Komentář: V Praze se chystá muzeum železnice. Čeká nás skleněná nuda u Bulhara

České dráhy zažívají stavební boom: VRTky, Bubny, Veleslavín, rekonstrukce Smíchova i Masaryčky, plánované nádraží v Brně a opravy mnoha dalších. Kromě kvalitní dopravní služby tak konečně dostávají důstojnou podobu i drážní budovy.

Jenže plánované pražské Muzeum železnice, v režii Národního technického muzea za dvě miliardy, vypadá, že vzniklo ještě před touto obměnou. České vlaky se konečně zbavují komplexu méněcennosti. Nové muzeum ji bohužel slaví.

Projekt byl zadán bez soutěže architektům Marianě Remlové a Tomáši Remlovi s nedohledatelným portfoliem. To by nemuselo vadit, kdyby výsledek byl skvělý. Jenže mezi dálniční křižovatkou a kolejemi U Bulhara, v jednom z nejsložitějších dopravních uzlů Prahy, se připravuje stavba mimořádně průměrná. Místo a expozice by si i do zbourání magistrály zasloužilo stavbu, která s mimořádně nehostinným kontextem dokáže nějak pracovat. Nedostane ji.

Staré, ale zachovalé drážní depo bude opraveno pro výstavní účely, hlavními novými designérskými tahy bude neurčitá a neforemná věž a naddimenzované skleněné zastřešení centrálního kolejiště, které má evokovat – pozor, překvapení – nádražní peróny. Bohužel masivní skleněné střechy připomínají spíš architekturu Patrika Kotase po mrtvici. Od nízké a hranaté věže si architekti z nějakého důvodu slibují cylindrickou „cívku“, se záměrem vizuálním výrazem dokonce „provokovat“.

Pravděpodobnější je, že takto dokonale zapomenutelné gesto s naprosto standardní fasádou unudí k smrti. Nic dalšího už návrh nenabízí, dokumentace působí, že její tvorba ani samotné autory nebavila.

Muzeum by mělo být oslavou toho, čím železnice konečně je. Místo toho bude oslavou toho, čím už naštěstí není.

Text vyšel v časopise ASB 6/2025.

Titulek je redakční.