Kulatý stůl: Využití českých výrobků v architektuře

Co lze udělat pro to, aby byly české výrobky využívány v rámci výstavby a aby bylo zohledňováno environmentální hledisko? Časopis ASB ve spolupráci s ČKA uspořádal v červnu kulatý stůl se zástupci českých výrobců a architektů.

Pozvání přijali Ing. Roman Blažíček, jednatel společnosti LASSELSBERGER, Ivo Ulich, majitel M&T Kování, Jan Tušl, spolumajitel značky Vekra, architekt Jan Kasl, předseda České komory architektů, dále architekt Michal Juha z atelieru DOMY, architektka Markéta Zdebská z atelieru BY architects a architekt Ivan Boroš z atelieru edit! architects.

Dnes se budeme věnovat tématu, které je v nadcházející ekonomicky těžké době aktuálnější než kdy dříve. Tím tématem je využití českých výrobků v architektuře. Rádi bychom zde vytvořili prostor pro vzájemný dialog mezi výrobci a architekty a společně se zamysleli nad tím, co můžeme udělat pro to, aby české výrobky byly využívanější v rámci výstavby a aby bylo zohledňováno environmentální hledisko. Co by architekti potřebovali od výrobců a co by naopak výrobci potřebovali od architektů, aby spolupráce mohla probíhat lépe.

Máme zde zástupce tří významných českých výrobců. Dosáhli jste toho, že jste úspěšní na českém trhu. Jaká byla vaše cesta k úspěchu a kde vnímáte barieru, kterou se vám nedaří překročit?

Roman Blažíček: Naše firma funguje v Čechách v různých podobách od roku 1883. Tři největší výrobci obkladů a dlažeb (Chlumčany, Horní Bříza a Rakovník) vznikly původně jako firmy zpracovávající odpad z těžby kaolinu a uhlí. Firmy prošly různými etapami od privátního přes socialistické vlastnictví, až nakonec byly privatizovány. Firma přešla do rakouských rukou, zabývá se těžbou surovin, výrobou suchých maltových směsí pod značkou Cemix a výrobou keramických obkladů. Poté, co vlastník koupil všechny české keramičky, spojil je do jedné firmy a od roku 2002 prodáváme jednotně keramické obklady pod značkou Rako.

Naše firma vyrobí ročně kolem 30 milionů metrů čtverečních keramických obkladů a dlažeb. Pro lepší představu – každý den vyjede z našich fabrik množství o rozloze asi 10 fotbalových hřišť a to je třeba prodat. Jedná se o velký objem a český trh je pro nás samozřejmě malý. V České republice se spotřebuje za rok více než 17 milionů metrů čtverečních.

Historicky jsme byli jako výrobce velmi silní jak v České republice, tak ve východní Evropě. Dováželi jsme do Ruska a celého východního bloku. Po revoluci jsme měli vysoký podíl na českém trhu. Na začátku to bylo 80 procent, a pak postupně, jak sem začali dovážet zahraniční výrobci, podíl nám klesal. Konkurence je silná a tlak ze zahraničí obrovský. Po krizi v roce 2008-2009 jsme ztratili asi 30 procentní podíl v našich prodejích a dnes prodáváme asi 7 milionů metrů čtverečních. Máme tedy podíl cca 37-38 procent na českém trhu. My to považujeme za neúspěch. Z širšího ekonomického pohledu by se dalo říct, že podíl 37 % na trhu je velmi vysoký. Máme však větší ambici.

Zbývající objem 23 milionů metrů čtverečních musíme exportovat z České republiky. Exportujeme do nejbližších zemí, Německo je náš největší trh – tam vyvezeme přibližně stejné množství, co prodáme v České republice. Pak Francie, Rakousko a další země.

Konkurence je bezpochyby bariérou. Dovozci sehrávají na trhu velkou roli. Jedna z velkých bariér je, že jsme v nabídce téměř u každého obchodníka. Tím vzniká obrovská konkurence na trhu. Realizační firma vždy hledá nejlevnějšího prodejce. Vzniká obchodní boj, kdo získá zakázku s naším materiálem. Další bariérou je poptávka českého zákazníka, který chce mít italský nebo španělský materiál, protože jej považuje za hodnotnější, kvalitnější, designově lepší. My si myslíme, že design, kvalita našeho výrobku má nejlepší poměr cena-výkon. Kvalitativně se těžko rozezná český materiál od italského. Designově se pohybujeme ve středním vyšším segmentu. Protože jsme lokální výrobce, jsme schopni pokrýt nejnižší cenový segment díky dopravní vzdálenosti. Jsme schopní trhu nabídnout velmi dobré výrobky za velmi dobrou cenu. Kromě toho také nabízíme komplexní, systémová řešení, servis. To je nadstavba, řešení „na míru“.

