Česko-slovenský smutek na bienále architektury
Společný československý pavilon, nádherná, ale z hlediska výstavních potřeb dnes už částečně přežitá stavba (prakticky nevyvětratelná) se stává pastí na kreativní ideje.
V dalších letech obsadily česko-slovenskou oázu benátských Giardini ledničky ateliéru Zerozero (2008) – spíše sociologický pohled do slovenského žaludku než architektonický koncept. Před dvěma lety reprezentoval současnou česko-slovenskou tvorbu „sklad dřeva“ Martina Rajniše – koncept záměrné „nearchitektury“ odvážného architekta-anarchisty (který sám své často nepovolené stavby v českých luzích a hájích označuje před úřední mocí jako „dočasný sklad dříví“). Výpověď zaujala nejen vůní čerstvě nařezaného dřeva, ale i agresivním způsobem, jakým vyhřezla z útrob pavilonu přísně ukázněného funkcionalismu architekta-klasika.
Ne náhodou ale porotu více než programová anarchie zaujala dřevěná spontánní architektura autentických domků bahrajnských rybářů, oceněných Zlatým lvem. Mně osobně vadilo ochotnické divadlo na zahájení a nepříjemný pocit, že taková výstava by neměla sloužit i jako prodejna knih autora expozice.
Co si ale návštěvník odnese z letošního Bienále? Bohužel, ani chuť parenice z chladničky, ani vůni fošen či třísku pod nehtem. Prázdný pavilon umožňuje vychutnat jeho proporce, ale… Objevili jsme tablet, fíííha! Nicméně autoři ruského pavilonu objevili i způsob, jak ho využít. Vizualizace „problémů“ jsou jen velmi průměrné. Nebo je latrína na sloupu odpovědí na architekturu digitálního věku? Panelák bez oken je slepý! Sic!
Pokud bylo cílem zviditelnit české a slovenské architektonické aktivisty, proč ne… Mnohem názorněji a divácky atraktivněji (a bez tabletů s nešikovným ovládáním) to ale dokázali autoři amerického pavilonu. Podstatný je i fakt, že bez tohoto konceptu by se asi tolik mladých lidí této supervýstavy nikdy nezúčastnilo. „Mou snahou je přivést diskusi o velkých tématech architektury přímo do našeho pavilonu. Projekt je dialogem s návštěvníky benátského bienále,“ řekl ASB kurátor Ján Pernecký.
Bohužel, pavilon jsem viděl v den slavnostního otevření a v den následující – a diskuse, která se tu vedla, byla spíše v rovině „Je toto vůbec možné?“, než že by dramaticky přispívala ke kvalitě architektonického diskursu. Pokud se od té doby až dodnes každodenně v pavilonu konají strhující diskuse nad problémy současné architektury, autorům se omlouvám. Ale už jen němá přítomnost ducha stavby, fenomenálního Otakara Novotného, v benátském pavilonu by mohla autorovi koncepce napovědět, že méně je někdy více. A v tomto případě nejen formou, ale i obsahem.
Autor projektu Jan Pernecký tvrdí, že ho víc než odpovědi zajímají otázky. Ptám se tedy stejně, jako jsem se ptal na vernisáži: Proč?
Matej Šišolák
Foto: Asking Architecture
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.
