unikátní hrou na nekonečný prostor. V obou koupelnách překvapí odvážně osazená sanita, problém s intimitou však jednak řeší vnější žaluzie, jednak dům těží ze své polohy: kraj lesa – až na pár houbařů – naštěstí není promenádou místních voyeurů. Unikátně je vyřešen i splachovací systém – samotné tlačítko musí návštěvník chvíli hledat, voda teče z nádrží umístěných ve stropě.

Jakýmsi copyrightem architektonického studia Holman–Sedláková je kompletní zařízení nábytkem na míru podle vlastního návrhu, a to i včetně sedací soupravy. Ani v případě tohoto domu tomu nebylo jinak – jejich typický rukopis objevíme v obývacím pokoji, ložnicích i v dětském pokoji. O tom, že rodina potřebuje hodně místa, svědčí i účelné využití všech koridorů i dalších místností, které lemují vestavěné skříně.

Z materiálů převládá dřevo, barvy jsou střídmé, dominuje bílá barva omítek v kombinaci s dřevěnou dýhou nábytku. Nesmíme zapomenout ani na litou, lesklou bílou podlahu v přízemí, která zrcadlí předměty uvnitř. Pochybovačům odpovídáme už nyní – neklouže o nic víc než dřevěná či laminátová podlaha a rozhodně nepůsobí studeně. V poschodí ji střídá dubový masív.

4. kolo – vítězem se stává…
„Na začátku jsme toužili po atriovém domě. Realita sice přinesla dům úplně jiný, ale to neznamená, že není stejně krásný a především užitečný,“ dodává spokojená majitelka.

A tak to má být. Boxerský souboj skončil vítězstvím odhodlaného investora a trpělivého architekta. I když na nákup budou muset sousedé ze čtvrti chodit přece jen do vzdáleného supermarketu.

Suterén
1 – vstup, 2 – garáž, 3 – schodiště, 4 – sklad, 5 – kotelna, 6 – bazénová technologie

1. NP
1 – obývací pokoj, kuchyň, 2 – schodiště, 3 – pracovna, 4 – WC, 5 – komora, 6 – sauna, 7 – koupelna, 8 – bazén

2. NP
1 – schodiště, 2 – chodba, 3 – ložnice rodičů, 4 – koupelna rodičů, 5 – šatník, 6 – pokoj pro hosty, 7 – koupelna dětí, 8 – dětský pokoj, 9 – balkon

Matej Šišolák
Foto: Daniel Veselský, Ateliér Holman – Sedláková