Bienále architektury: Benátské fundamenty 2014
Benátský architektonický koktail, servírovaný po letech pro změnu na začátku léta, přinesl opět přehršel příchutí i barev. Navzdory tomu, že tentokrát se šejkru chopil Rem Koolhaas s jasně definovaným cílem – nevytvořit abstraktní barevnou koláž, ale mozaiku, která dohromady ukáže obraz architektury 1914 – 2014.
Jeden z nejrespektovanějších tvůrců a architektonických myslitelů současnosti měl ambici stmelit jindy roztříštěné národní expozice soustřeďující se na řešení vlastních problémů do uceleného výstavního projektu.
Příliš mnoho slov
Nedá se jednoznačně říct, že mu tah vyšel. Jednotliví kurátoři přistupovali k tématu podle vlastního uvážení – ať už historicky a chronologicky (Irsko, Lotyšsko), případně až scholasticky (popisný, v minulosti však nápaditý a oceněný Bahrain), nebo se zacílením na některý z fragmentů a užších témat reflektujících vývoj na domácí scéně za posledních 100 let (OfficeUS – knihovna zahraničních realizací amerických architektů). Architektura však hlavně v evropském kontextu nevznikala izolovaně, proto je přirozené, že orientace na zásadní témata architektonické minulosti vyústí často do velmi podobného výsledku – za všechny uveďme nepříliš objevnou a pocit déja vu vyvolávající francouzskou expozici Moderna: příslib nebo výzva, překvapivě oceněnou Zvláštním uznáním (architektura jako nástroj či přímo strůjce sociálního útlaku?). Je přirozené, že pokud si tvůrci národních expozic odkousli až příliš velký kus koláče, výsledek se neobešel bez sáhodlouhého vysvětlování a popisování. Ty subjektivně pozoruhodnější příklady najdete na přiložených fotografiích.
Slovenskočesko
Česká a Slovenská republika se už tradičně o pavilón dělí – střídají se jen organizační složky (česká Národní galerie, resp. Slovenská národná galéria). Mnohokrát bylo řečeno, že navzdory proklamované „nezávislosti“ v domácích soutěžích pravidelně vítězí domácí projekty (pod kuratelou Národní galerie jsou to čeští tvůrci, v ročnících, které zastřešuje SNG, zase slovenští). Letos se tým tvůrců pod vedením Martina Hejla musel ve snaze postihnout 100 let tvorby s domicilem CS chtě nechtě zabývat i východní polovinou bývalé federace. Alespoň fragmentem urbanistického vývoje Petržalky. Ironií je, že navzdory přeházeným písmenkům v názvu národního pavilonu italští organizátoři vytrvale expozici označují jako českou…
Zpět k architektuře – po rozpačitých pokusech domácích tvůrců prezentovat českou a slovenskou scénu prostřednictvím moderních technologií (2012) či po ochotnické demonstraci architektonické nezávislosti (2010) zvolili autoři poměrně účelný a efektní způsob vyjádření základní myšlenky Bienále. Svůj pohled zúžili na vývoj rezidenční architektury na území bývalého Československa, aby načrtli její další budoucnost v podobě spirály myšlenek – od individuální výstavby k individuální výstavbě. Velkoplošná mapa největších sídel spolu s jednoduchou grafickou charakteristikou konkrétních urbanistických celků (Zlín, Poruba, Most, Petržalka atd.) v sobě snoubí jednoduchost podání se silnou základní myšlenkou. Pro zájemce o podrobnější vhled do problematiky je tu atraktivně zpracovaná kniha případových studií a rozhovorů mapující nejen vyobrazené příklady. Zatím jen v angličtině.
Elementy
Hlavní pavilon zasvěcený kurátorskému výběru hlavní hvězdy – zmiňovaného Rema Koolhaasa – je potom esencí jednoduchosti a názorné ukázky, jak uchopit myšlenku architektonických „fundamentů“. Balkóny, fasády, okna, podlahy, schody, stěny, výtahy a nakonec i záchody – jejich stručné dějiny v kostce instalované v jednotlivých místnostech hlavního pavilonu jsou živou učebnicí architektury… nebo přesněji, stavitelství. Mnohem víc v nich jde o technologie než o převratné architektonické myšlenky. Koolhaasovi obdivovatelé (mezi něž se řadí i autor článku) možná čekali víc, ale pokud má mít Bienále nejen charakter exhibice kurátorů národních pavilonů, ale i čisté edukace, nedá se tomuto přístupu nic vytknout. Naopak. Bravo!
TEXT: Matej Šišolák
foto: la bienale