Ivo Ulich: Příběh naší rodinné Manufaktury je kratší, protože jsme firmu zakládali v roce 1997. Začínali jsme jako obchodní společnost. V roce 2000 jsme dospěli k rozhodnutí, že bychom mohli fungovat jako polovýrobní společnost v rámci kooperací v regionu. V současnosti jsme plně výrobní firma se špičkovými technologiemi, kterými disponují i renomované firmy ve světě. Před pěti lety jsme postavili moderní továrnu. Nic jsme nedědili, na zelené louce jsme postavili výrobní areál s administrativou.

Co se týče české konkurence, jedná se dnes jen o obchodní společnosti. Výrobci dveřního kování v rámci České republiky nejsou, a už vůbec ne v modelu jako jsme my – tzn. vývoj, výroba a vlastní brand. Když prozkoumáte náš obor, uvidíte takové firmy v Itálii, v Německu, a pak už v rámci střední a východní Evropy vůbec. Konkurenční prostředí je silné tak jako v jiných oborech.

Pokud jde o objem výroby, tak např. obrat rodinné firmy v Itálii je půl miliardy korun – jedná se o proexportní firmy. My jsme na 20-25 procentech jejich objemu, ale patříme v rámci České republiky ke dvěma největším společnostem. Od konkurence se lišíme tím, že nejsme zaměření na low cost, na marketový prodej. Prodej řešíme přes naše franšízy nebo pobočky anebo přímo s výrobci dveří, oken, s truhláři – to jsou naši zákazníci.

Dnes jsme 23 let na trhu a snažíme se v tomto oboru dělat osvětu. Umíme něco podobného, na stejné kvalitativní i designové úrovni, jako Itálie. Vzhledem ke kvalitě a poměru cena-výkon jsme na stejné úrovni. Vyhráváme i tendry ve světě u zajímavých projektů.

Náš podíl na trhu v České republice je celkově přes 20 procent. Nyní již v rámci České republiky narážíme na strop. Portfolio našich výrobků je dostatečně široké, ale někdo si samozřejmě u nás nevybere a hledá jinde, buď v zahraničí, nebo přes obchodní společnosti v rámci České republiky.

Jan Tušl: Vekra vyrábí okna a dveře prakticky jen pro český trh. Nejsme výrobcem, jsme dodavatelem oken na klíč. Ručíme za konstrukci, výrobu i montáž. Loni jsme namontovali asi 15 tisíc zakázek. Trh představuje zhruba 60-80 tisíc nových staveb a rekonstrukcí ročně. Náš tržní podíl je 20-25 procent.

Vše si vyrábíme sami a celý proces máme plně pod kontrolou. Proto jsme si vybrali Českou republiku. Věříme tomu, že celá dodávka díla má smysl, pokud se organizuje blízko stavby, kde má dodávka proběhnout. Je zde hodně konkurence, která se snaží postupovat opačně, tedy vyrábět co nejlevněji a nestarat se o to, jak bude okno funkční například po 10 letech. Část konkurence je domácí, část zahraniční. Zahraniční konkurence má nedostatečnou infrastrukturu, nedostatečnou zodpovědnost vůči koncovému zákazníkovi, je neviditelná z hlediska značky i negativní reklamy. Často neplní české standardy. Česká konkurence nedodává dílo kompletně na klíč, ale snaží se konkurovat zahraničním výrobcům. Největší konkurent namontuje zlomek našeho výkonu.

My v dodávce na klíč konkurenci v podstatě nemáme, ale samozřejmě ve výrobku je konkurence extrémní. Máme jednu unikátní věc, která je extrémně drahá a zároveň nám ji všichni závidí – neprodáváme okna přes žádné zprostředkovatele. Myslíme si, že přes nezávislé odběratele jako například stavebniny nebo prodejce nejsme jednak schopni poskytnout zákazníkovi kvalitu dodávky komplexního díla a zároveň bychom mu nemohli vysvětlit rozdíl kvality.

