San Siro čeká demolice. Jeden z nejslavnějších stadionů světa se loučí po 100 letech

Stadion San Siro, od roku 1980 oficiálně pojmenovaný jako Stadio Giuseppe Meazza, letos uzavírá své první století existence. V roce, kdy hostil zahajovací program zimních olympijských her v Miláně a Cortině, se stal znovu součástí celosvětového dění. Jenže tentokrát nejde o další triumfální návrat na výsluní, ale o rozloučení. Městská rada definitivně potvrdila prodej celé sportovní parcely svým slavným fotbalovým klubům AC Milan a Inter Milan za zhruba 190 milionů eur, takže současná aréna zůstane stát jen do chvíle, než na sousedním pozemku vyroste její moderní nástupce. Poté zmizí z mapy Milána nadobro. Demolice tak ikonické stavby se odehraje jen jednou za mnoho desetiletí.

San Siro během olympijských ceremonií znovu ukázalo, jakou sílu může mít stadion, který přesahuje sport. Betonová masa s charakterem městské pevnosti dokázala i po sto letech vytvořit atmosféru velké společenské události, jíž olympiáda bezpochyby je. Přesto se při každém záběru kamery připomínala realita, jež rozhodla o budoucnosti tohoto kolosu.

Zázemí naráží na limity, které nelze překročit, a ekonomický provoz stadionu vznikl v době, kdy fotbalové stánky fungovaly spíš jako monumenty než jako multifunkční společenská centra. BBC to vystihla jednoduchou větou: „San Siro patří mezi nejikoničtější fotbalové scény světa, jeho budoucnost je však definitivně uzavřená.“ Olympiáda tak nepůsobila jako nový začátek, spíše jako derniéra velkého titána s aktuální kapacitou přes 75 tisíc sedících diváků, největšího stadionu v Itálii a devátého největšího v celé Evropě.

Od skromných začátků po téměř stotisícový kolos

Příběh stadionu se začal psát roku 1926. Architekt Ulisse Stacchini, autor milánského hlavního nádraží, navrhl ve čtvrti San Siro stejnojmennou čistě fotbalovou arénu s důrazem na bezprostřední kontakt diváků s hřištěm. Tribuny se přiblížily natolik, že vznikla dosud nevídaná blízkost mezi hrou a publikem. V meziválečné Itálii bylo zvykem, že fotbalové stadiony byly zároveň atletické, takže hlediště a hřiště oddělovala běžecká dráha.

Stacchini pracoval s přehledným železobetonovým skeletem a s logikou vstupních tras, která umožnila hladký pohyb tisíců příchozích fanoušků. Počáteční kapacita 35 tisíc diváků vydržela jen krátce. Město Milán stadion v roce 1935 převzalo (a drželo jej ve vlastnictví až do loňského roku) a už během několika let jej rozšířilo. Poválečný růst pokračoval druhým prstencem tribun, jenž sjednotil půdorys a vytvořil základ dnešního monumentálního zevnějšku – tehdy s kapacitou blížící se 100 tisícům návštěvníků.

K zásadní proměně došlo během příprav na mistrovství světa 1990 (tehdejší Československo prohrálo na San Siru čtvrtfinále s Německem 0:1). Architekti Ragazziovi a inženýr Leo Finzi navrhli třetí prstenec tribun a k němu jedenáct ikonických věží. Tato stavební vrstva vtiskla San Siru podobu, která se vryla do paměti fotbalových fanoušků i architektů na celém světě.

Monumentální válcové věže s navinutým spirálovým schodištěm nabídly nový způsob práce s pohybem davu. Rampy přitom nepůsobí jako pouhá technická pomůcka. Mají schopnost ovládnout vnímání prostoru, protože mění perspektivu při každém kroku a vytvářejí dynamiku, která dodává celé struktuře sílu a rytmus.

Stadion tak při příchodu diváků na tribuny vytváří optickou iluzi, že je celý v pohybu. Ocelové nosníky střechy zavěšené na těchto věžích pak dotvořily charakteristickou siluetu města Milána. Tato rekonstrukce se v odborné literatuře objevuje jako příklad vrstevnaté stadionové architektury, která nevzniká jednorázově, ale jako dlouhodobá urbanistická adaptace. V Miláně se věhlasem San Sira může rovnat snad jen legendární katedrála Il Duomo nebo slavný operní dům La Scala.

Legendární status nezaručuje zářnou budoucnost

San Siro se však v posledních letech stalo spíše svědkem vlastní minulosti než stavbou připravenou pro budoucnost. Přestože atmosféra na stadioně zůstává fascinující a aréna stále dokáže hostit velké zápasy (letos stadion slaví deset let od posledního finále Ligy mistrů, které se zde konalo) i obrovské koncertní produkce, technická stránka už neumožňuje plnohodnotné fungování v rámci současných nároků.

Chybí flexibilní komerční prostory, prémiové VIP zóny, odpovídající dopravní infrastruktura i ekonomická efektivita celoročního provozu. Přístupové trasy se opírají o logiku minulého století a bezpečnostní systém se obtížně přizpůsobuje moderním standardům. UEFA navíc odmítla možnost využít stadion pro budoucí italské EURO 2032, což rozhodovací proces výrazně urychlilo. Rekonstrukce by znamenala zásah téměř na úrovni demolice, a s ohledem na vrstvenou konstrukci i extrémně nákladné řešení. To oba milánské celky, pro které je San Siro domovem po dlouhá desetiletí, nechtěly přijmout.

Rok 2024 tak přinesl zásadní obrat. Město ratifikovalo prodej stadionu i okolních pozemků oběma milánským klubům a otevřelo tím cestu k výstavbě nové arény na sousední parcele. Návrh připravují Foster + Partners a MANICA Architecture, dvojice, která patří mezi nejvýraznější autory současné sportovní architektury – jako příklad jejich práce lze zmínit londýnský stadion Wembley. Detaily návrhu zatím nejsou veřejné, ale v letošním roce se očekává zveřejnění konceptu zaměřeného na energetickou efektivitu, urbanistickou otevřenost a využití během celého roku. San Siro zůstane funkční jen do chvíle, kdy bude nový komplex dokončen. Památkový status stadion nikdy nezískal a město ani kluby neuvažují o zachování věží či spirálových ramp, přestože část odborné veřejnosti takovou variantu podporuje.

Nacházíme se v nastavení druhého poločasu historie San Sira

Tím se uzavírá jedna z nejvýraznějších kapitol moderní evropské architektury. San Siro zosobňuje proměnu stadionového typu během sta let, od meziválečné modernity přes poválečné ambice až po monumentální přerod osmdesátých a devadesátých let, kdy Itálie, potažmo její fotbalová soutěž, dominovala světovému fotbalu. Každá stavební vrstva nese jiný jazyk, jinou ideu své doby a v součtu vytváří architektonický dokument, jaký nemá v Evropě obdoby. Fyzická stavba brzy zmizí, její odkaz však zůstane v odborném diskurzu i paměti fanoušků. Nový stadion nabídne vyšší komfort i provozní logiku, ale už nebude následníkem ve stejné linii, půjde o stavbu postavenou pro jinou dobu a jiný způsob uvažování o městském prostoru.

San Siro tak vstupuje do posledního dějství. Ne v roli skanzenu, ale jako monument, jehož příběh se naplnil a jehož význam bude dál formovat debatu o tom, jak evropská města nakládají se stavbami hluboce zakořeněnými v kulturní paměti. Pokud budete mít v nejbližší době cestu do Milána, navštivte San Siro, dokud to jen jde. Takový stadion jinde už neuvidíte.