Metropolitní plán je milník. Bohužel není takový, jaký měl být, domnívá se Roman Koucký

Představujeme dalšího z letošních nominantů na ocenění ASB Osobnost architektury a stavebnictví. Roman Koucký je jednou z nejvlivnějších a zároveň nejdiskutovanějších postav české architektury a urbanismu posledních dvou dekád. Architekt a urbanista, který dlouhodobě formuje debatu o podobě Prahy a stojí za návrhem Metropolitního plánu – dokumentu, který má zásadním způsobem redefinovat pravidla rozvoje hlavního města a který byl v květnu po více než deseti letech příprav schválen.

Roman Koucký prosazuje koncepční a strukturovaný přístup k plánování města, založený na jasně definovaných principech, čitelnosti urbanistické struktury a větší míře volnosti pro samotnou architekturu. Jeho práce vychází z přesvědčení, že město má být chápáno jako živý celek a že má být město spíše iniciováno než regulováno.

Vedle vlastní projektové činnosti je výraznou intelektuální autoritou, která dlouhodobě vstupuje do odborné i veřejné diskuse – často s nekompromisními a vyhraněnými názory. Právě tato schopnost formulovat jasné postoje a otevírat zásadní témata z něj činí klíčovou osobnost, která ovlivňuje podobu českých měst nejen skrze návrhy, ale i skrze rámec, v němž vznikají.

Praha na jaře schválila Metropolitní plán, na kterém jste pracoval přes deset let. Jaké jste z toho měl pocity?

Já si myslím, že je to 50 na 50, to asi je to nejdůležitější, co se o tom dá říct. To, že Praha schválila metropolitní plán, je samozřejmě skvělý. A myslím si, že to je určitý milník ve vývoji Prahy. Na druhou stranu v průběhu projednávání se tam dostalo tolik vlastně tvrdých regulativů a ten plán ztratil svoji flexibilitu a zejména ve výškové regulaci ztratil potenciál. Tak to je velký smutek. Takže to nadšení z toho schválení je vyrovnané tím smutkem z toho, že ten plán bohužel není takový, jaký měl být. Takže je to na půl.

Metropolitní plán přináší řadu změn. Kterou z nich považujete za nejzásadnější?

Já si myslím, že nejzásadnější změna je, že přestal platit ten starý. To je úplně to nejdůležitější, co se mohlo stát, protože jsme se tím trošičku, ne moc, 35 let nebo kolik po revoluci konečně zbavili plánování minulého století. A to si myslím, že je asi nejdůležitější, co se stalo.

Co zpětně vnímáte jako největší výzvu svého pracovního života?

To je těžké říct. Ono není malých rolí. Každá ta zakázka má nějakou svoji poezii, každá má svoje výzvy a každá je úplně jiná.Není vlastně nikdy nic, co by se opakovalo, aspoň v našem případě ne, protože neděláme takový ty seriálový projekty. A měl-li bych jmenovat jeden, já na něj myslím vlastně skoro pořád, když jezdím po nábřeží, tak to jsou úpravy Vyšehradu, protože to nám přišlo, že bylo opravdu moc krásné a bohužel se to nerealizovalo tak jako koneckonců převážná většina našich projektů.

Jste autorem územních plánů pro mnohá česká města. Existují společná témata, kterým by se měla věnovat primárně?

Já myslím, že společné téma je, že se musí začít plánovat jinak. To souvisí s tím metropolitním plánem, to souvisí i s jinými plány, který jsme měli možnost dělat. Prostě to zastaralé plánování 20. století, které vycházelo z direktivního řízení společnosti, se musí změnit a musí být flexibilní, musí být kompoziční, musí být prostě víc o kráse města než o tom, jestli to město někde přesně definuje nějakou funkci, to je úplně nepodstatné. Takže to si myslím, že je to nejdůležitější, hledat v tom plánování krásu města.

Co vám přináší architektonická tvorba oproti práci na územních plánech měst a obcí?

Materiál. Asi to je to nejdůležitější a nejzajímavější, že si vlastně můžete na něco sáhnout, že vidíte ten prostor, vidíte to dřív, protože to plánování je na desítky let, ty domy nebo interiéry jsou na mnohem kratší dobu.

A je to taky důvod, proč jsem třeba začal stavět gramofony, protože vlastně to dělám vlastníma rukama. A ten dotek nebo ten princip cítění toho materiálu je pro architekta strašně důležitý.