Jaký je pohled architektů na kvalitu českých výrobků? Zobecňování bývá zavádějící, ale můžete sdílet vaši zkušenost a uvést svůj příklad z praxe? Dospíváte v rámci svých rozhodování k tomu, že jsou české výrobky konkurenceschopné, srovnatelné se zahraničními či ne?

Markéta Zdebská: Nesmírně si vážím toho, co dělají zde přítomní čeští výrobci a rozhodně český výrobek nevnímáme jako něco podřadného. Mohu mluvit konkrétně, protože zrovna Rako, resp. sérii Object, máme ve velké oblibě. Co by se ale na tomto příkladu dalo zobecnit je, že dost českých výrobců netříbí svou nabídku. Možná kdyby se nesnažili chrlit vše jen pro uspokojení celého spektra zákazníků, produkty by se jim dařilo lépe, resp. cíleněji nabízet a prodávat. Uvítala bych tedy vyšší míru systematičnosti a omezení některých řad, které jsou, z mého pohledu, neprodejné a spíš zahlcující. Samozřejmě toto je pohled z hlediska profese architekta, nicméně by se to dalo brát jako mise kultivace širšího spektra obyvatelstva.

Michal Juha: Jsem zástupcem trošku jiného zaměření. Náš atelier se jmenuje DOMY, ale celou dobu se věnujeme výstavbě nemocnic a velkých staveb. Zároveň problematiku zdravotnických staveb učím na Fakultě architektury ČVUT. U této výstavby jde v 95 procentech o veřejný sektor, jen zlomek jsou soukromníci. U velkých staveb je to ještě menší procento. Do tohoto typu projektů vstupuje zákon o zadávání veřejných zakázek, který tuto zemi sráží. Komplikované je to také v tom, že architekt nesmí určit přesný výrobek. Uvádíme jen jeho popis aje to tak trochu beletrie.

Myslím, že je to ve vás, zda chcete zvolit místní výrobek, nebo cizí. Ale pochopitelně to není tak, že když si představuji projekt, že bych viděl konkrétní výrobek. Jako architekt primárně nepřemýšlím o tom, jestli je to český nebo zahraniční výrobek. Je to v nabídce, v cenové dostupnosti. A je to o určitém patriotství. Já jsem se narodil v Třemošné, poblíž Horní Břízy, ve vile, která byla vzorkovnou fabriky a maminka se narodila v Chlumčanech. A právě to vytváří vztah. My jsme zde s panem architektem Kaslem generace, která má vztah k tomu, co je tady. Možná jsme byli až přehnaně vychovávaní k  češství. Po revoluci se najednou otevřel svět a vše bylo jiné. Když jsme dělali v 90. letech nemocnici v Jablonci, obložili jsme ji jabloneckou mozaikou. Co by za to dnes dali. Tehdy ji vyhodili. To jsou paradoxy doby. Myslím si, že to chce určitý čas a že se to usadí.

Za posledních 30 let proběhla gigantická změna společnosti. Nezdá se to, pořád máme pocit, že je všechno špatně. Ale to, že tu sedí čeští výrobci a prezentují špičkové výrobky, opírají se o tradici, na kterou navazují a sami ji vytvářejí, tak to je důkaz toho, že dochází ke změně. Je to logický vývoj, trh a nabídka se kultivují. Dnes je to více otázka marketingu, designu, o který se úspěšné značky opírají, o špičkové designéry.

Co se týká velkých staveb, za projekt ručíte 10 let. My nemáme koncové zákazníky, kteří si vybírají, jak má být obložený krb. V nemocnicích je to jinak. Zpětná vazba koncového zákazníka je především v tom, zda jsou s výrobkem problémy. Jak se to čistí, jestli to vydrží, jestli jsou reklamace. Tvůrce samozřejmě sahá po tom, co splňuje všechny předpisy. A protože máme také tvůrčí ambice, díváme se po designu a jdeme s ním.

Jan Kasl: Vy, jako místní výrobci, máte jeden silný nástroj, a to je certifikační schéma BREEAM a LEED pro komplexní hodnocení budov. Pokud jde o lokální výrobek nebo výrobek vyráběný v dostupnosti výstavby, přidávají se za to při certifikaci body. Je to argument, který už začíná být zohledňován. Dnes v podstatě každá nová kancelářská budova tento certifikát má. Certifikáty a hodnocení budov by tedy vám jako lokálním výrobcům měly pomáhat. A architekti toto vnímají. U některých materiálů je místní původ běžný. Ale u některých už to může být bod navíc.

