Bydlení pod pultem

Pultovou střechu lze chápat jako vyústění staveb, kde velkou roli hrají právě vertikály. Respektive pultová střecha je do jisté míry kompromis mezi sedlovou a plochou střechou. Její použití vede k tomu, že stavba se vlastně stává trojčlennou. V případě rodinného domu v Mladé Boleslavi jde ve vertikálním řezu vlastně o skladbu dvou hmot – přízemní podlaží má tvar obdélníku, druhé nadzemní podlaží pro změnu trojúhelníku. Neodhlížíme-li od jisté oddělenosti vlastního domu od garáže, tvoří celek soustavu dvou pultových střech a výsledný vertikální řez je tak vlastně souhrou dvou trojúhelníků s různě ostrými úhly. 

Pokud by byly okolnosti laboratorně sterilní a do hry nevstoupila řada administrativních náhod, byla by rovná střecha logickým završením dominance horizontálních ploch. Stavba by možná působila v okolní zástavbě jako cizorodý prvek, téměř jako planimetrický útvar mezi pěkně vyvedenou „tradiční“ stereometrií, ale nárok po začlenění do okolní zástavby nemusel být automaticky nadřazen nároku po konstrukční logice stavby. 

Jiří Špaček stál tedy před úkolem, jak dostát situaci, aniž by utrpěla konstrukční logika. Výsledek je nadmíru uspokojivý. Ve vertikálním řezu vidíme interakci obdélných, téměř čtvercových, lichoběžníkových a trojúhelníkových forem. To, co se původně jevilo jako ztráta – konstrukční integrita, se nakonec ukázalo být novým východiskem. Původně zamýšlená převaha horizontál byla obohacena o působivou vertikalitu. 

Ale tímto vítězstvím nového projektu nad původním, který byl zamýšlen investory i autorem v laboratorních podmínkách, než došlo k souhře konstrukce a působení administrativních sil, se výhoda nevyčerpává. Přece jen něco zůstalo z horizontality původního záměru. Sklon pultové střechy není tak velký, respektive úhel svírající obě přilehlé odvěsny není tak ostrý, aby se o střeše nedalo uvažovat jako o téměř ploché. Tuto goniometrickou hru tedy nakonec autorovi, uživateli i jiným „příjemcům“ této stavby umožnilo zadání, které zabránilo původním představám o domě. Nově definované podmínky se nakonec neukázaly – ovšem jen díky autorovi – svazující, ale „rozvazující“, tedy rozvíjející novou siluetu domu. Ostatně jižní fasádu možno považovat za „zbytky“ této původně důsledné horizontality, tedy té dominance, kterou Colin Rowe připisuje téměř veškeré architektuře po doznění klasicismu a historismu, tedy od nástupu moderny až po současnost. 

Zůstaneme-li u Rowea a této stavby, co můžeme považovat za „tíživá omezení“ plynoucí ze záměny volného průčelí za volný půdorys? Zejména to, že svoboda půdorysu, která ovšem není nikdy bezbřehou volností, ale vždy prostorem omezeným terénní situací, urbanistickými či provozními souvislostmi a řadou dalších faktorů, neumožňuje vyjádřit rafinovanosti skryté v samotné skladbě hmot tak, aby byly patrné na fasádě. Tento Rowem načrtnutý dualismus je v evropské architektuře natolik samozřejmou skutečností, že jeho připomenutí může připadat jako pověstné nošení dříví do lesa. Ale tato samozřejmost je jen zdánlivá. Bloková hmota klasicistního domu, uzavřená do přísně ohraničeného a kanonicky závazného půdorysu uvolňuje o to větší prostor na fasádě, kterou lze plasticky pojednat v mnoha variantách. Naopak půdorysně mohl být RD v Mladé Boleslavi pojat i jinak, aniž by se musela nutně měnit fasáda. 

V každém případě dominantní motiv tohoto domu je pult jako symbióza kolmé stěny a  nakloněné roviny. Dvě varianty téhož typu zastřešení pak skutečně umožňují tvrdit, že jde o bydlení pod pultem. Nejen v tomto, ale i v tom odvozenějším smyslu – jako bydlení, které rozhodně nepatří k běžně dosahované architektonické produkci. Jako vše vzácné, i tento dům je svého druhu luxusem v tom nejlepším slova smyslu – pro způsob, jímž proměnil počáteční nevýhodu, rozpor mezi představou investora a schvalovatele, ve výhodu.