Ivan Boroš: My se všemi třemi přítomnými firmami spolupracujeme a u každé je to trochu jiné. Pokud jde o MT kliky, tak jsme se v atelieru dohodli, že se nebudeme bavit o něčem jiném. Jako malý ateliér s omezenými mozkovými kapacitami nedokážeme mít přehled o celém obrovském trhu, to nezvládáme. Kolega se věnuje projektu, při kterém si nastuduje něco specifického, chvilku je v tom odborník, pak řeší něco jiného a zapomene to. Já, když zrovna řeším bazény, tak se naučím vše o bazénech, za půl roku je to zase pryč. Nemůžeme to udržet v hlavě, i když se snažíme. A pokud zjistíme, že poměr cena-kvalita je skvělá, což u MT klik platí, tak se nám to zafixuje. Domluvili jsme se, že všechny kliky budou MT s výjimkou, kdy máme velmi náročnou klientelu, která chce něco extra. Ale to je u nás 5 procent objemu, v 95 procentech navrhujeme MT kliky a jen se vybírá typ, povrch. Orientujeme se podle webu.

Pokud jde o Rako, musím souhlasit se slovem tříbit. Rako je pro nás ohromný katalog, historicky si pamatuji spoustu variant dlažeb. My se pohybujeme v určité části. Když máme projekt, kde je to téma, tak nepřemýšlíme nad ničím jiným. Vybereme si protiskluzy, které potřebujeme. Cena a výkon jsou fantastické. Ale potom máme projekty – interiéry, kde si nás klient vybere, protože potřebuje být více trendy než konkurence. A my musíme být poplatní době, poplatní trendu a módě. A ještě tam musí být exkluzivita. Tehdy se díváme do Itálie, jezdíme do Milána na veletrhy a hledáme něco, co je absolutně nové a krásné.

K tomu bych možná vztáhl spolupráci se současnými českými designéry. To v malých firmách začíná krásně fungovat. Pokud česká nebo slovenská firma začne spolupracovat s lokálními designéry, kteří mají v rámci komunity jméno, tak ta symbióza je fantastická. Designérů je spousta a my se všichni známe a funguje to. Je tam příběh pro koncového klienta je a ten vše akceptuje a funguje to. U obkladů je to tak, že my musíme někam mimo Čechy.

Co také ohromně funguje, jsou návštěvy továren. Když jsem byl jednou v Míšni u Drážďan, ukázali a vysvětlili nám celou technologii a zdůvodnili cenu. Mám to v hlavě navždy. Když se mě klient zeptá na světla, tak jich znám hodně, ale první naskočí ta, kde jsem byl. Další dobrá věc je dlouhodobě fungující show room. Je to služba pro nás i pro klienta. Koncový zákazník si potřebuje na všechno sáhnout. A je to důležité i pro nás – proto mají stále smysl veletrhy.

Ještě bych uvedl všeobecné téma, a to je kultura bydlení. Je to stejné jako kultura oblékání. Chápu, že pokrýváme velmi malý segment trhu – klienty, kteří si objednají architekta a chtějí mít krásný prostor. Ale chápu, že vy ve vašem objemu pokrýváte i lidi, kteří nepůjdou za nejsoučasnějším architektem a nebudou hledat ten nejaktuálnější design. Když to řeknu ošklivě, lidi, kteří nemají úplně vkus. Chápu, že při vašich objemech si nemůžete říct – touto částí trhu se zabývat nebudeme, to se nás netýká.

Roman Blažíček: Spolupráci s designéry, o které mluvil pan architekt Boroš, již máme připravenou. Chceme oslovit architekty, realizovat speciální projekty. Protože technologie, které dnes máme, jsou naprosto stejné, jako mají Italové. V peci, kterou máme v Chlumčanech, můžeme vyrábět cokoliv. Princip výroby je dnes digitální tisk. Lze tedy velmi rychle a efektivně vyvinout produkt na zakázku. Ale samozřejmě vyrobit autorský produkt o objemu 200 m2 na peci, která denně vyrobí 12 tisíc m2, je dost drahá záležitost. O takové výrobě lze uvažovat pro větší projekty. Na stavby, které mají trvalou hodnotu.

Příkladem může být Café Imperial, kde je dodnes produkce ze závodu v Rakovníku z roku 1914. V Holland Tunnel v New Yorku, mezi New Jersey a Manhattanem, je také obklad z Rakovníka z roku 1931. My umíme dělat věci, které mají 100 letou trvanlivost. To jsou projekty, které bychom chtěli do budoucna dělat. Hledat nové cesty, realizovat projekty s architekty. Chceme jít cestou designu, který si žádá architekt, do takových projektů budeme investovat. Zákazník pak ale samozřejmě musí akceptovat jinou cenu, než je za běžný metr. Jde o projekty, které něco stojí.

Ke kvalitě je také třeba říci, že všichni výrobci, kteří chtějí uspět, musí plnit evropskou normu. Přivezl jsem dnes s sebou šest vzorků podobných dlaždic. Některé jsou české, některé jsou italské, některé německé. Chtěl jsem na nich deklarovat kvalitu. Podívejte se na ty dlaždice a zkuste označit zemi původu. Když se podíváte na rovinnost, na protiskluznost, tyto výrobky jsou identické, není tam rozdíl.

Evropští výrobci jsou srovnatelní. V top segmentu, v designových výrobcích, se RAKO tolik neprofiluje. Vyrábíme série obkladů ve větších objemech, nemáme takovou distribuční síť po světě, abychom vyrobili 10 tisíc metrů od jednoho výrobku a dokázali je rychle prodat. I tak dnes máme na skladě 12 milionů metrů čtverečních. Je to proto, abychom byli schopní třeba do Francie nebo kamkoliv dodat objednávku do několika dní.

Markéta Zdebská: Když mluvil kolega o kultuře bydlení, tak já jen doplním, že problém je u nás také v kultuře stavění. Často se nám stává, že se řemeslníci nechtějí seznamovat s novými výrobky a postupy, přestože by jim to v procesu výstavby ušetřilo práci. Pro nás je těžké v těchto podmínkách prosazovat sofistikovanější materiály. Je to tedy také otázka marketingu výrobců – aby se informace dostávali srozumitelně k prováděcím firmám z více směrů.

Ráda bych se nyní věnovala aspektu udržitelnosti a životního prostředí. Pojďme se zaměřit na koncového zákazníka. Jak pohlíží na české výrobky? Zohledňuje původ, ekologické hledisko nebo rozhoduje čistě cena?

Jan Tušl: Pokud jde o běžného koncového zákazníka, rozhoduje se podle ceny a kvality. Obsahu a kvalitě ale obvykle nerozumí. Často se nechá zlákat nabídkou, která je zdánlivě o 10 procent levnější. Přitom my mu dokážeme vysvětlit zásadní rozdíly v nabídce a po přepočítání zjistíme, že naopak naše nabídka je reálně o 10 procent levnější než konkurence. Myslím si, že je na nás, na výrobcích i architektech, abychom se snažili toto zákazníkům vysvětlit. Vnímáme, že architekti dnes již nehledí pouze na estetické hledisko, ale více také na funkčnost a dlouhodobou životnost. To je, myslím, největší přínos pro ekologii vůbec. Vidím v tom zároveň možnost vzájemné podpory mezi výrobci a architekty.

Hodně se dnes mluví o tom, zda se má používat recyklovaný plast do oken. Ve stavebních materiálech zde chybí stanovení zodpovědnosti – kdo určí, jestli se má materiál vrátit do výroby. Před 20 lety jsme dodávali přímo našemu výrobci profilů odpad z výroby – dokonale čisté PVC, které bylo rozděleno podle barvy, tvaru, nesměla tam být guma atd. Dnes tento odpad kupují polští obchodníci a je to změť tvarů, barev, suti, špíny, skla ze stavby. Nikdo neví, jestli je správné použít takový materiál na výrobek, který má vydržet desítky let.

Jsem mladý člověk, věřím v propojení světa, ale vadí mi trend globalizace založené na špatných základech, a tím je umožňování nekvality. Pokud něco dovážím s tím, že je to méně kvalitní nebo jsem přesunul ekologickou škodu do Číny nebo jsem tím umožnil dětskou práci, tak to nejsou ty správné důvody.

Jaká je zkušenost architektů s koncovým zákazníkem? Na základě čeho se zákazník rozhoduje?

Ivan Boroš: Udržitelnost se již začíná dostávat do zadání od klientů. Zadání klienta z poslední doby bylo, aby byl dům soběstačný a udržitelný. Nechtějí po sobě zanechávat velkou uhlíkovou stopu. Klienti začínají přemýšlet nad tím, co po sobě zanechají, na to musíme reagovat.

Co se týká přesvědčování klientů o českých výrobcích, nemám to jako téma. Nikdy neříkám jako argument či benefit nějakého výrobku, že je lokální, že je český. Jako argument používám kvalitu, cenu, design. Máme často klienty, kde vybíráme, co si mohou dovolit v rámci omezeného rozpočtu.

Markéta Zdebská: Mne na tom zajímá ta terminologie. Co je to český výrobek, česká firma a česká výroba? My máme například dodavatele, který je cizinec, některé komponenty vozí ze zahraničí, ale v Čechách výrobky řemeslně zpracovává. Nakonec je ale nucen své, řekněme české, produkty vyvážet do zahraničí, protože náš trh není na jeho služby připravený. Je to tedy velmi komplexní téma. My se především snažíme udržovat portfolio ověřených dodavatelů, se kterými máme bližší vztah, můžeme vědět, co od nich očekávat, známe jejich produkty a lépe se nám vysvětluje cílovému uživateli jejich kvalita. Co se týče ekologie jako takové, tak usilujeme především o smysluplnost celého procesu, kterou spolu s klientem v průběhu procesu vyhodnocujeme.

Jan Kasl: Název dnešního kulatého stolu: „Stavíme hezky česky?“ byl myšlen trochu ironicky. Vždyť původ výrobku dnes často ani nepoznáme. Důležitější je, zda bude mít stavba certifikáty z hlediska udržitelnosti a dále to, že se dá místní výrobek lépe opravit, vyměnit, doplnit – viz obklady v tunelu Blanka z RAKO.

Zohledňují větší investoři ekologické hledisko a uhlíkovou stopu?

Michal Juha: Do veřejného sektoru se toto hledisko dostává pomalu. Problémem je cena. Je otázkou, zda si dnes úředníci, kteří schvalují velké projekty, uvědomují jejich reálnou hodnotu. Ministerstvo zdravotnictví má na svých stránkách cenové standardy, které byly vytvořeny v roce 2003. Chce se po nás, abychom vytvářeli špičkové nemocnice, abychom se přibližovali standardu vyspělých zemí, ale pořád se operuje s těmito cenami. A vy se do té ceny musíte vejít. Ekologické hledisko se však již objevuje i u velkých staveb. Hospodaříme s vodou, děláme zelené střechy, chlazené nosné konstrukce apod.

Pomohlo by, kdyby byla nastavena určitá podpora regionálních produktů?

Roman Blažíček: Nechceme žádné dotace. Mně by stačilo, kdyby se ve státních institucích a zakázkách objevoval český materiál, české výrobky. Bohužel tomu tak není. Ptám se proč? Vždyť přece platíme daně, zaměstnáváme 1500 lidí. Proč se na veřejné stavby dováží výrobky ze zahraničí, když české mají srovnatelnou kvalitu? Nám by stačilo jako podpora to, pokud budou nastaveny férové podmínky.

Jan Tušl: Dodal bych – nejen férové, ale hlavně přísnější, striktnější podmínky a jejich dodržování. Například prodloužení záruky. Nechápu, proč veřejný sektor nemá prodlouženou záruku. Výrobky by měly fungovat desítky let. Přísné podmínky by měly být nastaveny na začátku, ale i v průběhu realizace a po dokončení. Pokud se zjistí pochybení, musí být jasná sankce. Pokud je investorem město či kraj, nechce pochybení ani hlásit, aby nepřišlo o dotaci. U veřejných zakázek také bývá běžnou praxí, kdy prohrajeme tendr o tři tisíce korun na zakázce za 10 milionů. Vítězná firma, která se věnuje úplně jinému oboru, nás vzápětí osloví, abychom zakázku realizovali formou subdodávky.

Ivo Ulich: My veřejné zakázky neděláme, takže nás toto míjí, ale plně souhlasím a myslím si, že by to nemělo být nastaveno jen u veřejných zakázek, ale i u privátních. Přísnější podmínky a ty dodržovat. Garantovat kvalitu.

Jan Kasl: Myslím si, že přísnější podmínky mohou pomoci prosadit kvalitní český výrobek. Lokální přínosy a parametry certifikátů budou stále více zohledňovány. Není důvod, aby české výrobky nebyly úspěšnější než ty, co se musí odněkud dovézt. Pokud zrovna nepotřebuji zelený mramor na Novou scénu Národního divadla, tak všechny ostatní věci mohu koupit tady. Z tohoto pohledu bych to viděl optimisticky. Je ale třeba zpřesňovat podmínky veřejných zakázek a motivovat soukromé zadavatele, aby byly lokální produkty více vyžadovány při srovnatelné kvalitě.

Děkuji vám za účast na kulatém stole a příspěvky do diskuse.

Diskutující

Ing. Roman Blažíček
Vystudoval Vysokou školu ekonomickou, obor automatizované systémy řízení. Od roku 2000 pracuje ve společnosti LASSELSBERGER – nejprve jako controller zodpovědný za manažerské výkaznictví do Rakouska, finanční ředitel a od roku 2005 jako jednatel společnosti LASSELSBERGER, s.r.o. Pochází ze Znojma, od roku 1995 žije v Plzni.
Ivo Ulich
Stojí v čele tuzemského leadra v oboru dveřního a okenního kování. Společnost M&T založil se svými dvěma bratry v roce 1997, ještě v průběhu své úspěšné fotbalové kariéry. Dnes Manufaktura M&T vytváří díky technologicky vyspělému výrobnímu zázemí, vysokému podílu ruční práce a originálnímu autorskému designu kliky, jež se řadí k evropské špičce, což potvrzuje i prestižní ocenění RED DOT získané v letech 2013 a 2020 za kování Maximal, Minimal a systém otevírání Magnetic.
Jan Tušl
Generální ředitel a spolumajitel značky VEKRA. Dříve než natrvalo zakotvil v okenářské branži, působil několik let ve finančnictví, naposledy jako Managing Director ve společnosti Wood & Company. Od r. 2011 je ředitelem a později i společníkem Window Holding a.s., do jejíhož portfolia patří značky VEKRA a Otherm. „VEKRA je národní značka oken a dveří, naší ambicí je dodávat kompletní dílo na klíč, tedy od konstrukce, přes výrobu až po montáž a zajištění celoživotního servisu.“
Ing. arch. Jan Kasl
V roce 1976 vystudoval obor architektura a urbanismus na Stavební fakultě ČVUT, praktikuje architekturu od roku 1977, v současnosti vede atelier JK ARCHITEKTI. V letech 1990 – 2006 byl aktivní na různých úrovních v komunální politice, 1998 – 2002 byl pražským primátorem.  Od roku 1992 autorizovaný architekt, od dubna 2019 předseda ČKA; člen správních a akademických rad, grémií, poradních sborů a komisí, aktivní v oblasti strategického a prostorového plánování Prahy, bytové i komerční výstavby, v poslední době se věnuje i krajinářskému a urbanistickému zasazení velkých dopravních staveb do území (Městský a Pražský okruh).
Ing. arch. Michal Juha
Autorizovaný architekt a pedagog na FA ČVUT specializovaný na zdravotnické stavby (koncepce, posuzování, oceňování, navrhování, projektování nemocnic nebo jejich částí). Od roku 1990 vede spolu s architektem Janem Topinkou architektonický ateliér DOMY.
MgA. Markéta Zdebská
Absolventka VŠUP v Praze, autorizovaný architekt, atelier BY architects. Realizace kanceláře jsou otištěny v českých i zahraničních publikacích (např. Archdaily, Gestalten nebo Braun Publishing). Kromě nominace na ČCA 2017 a dalších úspěchů je ateliér součástí autorského týmu vítězného návrhu Revitalizace Karlova náměstí v Praze (mezinárodní soutěž 2018).
Ing. arch. Ivan Boroš
Vystudoval Fakultu architektury ČVUT a absolvoval roční pobyt na Fakultě architektury TUM v Mnichově. V roce 2010 společně s Jurajem Calajem, Vítězslavem Dandou a Lenkou Míkovou založili architektonické studio edit!, kde působí doteď. Věnují se projektům různých měřítek od urbanismu a architektury až po interiéry a dočasné instalace. Třetím rokem vede kurzy interiérového designu na VOŠ Scholastika.
TEXT: JOLANA ŘÍHOVÁ
FOTO: PETR NOVOTNÝ